Tanci se věnuje od dětství a stále ji baví. Působí nejen jako tanečnice, ale i jako choreografka. Také se Kristína „Tukan“ Martanovičová představila jako herečka a zahrála si v několika filmech a seriálech a jak sama přiznává, velmi ji láká divadlo.
Působíte jako tanečnice, choreografka, koučka a také herečka. Jak jste se dostala k tanci? Kdy to začalo, že jste mu zcela propadla?
„Tancuji od útlého věku, ale až kolem osmnácti let jsem začala navštěvovat mezinárodní workshopy a tam jsem objevila pocit, že jsem našla svůj kmen a obrovský zdroj radosti.“
Bylo Vám kolem deseti let, když jste si vymyslela přezdívku „Tukan“ a už Vám zůstala. Bylo to podle něčeho nebo prostě Vás to jen tak napadlo a byla jste Tukan?
„Bylo to na školním výletě, kde jsem se strašně styděla za to, že nosím brýle. Připadala jsem si jako tukan – malé oči a velký zobák 
Byla to cesta jak se „shodit“ dříve než si začne dělat legraci ze mne někdo jiný. Objevila jsem v tom jakousi moc a přezdívku jsem začala používat preventivně všude :)“
Stala se z Vás tanečnice a poté choreografka a v těchto pozicích jste spolupracovala na projektech známých značek. V roce 2019 jste spolu s kolegyněmi Eliškou Bolečkovou a Zuzanou „Zizoe“ Veselou natočily klip Aurora Apple Tree s norskou zpěvačkou Aurorou, s níž jste pak absolvovaly společné turné. Jaká to byla pro Vás zkušenost? Co Vám to dalo?
„Celou dobu spolupráce jsem si uvědomovala jaký je to dar, užívala jsem si každý moment na jevišti, každou chvíli v obklopení Aurory, skvělých hudebníků a tanečnic. Samozřejmě, že jsem se setkala také s temnějšími stránkami svého já – lpění na perfektnosti, snaha být viděná a uznána. A za tu zkušenost jsem také vděčná.“
Co Vás přivedlo ke studiu psychologie? Podle Vás má psychologie a tanec společnou zásadní věc a to je člověk – tělo a psyché. Neuvažovala jste o studiu choreografie nebo taneční pedagogiky?
„Psychologie to byl zájem o člověka, o lidskou povahu. Také jsem se rozhodovala v mladém věku, kde nad upřímnou snahou objevit své dary převládaly spíše společenské názory. Proto psychologie. Byla to přece „rozumnější volba“ než studium tance Ale také díky psychologii moje zvědavost stoupala, a tak jsem tanec tak úplně studovat nepřestala.“
Co Vás přivedlo ke koučinku?
„Chtěla jsem navázat na studium psychologie, motivovalo mě do jisté míry přesvědčení, že moje role je pomáhat druhým. Dnes jsem si vědomá toho, že moje role je rozvíjet svoje dary, a tím sloužit.“
Velice Vás zajímá, jak jste jednou přiznala, kinematografie a máte ráda černobílé němé filmy. „V němých černobílých filmech se člověk nemohl spolehnout na slovo. Každý pohyb nesl svůj význam a jednu cestu. Jak být blíže k divákovi a odvyprávět příběh, tvořit vztah.“ A sama jste si před kamerou zahrála ve filmech Cello nebo Prvok, Šampon, Tečka a Karel a seriálech jako – Adikts, Specialisté nebo Dunaj, k vašim službám. Jaké to bylo, hrát před kamerou? A co divadlo, neláká Vás také?
„Velmi mě láká divadlo! Momentálně hledám námět, který bych mohla zpracovat. Stát před kamerou je úžasné privilegium, ještě lepší je ale postavit se do postavy. Zkoumat ji zevnitř, v interakci s okolním světem.“
V době covidu jste se začala věnovat malování. Proč právě malování, čím Vás zaujalo?
„Možná jsem potřebovala být v kontaktu s pohybem (malovala jsem velké formáty), a bavilo mě zaznamenávat to „tady a teď“ ve vztahu s čistým plátnem. Byla to jakási forma deníku, očisty, vyzpovídání se skrze barvy a ne slova.“
Která z Vašich profesí je Vám nejbližší? Nebo Vás každá nějakým způsobem baví, naplňuje a obohacuje?
„Já ráda říkám, že jsem „Hustler“ – teď si uvědomuji, že je to vlastně jiná forma Tukana. Všude to říkám, protože mi to přijde zábavné. Ale možná trošku tím zakrývám také nejistotu, to neustálé pole „nevím“, které jsem si vybrala skrze svoji práci. Zakrývám tím určitě také strach z nejistoty, kterou mnozí z nás na volné noze pociťujeme. Strach ze selhání, z promarnění šancí. Z deziluze. Ale jak říká Jung: „Kde je Tvůj strach, tam je Tvůj úkol.“ Tak na tom procuji. Doslova.
Patříte k těm lidem, pro které je jejich práce také koníčkem? Jak ráda trávíte chvíle volna?
„Tanec mě neustále baví a objevila jsem v něm nekonečný zdroj – kreativity, lásky, radosti a spojení se sebou a světem. Nevím, zda je to koníček, protože mnohokrát je to i disciplína a mně se ne vždy chce. J No, každý den děkuji, že můžu.
Chvíle volna nejraději trávím s přáteli, rodinou a mými pejsky v přírodě.“
Děkujeme za rozhovor
Foto: Tomáš Thurzo
Veronika Pechová
pro Taneční magazín
