TANEC PRAHA u Vltavy v Přístavu 18600

Inspirativní i pro diváky z motorových lodí. █ Kam se poděla moderátorka? █ Mrtvé území ožilo. █ Vystupoval i Menšík! █

Sobota přesně v polovivě června TANEČNÍ MAGAZÍN nasměrovala do pražského Karlína. Konkrétně na jeho Rohanské nábřeží. Do jednoho ne tolik všemi Pražany, natož turisty, známého místa – do PŘÍSTAVU 18600. Již třicátý první ročník prestižního festivalu TANEC PRAHA zde totiž pokračoval nabitým odpolednem, podvečerem i večerní diskotékou.

Výsledek jedné z performancí…

Po několika návštěvách festivalových představení mimo metropoli, v minulých ročnících, jsme se programově zaměřili na tento, nepříliš známý, kout Prahy. TANEČNÍ MAGAZÍN zajímalo i sepětí vystupujících s přírodou a se zdejším, níže popsaným, prostředím.

Divačky ctí přístav, mají námořnická trička

Samotné karlínské pobřežní území je rozporuplné. Obzvláště jeho součást, nazývaná Přístav 18600. I v názvu. Nikdy tu žádné přístaviště nebylo. Jméno získal podle přívozu, který sem jezdí od Holešovické tržnice, se zastávkou na ostrohu ostrova Štvanice. Kontroverze je i mezi moderní zástavbou kolem Pobřežní ulice. Tu zvýrazňují ještě kulinářské podniky jako vinárna „Na břehu řeky Rhôny“, vyhlášené lahůdky „U Paukerta“ či vybraný „Pohostinec Karlín“. V Přístavu 18600 vás uvítají dřevěné a plechové stánky. Napít se zde můžete z plastových kelímků. Čepují zde „místní“ pivo zvané Křižík. Vyráběno je však v minipivovaru Muflon. V Praze 4, Kunraticích. Od moderní zástavby sem můžete projít „měsíční krajinou“ zdevastované půdy, drátů čouhajících ze země a napůl zabagrovaných skruží a armatur. Za tím je však moderní cyklostezka. A pod ní již Přístav 18600. Zkrátka, jak z mého popisu snad patrné, ideální místo pro performanci.

Divadlo RUDERÁL shání nové vystupující soubory, jak se můžete dočíst v TANEČNÍM MAGAZÍNU jinde. My jsme si jeho prostory prohlédli v rámci festivalu TANEC PRAHA

Druhá červnová sobota byla po celém území Čech a Moravy plná dešťových srážek. V Praze ne. Bylo zde však téměř nesnesitelné dusno. Ani to však neodradilo na tři desítky účinkujících, ani jejich technické štáby. A také nikoli diváky…

Poněkud tarzanovská scénka

I když… Zeptal jsem se pořadatelky, kde se v rozlehlém areálu nachází místo další performance. Řekla mi: „Támhle, jak se přemísťuje ten dav diváků.“ Neviděl jsem jej. Až pak mi došlo, že má jít o ten maličký hlouček návštěvníků…

Kde hledat příčinu menší návštěvy?

V samotném areálu „přístaviště“ bylo lidmi nabito. Hned několik soukromých párty s grilovačkou. Projíždějící cykloturisté i dost pěších odvážlivců, kteří úspěšně překonali výše popsanou „měsíční krajinu“. Zdejší program TANCE PRAHA byl však až moc volný. Postrádal místní značení. Šipky a popisky. Až s výjimkou divadla RUDERÁL (viz snímek výše). Musím pochválit tradiční výpravný program celého festivalu. Na křídovém papíru. Za odpovídající cenu 250,- Kč. Kdo si jej tady koupí k pivu a mastnému buřtu či taktéž špinící vegetariánské mozzarelle? Nechtělo to pouze naxeroxovat skládačku s aktuálními informacemi? Ale klíčový problém byl v absenci práce moderátorky. Hlavní jeviště zelo prázdnotou. Myslel jsem, že uvedená Daniela Voráčková bude v terénu seznamovat diváky s účinkujícími. Nebylo tomu tak. Chudáci interpreti. Myslím si, že to zavánělo trochu neúctou k jejich připraveným vystoupením! Všichni tu tak byli, jaksi jako za minulého režimu, anonymně. Proto bych prosil propříště – nechejte pracovat moderátorku! Anebo alespoň podrobně natiskněte místní informace.

Jednotlivá vystoupení byla originální, zajímavá a svým způsobem inspirativní. Místy zaujala i zdálky diváky z projíždějících turistických motorových lodí. Ne vše a všem vždy vyšlo…

Že by vyhlíželi absentující moderátorku?

Myslím, že základní myšlenka spojení vystupujících s přírodou se osvědčila. A ty drobné nedostatky? Alespoň je co zlepšovat pro 32. ročník festivalu TANEC PRAHA. Aby neusnul na vavřínech.

TANEC PRAHA v Přístavě 18600

aneb VEN ku.TANCI / Vhodné pro rodiny

ÚČINKUJÍCÍ:

MODERÁTORKA:

Daniela Voráčková

VYSTUPUJÍCÍ:

Míša Suša & Renata Raková – „O sluneční víle“

Jan Bárta – Pohybové hry pro všechny věkové kategorie

Markéta Jandová

Viktor Černický – variace tématu „PLI“

Cécile da Costa – nedokončené „Roselyne“

Sabina Bočková, Johana Pocková – nedokončené práce „Jáma lvová“

Marek Menšík – fragmenty „SOMA“

Studenti Duncan Center – „Beduíni“

DJ Jarda Petřík

Místní beduíni v podání studentů Duncan centra

Text a foto: Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Constellations pokračuje

Spitfire Company uvádí 12. a 13. března premiéru druhého dílu své trilogie

Divadelní soubor Spitfire Company uvede 12. a 13. března v žižkovském divadle Ponec premiéru druhého dílu své trilogie Constellations. První premiéra roku 2018 se v tomto prostoru uskuteční od 20 h. V režii uměleckého šéfa Spitfire Company Petra Boháče se na scéně setkají tři tanečnice a performerky – Cecile da Costa, Markéta Vacovská a Kristina Šajtošová – v dialogu s prostorovou hudbou Martina Tvrdého.


OFICIÁLNÍ TRAILER: vimeo.com/259055972

Tvůrci slibují „soužití reality s imaginací“ a hypnotickou letní atmosféru.

Vstupenky jsou k zakoupení v předprodeji GoOut za 250 Kč.

Více na www.spitfirecompany.cz a www.divadloponec.cz.

 
Eliška Míkovcová
Taneční magazín

Mezi dospíváním a folklórem

Dospívání v muže… Co společnost od mužů očekává a co mladý člověk prožívá?

 

 

 

2.června byla v Teatru NoD uvedená repríza inscenace Matěje Matějky a Martina Talagy BOI, pojednávající o problému dospívání mužů, toho, co od nich společnost očekává versus toho, co může každý člověk prožívat a chtít prožívat sám za sebe. Představení je výsledkem dlouhodobého úsilí na několika zahraničních rezidencích ve spolupráci s performerkami Cécile da Costa, Katarinou Kalivodovou a hudebnicí Kateřinou Evou Lanči.

Autoři se v celém představení vlastně ptají na podstatu a chování „pravého“ muže. Téma vykreslují pomocí vývoje, nejspíše úzce propojeného s osobní zkušeností protagonisty Talagy, od embryonálního stavu po dospělost. Procházíme fázemi od kojení po první masturbaci, pubertu, zamilovanost, svatbu a nakonec jakýsi vzdor a zmatenost, když by měla začít vlastně nejzodpovědnější fáze života související s plným zařazením do společnosti. A právě o vztahu nároků okolí, tradic vyobrazených folklórem, a naopak individuálního cítění, hledání, co vlastně chceme, a ne musíme, o tom představení pojednává nejvíce.

BOI_-_NOD_-_web_(48_of_62)

Formálně autoři vycházeli z principů fyzického divadla a tance, někdy moderního, někdy naopak folklórního, což doprovázela i hudba – slovenské písně, bubny a dudy. Je třeba ocenit výkon Martina Talagy, který šel ve více situacích až na fyzické dno a jeho prožitek životních situací mladého muže tak byl velmi intenzivní. Herecky a tanečně mu v tom nejvíce dopomáhala Cécile da Costa, za níž lze zařadit výkon Katariny Kalivodové, který už nebyl fyzicky tak perfektní, ta ale zas zdatně doprovázela pěveckou složku. Kateřina Eva Lanči se pohybových akcí přímo neúčastnila, ačkoli na boku jeviště doprovázela na bubny a znovu zpěvem. V této sestavě, ještě se supervize Matěje Matějky, měl soubor všechny předpoklady vytvořit na české fyzické scéně výjimečné dílo. Není ale jisté, jestli BOI takovým dílem je. Množství skvělých nápadů jakoby nebylo dovedeno do konce. Když si například chlapec oblékne boty, s nimiž předvede jakýsi rytmický čapaš, není tanec zpracován do dechberoucích detailů, ale spíš naznačen. Stejně tak posprejování zadní bílé plochy jeviště je spíš abstraktním náznakem revolty,  než že by z toho ve výsledku vznikla úchvatná jevištní malba. Takových momentů se zde vyskytuje víc a je to spojené možná i s tím, že se představení zkoušelo celkem ve čtyřech zemích (kromě Česka ještě na rezidencích v Polsku, Maďarsku a na Slovensku), v nichž jsou diváci zvyklí na odlišnou poetiku. Mně osobně tak nepřišlo téma pro Česko natolik aktuální. Reflektovalo totiž více folklór a tradice, které v místních poměrech byly značně vykořeněny a diváka se tolik nedotýkají.

BOI_-_NOD_-_web_(54_of_62)

Rovina osobní výpovědi je ale v inscenaci určitě silná a zejména závěrečná scéna, kdy se protagonista zmítá pod tlakem reprodukovaného sdělení, jaký má pravý muž být, byla skvělá a aktuální. Představení tak rozhodně stojí za vidění a zejména milovníkům folklóru pak může poskytnout zcela nový náhled na věc.

BOI_-_NOD_-_web_(55_of_62)

Alexej Byček

Foto: Michal Hančovský

Taneční magazín