Dance Perfect – Taneční magazín

Rozhovor s Alenou Pajasovou

„Lámat nohy a záda jsem dětem nechtěla, ale sedět doma neumím“

Alena Pajasová

Vše začalo gymnastikou. Když s ní skončila, zkusila štěstí v malé taneční skupině a začala navštěvovat taneční kurzy a lekce. A vyplatilo se jí to. V roce 2003 navázala Alena Pajasová úspěšnou spolupráci s tanečníkem Martinem Dvořákem a v roce 2004 spolu založili ProART Company a ProART Festival, v nichž do roku 2015 působila jako tanečnice, manažerka a výkonná ředitelka. Jako tanečnice vystupovala také v mnoha zemích. Věnuje se pedagogické činnosti a řadu let žije ve Švýcarsku, kde založila Český Klub Zürich, Českou školu a Ahoj Festival.

Jaké bylo Vaše dětství plné gymnastiky a tréninků? Co Vás ještě bavilo?

„Hodně intenzivní to bylo v době studia na gymnáziu. U nás v Praze na Chodově otevřeli novou velkou sportovní halu a přesunula se k nám s tréninky gymnastická reprezentace. U mě to šlo rázem ze dvou tréninků na pět týdně. Od šestnácti jsem také začala učit a dělat choreografie. Vítězství na pražských přeborech a účast na mistrovstvích republiky pro mě byly úžasnou motivací. Vedle toho výměnné pobyty, zahraniční zkušenosti. Jenže už jsem na to vlastně byla stará. Ve vrcholové gymnastice se v osmnácti končí. Trénovat jsem nechtěla, viděla jsem, že je gymnastika vlastně hrozný dril a ničí zdraví. Já jsem dětem lámat nohy a záda nedovedla. Takže jsem chvíli nedělala nic, ale rychle jsem viděla, že sedět doma neumím.“

archiv Alena Pajasová s Martinem Dvořákem z ProArt festivalu v Brně

Co Vás přivedlo k tanci? Absolvovala jste taneční průpravu v různých kurzech a dílnách klasického, moderního a současného tance…

„Bez pohybu jsem vůbec nevydržela. Začala jsem nejprve v nějaké malinké taneční skupině, obíhala víkendové kurzy a lekce. Začala tančit v amatérském tanečním souboru Antares, kde jsme měli moc fajn průpravu v baletu, ‚grahamku‘ nás chodívala učit Líba Ovsová. Také začala učit tanec pro děti v malé školičce Modré nebe v centru Prahy na Starém městě. Trávila jsem všechen volný čas na lekcích, chodila do Dance Perfectu na lekce Quaši, Lenky Vagnerové, Věrky Ondrašíkové, Helenky Arenbergerové, na Aneňák k Honzovi Kodetovi. Stylově mi hodně pasovaly lekce Martina Vraného. Nechci na nikoho zapomenout, ale stejně se to nedá vše vyjmenovat. S Anatares jsme založili kurzy, nebo přípravku, nebo jak tomu říkat, tam jsem učila a organizačně to celé zaštiťovala. Tančila jsem ve dvou mizerných muzikálových projektech. To mě opravdu zklamalo. Bláznivě jsem si myslela, že se dostanu do nějakých zahraničních projektů. Zkusila jsem pár konkurzů. Jednu dobu jsme si fajn rozuměli s Jarkem Cemerkem, ten mě každopádně hrozně tanečně vytáhl nahoru. Roky jsem chodila na balet, nejvíc mě ovlivnila Petra Padriánová. Pro ní jsem se prostě dokázala změnit na baletku, i když moje tělo je teda samý sval, spíš vhodné na contemporary a floorwork. Tančila jsem pro něj nějaké choreografie, když studoval na HAMU. Mezitím jsem učila v Dance Perfect modernu pro začátečníky a na více místech pořád tanec pro děti a mládež. Vychovala jsem si už takovou skvělou skupinu děvčat, se kterými jsme jezdily na přehlídky scénického tance. Vystudovala jsem učitelství pro první stupeň, tak nějak mě to k těm dětem táhlo nejvíc.“

V roce 2004 jste spolu s tanečníkem Martinem Dvořákem založili ProART Company a ProART Festival a do roku 2015 jste byla tanečnicí, manažerkou a výkonnou ředitelkou ProART Company i ProART festivalu. Jakých bylo těch plodných jedenáct let v ProARTu? Jednou jste řekla, že to byla pro Vás jako umělkyni zásadní léta, nádherné období a nesčetně bohaté a emotivní okamžiky.

„Moje spolupráce s Martinem Dvořákem začala vlastně v roce 2003. Nejprve přišel do Antares jako hostující choreograf. Vytvořil pro nás dvě choreografie. Ta druhá Gabriel Lion byla pro mě novým světem inteligentního tanečního divadla, spojení s herectvím. Hrozně mě to nadchlo. Projekt jsem odehráli snad dvakrát a měl to být konec. Nemohla jsem to přenést přes srdce. Martin byl v té době v angažmá v baletu Bern. Já tam za ním byla na návštěvě a absolvovala bez mrknutí oka baletní tréninky v divadle (skvělá škola Petry Padriánové). Smluvili jsme se, že to nenecháme být a pro projekt Gabriel Lion jsme našli neuvěřitelné jeviště v památníku Terezín. Konkurzem získali pro projekt skvělé obsazení, řada lidí z přípravky Dance Perfectu. Vysnili jsme si, že tam uděláme festival. Jenomže to dopadlo úplně špatně. Tedy s festivalem Gabriel Lion se sice v Terezíně odehrál jako součást Tance Praha, ale festival se tu uskutečnit nemohl. A tak vznikl ProART. Řekli jsme si, ten festival chceme a že musíme mít nějaký rámec. Začali jsme pod touhle značkou organizovat workshopy, pravidelné kurzy. On dělal uměleckého šéfa, měl spoustu kontaktů v uměleckém světě a já si vzala na starost administrativu, fundraising, kancelář a všechno okolo.

Byla to opravdu skvělá léta 2003 – 2015, dá se říct. Taneční role v projektech Martina Dvořáka. Já už tě nemám rád, Kdopak by se bál, Barocko byly celovečerní pecky, které považuju pro mě za zásadní. Díky festivalu vznikla i řada dalších menších choreografií jiných choreografů. Ráda vzpomínám třeba na choreografii Isiry Maluloluwe „Ištván 1952“ nebo „Bon vieux temps“ Felixe Dumerila. Tam jsem hrála babku alkoholičku a někteří kamarádi mě nemohli vůbec poznat. Ale i skvělé činoherní nebo pěvecké workshopy a mini projekty v rámci festivalu mě rozhodně hodně ovlivnily.
Mezitím jsem se stihla vdát, v roce 2007 a 2009 porodit dvě děti a pořád přitom tak nějak byla na jevišti i v zákulisí festivalu.

A tyhle roky v ProART a spolupráci s Martinem dneska zpětně, když se ohlížím za svou taneční minulostí, vidím vážně jako splněný sen. Díky téhle spolupráci a festivalu ProART jsem získala spoustu krásných rolí a spoustu cenných zkušeností.“

archiv Alena Pajasová – String Quartets z roku 2013

Coby tanečnice jste vystupovala nejen v Čechách, ale také na turné v Rakousku, Slovensku, Polsku, Německu, Portugalsku, Izraeli, Maďarsku, Jižní Koreji a Švýcarsku. Jaká to byla zkušenost?

„Byla jsem na sebe neskutečně pyšná. Co všechno dokážu. Protože to nebylo jen to, že nás někdo pozval a já jela jako tanečnice někam vystupovat. Já to společně s Martinem všechno zařídila od A do Z. Včetně financí, organizace, letenek, prostě produkce přes kostýmy a taneční výkon až po vyúčtování. Neuvěřitelné dobrodružství. To už jsem přitom při spoustě zahraničních cest měla ty dvě děti a tolerantního manžela, který nějak pomohl se o všecko postarat. A skvělou podporující maminku, která ale v posledních projektech nade mnou trochu lomila rukama a říkala, jestli bych už toho neměla spíš nechat….“

Řadu let se věnujete pedagogické činnosti. Sama jste vystudovala Matematicko-fyzikální fakultu a Pedagogickou fakultu na UK v Praze. Dlouhá léta jste působila jako lektorka tance pro děti (Ciel Bleu International School, Green Tree Early Learning Centre, Bumble Bee School, Riverside School) i dospělé (ProART workshopy, Dance Perfect Studio). Co Vás baví na pedagogické práci? Je to ta možnost předávání svých zkušeností dále? Sama říkáte, že radost z pohybu je pro nás základním instinktem.

„Přitom jsem takový samouk, nikomu raději ani neříkám, že nemám taneční konzervatoř. A nevystudovala jsem ani tanec (ani produkci). Děti jsou ohromně upřímné a je s nimi legrace. Moje máma říká, učitelem se člověk nenaučí být, učitelem se člověk narodí. Ona je taky pedagog, učila celý život matiku a fyziku na gymnáziu. Tak holt jsem se asi narodila učitelkou.“

Od roku 2010 žijete s rodinou ve Švýcarsku, kde učíte nejen tanec, ale také český jazyk pro děti. Založila jste zde spolek Český Klub Zürich, Českou školu a Ahoj Festival. Co bylo spouštěčem k jejich založení?

„Vlastně v celém mém životě odvážně dělám a buduji prostě to, co v té každé životní etapě chci a potřebuji mít. Nikdy jsem nebyla někde zaměstnaná, tak abych měla nad sebou nějakého šéfa. Dělám sama sobě zaměstnavatele a šéfa, sama si seženu peníze, aby to mohlo fungovat. Dělám si vlastně, co chci. Aktuálně řídím tým devíti učitelek a v české škole a školkách máme už dnes víc než sto dětí. Je to hezké, že se mě na to ptáte, aspoň si to můžu pěkně uvědomit a pochválit se.“

Ve Švýcarsku jste v roce 2018 absolvovala roční kurz učitelství jógy, kterou učíte jak děti, tak dospělé. Proč právě jóga, o které tvrdíte, že je ten nejlepší start do nového dne?

„Ne ne, nejlepší start do nového dne je procházka nebo proběhnutí v lese. Jóga je moc fajn a dodnes učím 4 lekce týdně pravidelně. Samozřejmě je to můj job, a částečný zdroj obživy. Organizuji také jógové víkendy. Přivezla jsem osm lidí ze Švýcarska na pět dní do Prahy. Moc se jim tam líbilo. Ale já se nějak pořád vyvíjím a právě teď mám pocit, že mi je jóga nějak málo emocionální. Začala jsem ještě (na stará kolena) pětileté studium taneční a pohybové terapie. A to je teprve pecka. Když se to dá s Jungovou psychologií do kupy.“

Řadu let žijete v zahraničí. Co pro Vás znamená domov, kde je ten Váš?

„Hezká otázka. Právě s koučkou Magdalenou Vokáčovou rozjíždíme projekt Domov v srdci. Ono se to asi nakonec bude jmenovat jinak, ale chceme nabízet lidem v krajanských komunitních centrech po světě kombinaci koučinku a tance. Funguje to skvěle. Vyzkoušely jsme to ve Švýcarsku už vícekrát. Pro lidi, co žijí v cizině je to takové typické téma: Co je můj domov? Bylo by mi v Česku líp? Tady se necítím doma, ale když se vrátím domů tam už to také není, jak to bývalo.

Žít v cizině je hodně emocionálně náročné. Nedá se to asi vysvětlit. Já brečím, když hraje česká hymna. Ale ve Švýcarsku už jsem doma, vyrostly tu moje děti. Už mám i švýcarské občanství, ale do Česka se určitě budu občas ráda vracet. Jsou to naše kořeny.“

Patříte k lidem, pro které je jejich práce také koníčkem? Jak ráda trávíte chvíle volna?

„Tak to každopádně. Já nedělám ani chvilku, to co dělat nechci. Jednak jsem šťastná povaha té trpělivé a pracovité, která nefňuká a něco vydrží. A jednak, jak už jsem to říkala, si vlastní život od začátku do konce organizuji sama. Takže ve výsledku ani žádné chvíle volna nemám. No, to ne, to bych kecala. Ve volných chvílích si čtu, hraji na piano nebo štrikuji a poslouchám u toho hudbu. Dokonce umím při štrikování koukat na televizi nebo číst knížku. Když si chci vážně odpočinout, tak chodím několik dní po horách.“

archiv Alena Pajasová – Bon vieux Tempsz roku 2010

Děkujeme za rozhovor

Foto: Archiv Aleny Pajasové

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s choreografem a zakladatelem Evil Dancers Tomášem Kuťákem

„Tanec už není moje hobby, je součástí mého Já“

Tomáš Kuťák

Letos je tomu již dvacet let, co v roce 2003 založil Tomáš Kuťák taneční skupinu Evil Dancers. Sám s tancem začínal v osmi letech, ale brzy jej zájem o tanec opustil, aby jej opět po čase našel a nakonec u tance zůstal. Jako tanečník to zkusil na americké výletní lodi, vyzkoušel tanec na chůdách, zkusil klasický balet i moderní tanec a našel se v jazz dance. Tančil také v několika muzikálech. Dnes působí především jako choreograf a věnuje se pedagogické činnosti.

Narodil jste se v Náchodě, ale od dětství žijete v Praze. Jak vzpomínáte na svá dětská léta? Jaký jste byl kluk?

„Myslím, že moje dětství bylo poměrně hezké, a popravdě jsem vděčný, že jsem vyrůstal v 90. letech, podle mě to byla krásná doba pro dětství/pubertu. Já sám jsem byl hodně klidné dítě, dost jsem si vystačil sám se sebou a svojí fantazií (což ani jinak nešlo vzhledem k tomu, že jsem jedináček z rozvedeného manželství). Samozřejmě sem tam jsem trošku zazlobil, ale veskrze si myslím, že jsem byl hodné, spořádané děcko.“

K tanci Vás to nějakým způsobem vždycky táhlo. Již v osmi letech jste byl členem dětského souboru taneční skupiny ECHO, ale po roce jste toho nechal. Pak jste se na chvíli k tanci vrátil, ale naplno jste se mu začal věnovat až na střední škole, když Vás zaujal disco a scénický tanec. Velký vliv na Vás měl film Center Stage a záznam muzikálu Cats a to rozhodlo, že právě tohle chcete. Čím Vás tanec tak okouzlil, že se stal Vaším osudem?

„Obecně jsem vždy měl sklony k umění, už na základní škole mi doporučovali, abych šel studovat uměleckou školu, ale co přesně to bylo, že jsem si vybral tanec, asi nedokážu říct, prostě jsem to věděl, sice mi to chvilku trvalo, ale když se na to podívám zpětně, i přes třeba ne úplně příjemné začátky jsem se k tomu vždy nakonec zase vrátil a zkusil to znovu a znovu, kdykoliv se objevila nějaká příležitost.“

Tancoval jste na výletní lodi v amerických vodách a také v Karibiku. V období let 2011 – 2012 jste byl tanečníkem v Princess cruises v USA. Jak na toto období vzpomínáte? Jaká to byla pro Vás zkušenost?

„Velká a zároveň strašlivá:-), bohužel náš cast si spolu moc nerozuměl, což je obecně nepříjemné v jakémkoliv pracovním kolektivu, když jste ale s těmi lidmi doslova na jedné lodi, tedy jste nuceni spolu fungovat 24 hodin denně, je to náročné na psychiku. Navíc život na lodi je sice velice pohodlný ale chyběli mi nějaké výzvy a posun vpřed, ze začátku je všechno velmi vzrušující, ale po pár měsících, kdy děláte prakticky pořád to samé dokola, jíte to samé dokola, jste pořád na těch samých místech, se to omrzí. Nicméně velká pozitiva jsem viděl v tom, že jsem mohl nahlédnout do toho, jak Američané přistupují k zákazníkům a obecně k profesionálnímu vystupování, což jsem pak začal uplatňovat v rámci svojí taneční skupiny. A pak je tu samozřejmě cestování a možnost strávit půl roku v Karibiku, plavat s delfíny a rejnoky a tak dále, na to samozřejmě vzpomínám rád.“

Vyzkoušel jste také tanec na chůdách, když jste byl krátce v Londýně, kde jste absolvoval stáž ve studiu Pineapple. Zkusil jste také klasický balet, moderní tanec a našel jste se v jazz dance. Proč právě tento styl si Vás získal a čím?

„Opět to byl prostě pocit, zkoušel jsem mnoho tanečních stylů, prakticky vše co se v té době dalo najít, a bavilo mě to, ale něco mi chybělo. Pak jsem jedno léto byl v Praze na workshopu scénického tance a jednu hodinu jako záskok měla Petra Daňhelová, která v té době učila právě jazz dance, a prostě mě to strhlo, bylo to něco, co mě opravdu naplňovalo a něco co jsem v tanci hledal, když se na to podívám zpětně, asi každý taneční styl je nějakým způsobem o vyjádření sebe sama a svojí osobnosti, proto asi různí lidé tíhnou k různým tanečním stylům a mě na jazzu baví ta energie a šmrnc, který do toho člověk může/musí dát.“

Jako tanečník jste se objevil v muzikálech Drákula, Angelika, Golem, Kleopatra a sólo jste tančil v muzikálu Pokrevní bratři. Vystupujete jako tanečník v nějakých projektech? V čem byste si rád zatančil a s kým?

„Momentálně se už více profiluji jako choreograf a lektor než jako tanečník. Nemám tedy žádnou stálou scénu, kde bych vystupoval. K čemu bych se určitě vrátil hned, byla krvinka v Drákulovi, jsem nesmírně vděčný, že jsem tuto roli mohl tančit, považuji ji za svoji osudovou a i proto jsem po Drákulovi s muzikály skončil, věděl jsem, že nic „lepšího“ (myslím tím lepšího pro mě) už nikde nečeká. Určitě bych se nebránil ještě si někde zatančit, ale asi nemám vysněný projekt, roli, spíš by to prostě muselo být něco, co mě nadchne a co budu chtít dělat.“

Coby asistent choreografa jste se podílel na řadě muzikálů – Láska je láska, Tři mušketýři a vytvořil jste choreografii pro mnoho populárních zpěváků (Olga Lounová, Xindl X, Kamila Nyvltová, Jim Feguson …) V jednom rozhovoru jste řekl, že Vás tvorba choreografií naplňuje. Co Vás na tomto nelehkém procesu nejvíce baví?

„Tady bych Vás opravil, nebyl jsem asistent choreografa na třech mušketýrech!, naopak jsem ale zchoregrafoval sám několik muzikálů, konkrétně Mýdlový princ, Funny Girl v Opavském divadle, Muzikál Shrek a muzikál Robinson.

Co mě na tomto procesu baví, je opět těžké říct, prostě je to něco, co do mého života patří a co jsem brzy pochopil, že prostě mám dělat. Je pravda, že je to náročné především ve smyslu toho, že člověk musí být kreativní prakticky na povel, a ne když má zrovna náladu, ale pokud se sejde dobrý tým lidí a to jak tanečníků, tak i autorů, je to velmi naplňující pocit, mít tu příležitost uvádět svoji vlastní představu do reality a vidět pak fyzicky svoji práci na jevišti, jak baví diváky. Plus jsem asi vždycky věděl, že nechci být „jen“ tanečník, vždycky jsem měl potřebu a touhu mít nějakou zodpovědnost a „pozici“

Letos je tomu již dvacet let, co jste v roce 2003 založil taneční skupinu Evil Dancers. Co Vás k tomu vedlo? Připravujete k tomuto výročí nějaký projekt?

„Původně jsem měl velké plány, nicméně Evil Dancers zaznamenali v létě pár zásadních změn, a díky tomu se popravdě stále rozhoduji, co a jak udělat nebo neudělat, takže se asi necháme překvapit.“

Vystudoval jste pedagogiku tance na JAMU v Brně a vyučujete v tanečních studiích jako Taneční škole Hes a Dance Perfect a právě v Dance Perfect jste jako tanečník začínal. Učení se věnujete již od svých devatenácti let. Jaký je o Vaše taneční lekce zájem?

„Já doufám, že stále dostatečný:-), samozřejmě svůj největší vrchol pomyslné slávy už mám za sebou a jsou teď jiní, mladší a momentálně tzv. „in“ lektoři, ale, i tak mám dojem, že na mých lekcích je stále dostatečný počet tanečníků.“

Patříte k lidem, pro které je jejich práce také koníčkem? Jak rád trávíte chvíle volného času?

„V tuto chvíli už bych ji nenazval koníčkem, na to už je příliš velkou součástí mého života, už je prostě součástí mě. Ve volném čase si rád dojdu zacvičit do fitka, poslední rok jsem si dost oblíbil saunování, mám rád filmy, jsem rád s přáteli a rád spím

Ale popravdě bych rád více svůj volný čas trávil opravdu jako volný čas, protože velice často skončím u nějakých „povinností“, které je třeba dodělat, jako jsou kostýmy, e-maily, fakturování, vymýšlení tréninků apod.“

Tomáš Kuťák:

Narodil se 12. 1. 1984 v Náchodě.

Vystudoval pedagogiku tance na JAMU v Brně.

Je zakladatelem a hlavním choreografem taneční skupiny Evil Dancers, kterou vede od roku 2003.

Vyučuje Jazz dance v tanečním studiu Dance Perfect a taneční škole Hes.

Foto: Archiv Tomáše Kuťáka

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s tanečnící a zakladatelkou souboru „MODERN DANCE PLAMÍNEK“ LENKOU KRENKOVOU

„Když tančím, tak hořím.“

Lenka Krenková je úžasná, skromná žena. Dělá ji šťastnou, když tančí a dělá tancem radost druhým. A zejména, když naučí své svěřence umění vyjádřit tancem vše, co cítí – a tak si uvolnit duši. Jejím mottem je: „Když tančím, tak hořím“. Po vystudování pedagogické školy učila ve školce. Pak si Lenka založila soukromou taneční školu „Modern Dance Plamínek“. V Praze 4 a 3 má na základních školách své „tancovny“. Tam chodí na své hodiny děti – od nejmenších po největší, i dospělé. Lenka staví na tom, že každá holčička, ať malá, velká, tlustá či tenká dokáže být při tanci krásná a šťastná. Pracuje s dětmi i dospělými, často i maminkami malých tanečnic. A časem dokázala vytvořit krásnou partu, v níž si všichni vzájemně pomáhají. Není tam rivalita ani závist a skutečně se navzájem mají rádi. V takové atmosféře se dají i s tancem dělat zázraky. Právě proto na závěrečném vystoupení (v červnu v kulturním domě Mlýn ve Stodůlkách v Praze 13), kde všechny skupiny tanečnic od nejmenších po dospělé představují své celoročně připravované choreografie, jejich rodiče a přátelé často pláčou dojetím.

Jak jste se dostala k tanci, respektive rytmickému pohybu?

„Prý jsem tancovala od momentu, co jsem se naučila chodit. Moje máma byla výtvarnice a když v roce 1977 přišel čas na zájmové kroužky, nastoupila jsem do tehdejší Lidové školy umění (nynější Základní umělecké školy) na výtvarný obor. Osud tomu chtěl, že vedle byl taneční sál a ten mě lákal daleko víc. Parkety, tyče, zrcadla, pianino, piškoty, tak tehdy taneční sály vypadaly. Tomu se nedalo odolat. Brzy jsem zběhla od výtvarničiny k tanci.“

Kdo Vás první pro tanec získal?

„Celou taneční průpravou nás vedla paní učitelka Rákosníková. A já – i díky ní – začala inklinovat k výrazovému tanci. Klasika mou doménou nikdy nebyla. Tím bylo jasné, že dveře státní konzervatoře pro mne zůstanou uzavřené. V té době jiná možnost, jak se živit tancem, nebyla nebo jsem alespoň o ní nevěděla.“

A co tedy bylo dál…

„Začala jsem se pomalu smiřovat s faktem, že ze mne tanečnice prostě nebude. A nastoupila jsem na střední pedagogickou školu. A souběžně dále navštěvovala hodiny paní učitelky Rákosníkové v Lidové škole umění. Až do svých osmnácti. Pak následovala práce v mateřské škole Jeseniova v Praze 3 na Žižkově, svatba, dítě.“

Ale co mimo práci a rodinu?

„Něco ale stále v mém životě chybělo – tanec. Nutit manžela, aby šel se mnou tancovat, bylo marné. Až přišel den, kdy jsem zjistila, že manžel i syn mají své koníčky, zatímco já sedím doma a čekám. Naštěstí se doba změnila. Taneční centra již nebyla pouze pro děti a mládež. A tak jsem pro sebe objevila Dance Perfect, abych se nejistě vrátila k tanci. Pokorně do začátečníků, s hrůzou, že uslyším: ,……to už pro vás není´. Po první lekci jsem se opravdu dozvěděla, že tyto lekce pro mne nejsou. Ale nikoli kvůli věku. Prý musím chodit na pokročilejší lekce. Štěstím jsem tenkrát tancovala i po chodníku cestou domů.“

Kdo Vás tehdy vedl?

„Měla jsem velké štěstí na lektory, nejvýrazněji mě asi ovlivnili Jarek Cemerk, Rosťa Šrom, Věrka Ondrašíková a Martin Vraný.“

Ale z frekventantky kurzů jste se stala postupně sama jejich vedoucí. Jak k tomu došlo?

„Osud mne totiž vedl dále. V mateřské škole tenkrát každá učitelka vedla nějaký kroužek. Na mě vyšel sportovní. Ačkoli jsem absolutní sportovní antitalent. Zatímco já jsem si s dětmi házela míčem, běhala či závodila, tak kolegyně zatím na tanečním kroužku učila mazurku. Časem se vedení tanečního kroužku uvolnilo a bylo nabídnuto mně.“

Tak to jste určitě byla ve svém živlu?

„Zajímavé je, že zatímco učit malé děti sport mne nechávalo klidnou, výuka tance mě vyděsila. Věděla jsem již toho o tanci tolik, že jsem si myslela, to nezvládnu. Paradox. Nakonec jsem kroužek vzala a začala s předškolními holčičkami zkoumat taneční pohyb. A šlo to. Dokonce výborně. Byla jsem spokojená, aniž bych tenkrát tušila, že s nimi budu tancovat, i když jim bude patnáct let a více.“

Ale to ještě nebylo všechno…

„Osud prostě existuje. Mám na to pro sebe další důkaz. S kamarádkou jsme jednou navštívily astrologický seminář. Na závěr astroložka každému řekla jednu záležitost, kterou mu hvězdy chystají. Mně bylo řečeno, že mi do měsíce přijde nabídka nové práce. Přišlo mi to v ten okamžik jako blbost. O to větší bylo překvapení, když mi další týden zavolalo Kulturní a rodinné centrum Nová Trojka z Prahy 3, že bývalé tanečnice z mateřské školy chtějí pokračovat. Opět s rozpaky jsem tedy začala učit pár hodin tance i tam.“

Nezůstalo však pouze u třetího pražského obvodu?

„Dále následovala vyhraná soutěž Pražská mateřinka a na ní těhotná paní porotkyně s nabídkou učení ve studiu Tulipán v Praze 6. To už se s celodenní prací v mateřské škole tedy opravdu zvládnout nedalo. Stála jsem před rozhodnutím, jak dál. Manžel rozhodl. Kdy jindy, když ne teď. Syn odmaturoval a tak načasování bylo opravdu ideální.“

A jak jste tedy pokračovala? Odvážila jste se na riskantní led?

„V mateřské škole jsem dala výpověď, ale nezavřela jsem si tam vrátka až tak úplně. Dodnes tam docházím vést taneční kroužek. Pronajala jsem si třídu v Základní škole Plamínkové na Pankráci v Praze 4 a přes prázdniny z ní vybudovala taneční sál. Ne jako ten, ve kterém jsem začínala. Místo parket sice baletizol, místo klavíru přehrávač, ale zrcadla na celé stěně standardní. Tak vznikl ,Modern Dance Plamínek´. Psal se tehdy rok 2010.“

Jaké to tehdy byly začátky?

„S¨velkými nadějemi i staženým žaludkem jsem očekávala školní rok. V Nové Trojce lekce úspěšně běžely, práce v Tulipánu skončila a na hodiny v mém novém sále přišly čtyři holčinky. Většinu času jsem trávila pláčem na lavičce v nedalekém parku. Finančně mě tenkrát vlastně zachránila mateřská škola, kde jsem zaskakovala za nemocnou učitelku. Pak se však situace postupně začala měnit. Vystoupení, či ukázkové hodiny najednou fungovaly. Přihlášených přibývalo. Přibyly postupně i páteční lekce v Základní škole Lupáčova v Praze 3.“

A jak se Váš „Plamínek“ postupně rozrostl?

„Dnes, po devíti letech, mám kolem sto padesáti žáků. Mým prvním malým tanečnicím je dnes patnáct let. A já můžu sledovat, jak rostou nejen po taneční stránce. Překvapením bylo, když přišly maminky, s chutí zkusit to, co jejich děti. Tak vznikl kurz pro maminky. Je úžasné sledovat, jak se dá svět tance objevovat v každém věku, a jejich i má radost, když se daří. I já stále něco objevuji. Třeba na lekcích Jana Kodeta.“

Mluvila jste o soutěžích, od nich je již krůček k veřejným vystoupením…

„Právě. Totiž ještě jedna má touha byla nenaplněná. Vystupovat. Dost těžký úkol pro tam ty nahoře, co plní sny. V mém věku. Ale i to mi bylo sesláno. Nejdříve skupina RDC Rosti Šroma a potom učinkování v představení ,Sedm proti Thébám´ v Rockopeře Praha. Představení se stále hraje, tak mám šanci – i přes na tanečnici vyšší věk – plnit si své sny.“

Najít si mezi dnes různými styly a odrůdami tance svou vlastní parketu, asi není zrovna jednoduché?

„Proč tanec a proč výrazový, scénický či moderní? Vnímat energii celého těla, hrát si s protahováním a uvolňováním, cítit jak jednotlivé svaly přenášejí impulzy do všech částí člověka, k tomu vytváření příběhů, prožívání emocí, hudba. Co může být víc. Na rozdíl od sportu, tanec rozvíjí opravdu každý kousíček osobnosti a co všechno tanec posiluje, zjistíte až druhý den. Ve mně tanec vyvolává pocit štěstí, to bych přála zažít každému.“

Vedení tanečních kroužků klade i nároky na metodiku, psychologii…

„Proto jsem řešila, jak vlastně své kurzy vést. Možnost bavit se tancem by měl mít každý, kdo má zájem. Společně objevovat svět fantazie nebo pocitového vyjádření těla. Dostat ze sebe nejen kladné emoce, ale smět si zatancovat i smutek, zlo či vztek. Velmi uvolňující. Hlavně společně tvořit a taneční techniku použít ve svých představách. Taneční technika je samozřejmě velmi důležitá a secvičit vystoupení dá hodně práce. Vždyť tanec je i o malých detailech. Přesto se stále snažím vyvažovat mezi dřinou a zábavou. Kurzy jsou rozdělené pouze věkově, nikoli výběrem. Prostě bez rivality. Tak se stal pro mne malý zázrak. Holčinky, s kterými pracuji již delší dobu, odložily mobilní telefony, scházejí se na sále dříve, aby se objaly, popovídaly, vybíraly hudbu na další taneční příběh a samy si vymýšlely choreografie. Pokud jim přijde jednou či dvakrát týdně málo, zajdou i na lekce mladších dětí, aby i s nimi sdílely tanec .“

Tak tedy „Plamínek“ zapaluje…

„Musela jsem si ale i zvyknout na to, že lásku k tanci necítí každý. A není to vždy mojí chybou, když odejdou za jiným zájmem, nebo v jistém věku není scénika dost ,in´. Nebo jen proto, že tanec je někdy i dřina.“

Je obtížné nalézat lokace pro výjezdové akce a soustředění?

„Pro ty, co cítí jako já, jsme na prázdninový týden našli úžasné útočiště s tanečním sálem v penzionu Klamovka ve Stradonicích. Týden tak trochu holčičích radovánek. S tanečnicemi od devíti do patnácti let si užíváme nejen tréninky, jógu, herectví, gymnastiku, ale i vymýšlení a tvoření kostýmů, dělání si vzájemných radostí, focení, natáčení tanečních videoklipů nebo tvoření choreografií ve věkově smíšených skupinách. Jsem vždy překvapena, jak dokážou citlivě spolupracovat s mladšími, žasnu nad jejich nápaditostí. Týden uteče, přijde objímání a pláč při loučení. To je pro mne velká odměna i ujištění, že vztahy a vzájemnost jsou víc než vyhrané soutěže za cenu drilu a vzájemné rivality.“

Já myslel, že soutěže jsou (nejen pro děti) určitým vyvrcholením práce?

„Já tedy osobně mám k soutěžím (ač pár pohárů na kontě máme) velmi rozporuplný vztah. Raději volím nesoutěžní vystoupení ve spolupráci s ,radnicí´ Prahy 3 či 4 anebo se základními školami. Daří se. Za letošní školní rok jsme odtancovaly dvaatřicet vystoupení. To hlavní, absolventské, nás ještě v červnu čeká. Všechny skupiny se sejdou v kulturním domě Mlejn ve Stodůlkách, kde předvedou své letošní choreografie. A jako každý rok zakončí letošní taneční sezónu společným tancem na pódiu, pod ním i po stranách hlediště. Má to, myslím, sílu – těším se.“

To je obdivuhodné! Co říci závěrem?

„Tak takhle si plním své sny.“

Děkujeme za milý rozhovor a přejeme hodně energie, nápadů i trpělivosti.

Michal Stein a Michaela Formánková

Foto: archiv Lenky Krenkové

TANEČNÍ MAGAZÍN