Tento web používá k personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Kliknutím na “Povolit vše” povolíte všechny cookie.
Customise Consent Preferences
We use cookies to help you navigate efficiently and perform certain functions. You will find detailed information about all cookies under each consent category below.
The cookies that are categorised as "Necessary" are stored on your browser as they are essential for enabling the basic functionalities of the site. ...
Always Active
Necessary cookies are required to enable the basic features of this site, such as providing secure log-in or adjusting your consent preferences. These cookies do not store any personally identifiable data.
Functional cookies help perform certain functionalities like sharing the content of the website on social media platforms, collecting feedback, and other third-party features.
Analytical cookies are used to understand how visitors interact with the website. These cookies help provide information on metrics such as the number of visitors, bounce rate, traffic source, etc.
Performance cookies are used to understand and analyse the key performance indexes of the website which helps in delivering a better user experience for the visitors.
Advertisement cookies are used to provide visitors with customised advertisements based on the pages you visited previously and to analyse the effectiveness of the ad campaigns.
Již rok se hraje v Divadle Na Maninách původní český muzikál s Danielem Hůlkou v hlavní roli
Autorem hudby muzikálu Robinson Crusoe je Zdeněk Hrubý, scénáře Ivan Hubač a texty písní napsal Jan Krůta. Režisérem představení je herec a režisér Václav Knop, choreografem představení je Tomáš Kuťák.
Pustý ostrov uprostřed oceánu. Na něm osamělý trosečník čekající na záchranu. Dočká se jí? A jaký je jeho skutečný příběh? Román Robinson Crusoe spisovatele Daniela Defoa patří ke skvostům světové literatury a nyní se dočkává i své původní české muzikálové podoby. Strhující příběh o nezlomné síle lidského ducha, zoufalém boji o přežití a nekonečné věrné lásce.
Hlavní roli Robinsona zpívají a hrají Daniel Hůlka a Radim Schwab. “Jsem strašně rád, že se Robinson hraje. Jak už jsem mnohokrát zmínil, hudba Zdeňka Hrubého je nádherná, on sám tvrdí, že ji skládal mně na tělo. Já jsem z ní opravdu nadšený. S nadsázkou říkám, že Zdeněk, kterého jsem předtím neznal, je reinkarnovaný Karel Svoboda,” prozradil Daniel Hůlka.
Věrného přítele na ostrově, Pátka, skvěle hraje Miroslav Hrabě: “Budu hrát roli černocha, divocha, blázna. Je to na velkou dřinu v posilovně. Mám být nahý, černý, s dredy. Bude to divočina,” dodal Hrabě před rokem.
V hlavní ženské roli Mary se objevují Elis Ochmanová a Ivana Jirešová.“Letos je to deset let, co hraju v muzikálech. Prošla jsem si malými roličkami po ty větší a jsem moc ráda, že mě už potkávají velké krásné role. Je to krásný pocit,” říká Elis.
V dalších rolích se potkáte například s Marianem Rodenem, coby spisovatelem Danielem Defoe. Dále s Lukášem Randákem, Marianou Polyakovou, Šárkou Vaňkovou, Martinem Poštou, Rudolfem Kubíkem a spoustou dalších.
Všem fandům muzikálu, ale i těm co se na muzikál chystají, máme překvapení. 15. 4. 2022 a 16. 4. 2022 je pro vás k zakoupené vstupence připraveno CD s písničkami z muzikálu zdarma. Vyzvednout si jej můžete v den představení v divadle. Platí pro jeden pár, jedno CD.
A v neděli 17. 4. 2022 máme akci pro děti. Děti do 15 let mají vstup zdarma. Podmínkou je ale doprovod nejméně jednoho z rodičů, který si vstupenku musí zakoupit. Akce je ale omezena na 2 děti, jeden rodič. Pokud máte víc dětí, musíte přinutit i druhého z rodičů.
Vydat se s TATA BOJS a DEKKADANCERS do budoucnosti a cestovat v čase tam i zpět. To vše zažijí návštěvníci letní scény Azyl78 díky audiovizuálnímu tanečnímu koncertu „Velký třesk!“. V představení TATA BOJS odvypráví příběh skladbami z nejnovějšího alba „Jedna nula“, ale i jejich nadčasového „Nanoalba“ z roku 2004 a DEKKADANCERS jeho děj zatančí. Společný počin muzikantů a tanečníků spojí melodičnost, hravost, vtip i vážná témata s radostí z pohybu a vizuálním zážitkem umocněným projekcí. Nový projekt se scénografií Milana Caise má premiéru 15. června v prostoru šapitó Jatek78 na Výstavišti Praha. Během léta se dočká pěti repríz, vstupenky jsou v prodeji na www.jatka78.cz.
TATA BOJS čerstvě ocenění cenou Anděl v kategorii kapela roku říkají, že při představě kruhové manéže Azylu78 vidí jak vizuálně atraktivní scénu, tak také výzvu: „S Tata Bojs v cirkuse moc často nehrajeme, takže nám to přišlo jako zajímavé místo, kde v létě vystoupit. Těšíme se na kruhové šapitó a diváky ve stoosmdesáti stupních dokola. Což už je hodně za bodem varu…“ glosuje s úsměvem frontman Milan Cais.
„Jsou to výborní muzikanti, kteří mají krásné vizuální představy a vůbec nejsou proti jakýmkoliv našim návrhům. Naopak. Hrozně je baví propojení s tancem a chtějí, aby to ladilo s příběhem. Oni nedělají jen tak normální desku. V rámci alba je děj, který znázorňují hudbou a texty a my ho doplňujeme tancem. Je to příjemná spolupráce,“řekl Štěpán Pechar, umělecký šéf DEKKADANCERS, kteří jsou domovským souborem divadla Jatka78.
Album „Jedna nula“, které vyšlo u Supraphonu na LP, CD i digitálně (a je k dispozici zde), vybízí ke kontemplaci nad stavem světa i k zamyšlení nad sebou. Jednička tu symbolizuje „něco” a nula naproti tomu „nic”. Je to hra kontrastů, kterou spojuje velký třesk. Děj startuje v blízké budoucnosti, okolo 2034, kdy digitální technologie ovládly do značné míry naše životy a dokonce mají i jistou převahu. Jak je u TATA BOJS zvykem, ve skladbách srozumitelně a vtipně filozofují a hrají si se slovy.
Spolupráce TATA BOJS s DEKKADANCERS začala v roce 2005. „Tenkrát nás pozvali do Ponce, kde ztvárnili tancem náš příběh ,Nanoalba´ a nazvali to ,Nanopicture´. Byli jsme nadšeni. Řekli jsme si, že by bylo fajn zkusit to udělat na živo, kdy my budeme hrát a oni tančit,“ říká Milan Cais.
DEKKADANCERS se podíleli na natáčení několika i klipů TATA BOJS. Z těch nejznámějších písní jmenujme „Opakování“, „Homo demo“ nebo speciální patnácti minutové video natočené pro virtuální realitu kamerou snímající prostor 360 stupňů. Také vystupovali jako zvláštní hosté na některých výjimečných koncertech, které s oblibou pořádají. „Gró celého parťáctví mezi oběma skupinami se od začátku točí okolo Nanoalba. Tam přeskočila první jiskra, když Tom Rychetský a Viktor Konvalinka dali s TATA BOJS dohromady scénické provedení téhle desky. Projekt to byl úspěšný, ,Nanoalbum´ je navíc nadčasové, takže se v budoucnu celá show ještě několikrát zopakovala a vždycky bylo vyprodáno,“ uzavírá za DEKKADANCERS Marek Svobodník.
Azyl78 ovládne symbolický koncert „Velký třesk!“ celkem šestkrát a to v termínech 15.–17. června a 5.–7. července. Během léta nový prostor Jatek78 pro 500 až 800 diváků pohostí i dalších 18 uskupení a divadel. Z těch hudebních je na programu: temperamentní „Italská noc“, koncert vážné hudby v podání orchestru PKF – Prague Philharmonia. Anebo koncert zpěvačky Anety Langerové „Dvě slunce aneb Jak krásné je být milován“ v rámci jejího letního koncertního turné s kapelou a smyčcovým triem.
„Na úspěšný festival Cavan International Song Contest do Irska nám (a hlavně Jiřímu Kornovi) napomohl i manažer Státního souboru písní a tanců“
Je z muzikantské rodiny. Otec byl kapelníkem, který vystupoval v Evropě i zámoří. Jeho bratr Jindřich léta vystupoval s Orchestrem Karla Vágnera a dodnes napsal desítky písniček pro Petra Kotvalda i jiné slavné interprety. Zpívala i Edova někdejší manželka Radmila (dokonce zaujala na festivalu Děčínská kotva s písničkou „Nenávidím nošení těžkých tašek“). Jeho dcera Anička naopak zpívala na albu „Booong!“, které získalo, v jeho produkci i za výrazného autorského přispění, Platinovou desku. A zpívá i Edova další dcera Adélka.
On sám je podepsán pod stovkami písní v Čechách, ale i ve Velké Británii, kde v osmdesátých letech žil a pracoval. Dnes jej můžete potkat v jeho studiu SOKIT anebo při sportování. Ačkoli v mládí závodně provozoval lehkou atletiku, nyní ho spíš potkáte na kole. A i proto pojmenoval své nejnovější, „jubilejní“ album „NA KOLE ON“. Jmenuje se EDUARD PARMA. A jelikož se dobře známe už 29 let, budu mu v následujícím rozhovoru tykat:
Navážu na tu muzikantskou rodinnou tradici. Od kolika let ses už tedy aktivně věnoval hudbě?
„Od pěti let. V Břevnově, kde jsme tehdy bydleli, jsme měli byt až u střechy. A hned vedle měla balkón učitelka klavíru. Legrační na tom bylo (protože ona bydlela v domě se sousedním vchodem), že jsme vždy přelézali hrazení balkonu a naši i paní učitelka mě drželi, abych neslít´ ze čtvrtého patra dolů. Učení not ani hra na klavír mě zpočátku vůbec nebavily. A vlastně nikdy. Možná až o trochu později na Státní konzervatoři? Ale opravdu až ve zralých letech jsem začal cvičit o své vlastní vůli.“
Takže otec na vás s bráchou neměl nervy a svěřil vás jiným pedagogům?
„Táta hrával po nocích v kavárnách a vždy se z hraní vracel pozdě k ránu domů a taky dlouho spal. Pakliže ale zjistil ráno, že hrajeme méně, než bylo potřeba, hned vylez´ z postele a bylo zle. Co bylo úžasné, že ještě v noci – když jsem nemohl přijít na nějaký příklad z matiky nebo fyziky – ráno u snídaně jsem ho měl na stole vypočítaný. A přitom on v tu chvíli tvrdě spal.“
Původně jsi vystudovaný jako hráč na dechový nástroj, konkrétně klarinet. Jak ses později – v kapelách – dostal ke hraní na basovou kytaru?
„Ne, ne, tak tomu bylo úplně obráceně. Už ve škole, někdy kolem 8. třídy, jsme založili třídní kapelu ,THE ROCKING BONES´ (v překladu: ,Rokující kosti´, aby byl název co nejpodobnější ,Rolling Stones´) a tam jsem začal hrát na baskytaru. Ta jako taková ovšem v té době v Praze vůbec nebyla k dostání. Chodil jsem ob den do obchodu v Panské ulici. Až jednou mě potkalo štěstí a mohl jsem si ji koupit. Na klarinet jsem začal hrát teprve asi o dva roky později.“
Tvé největší hudební hity devadesátých let doslova bouraly diskotéky. Chodíš si sám dodnes zatancovat na diskotéky? Anebo tam třeba sondovat „vzorek potenciálních posluchačů“?
„Jééé. Naposled jsem byl, s kámoškou, v klubu ,RETRO´ na pražské Francouzské ulici a hráli tam ,elektro ´. Je to styl mně již tak vzdálený oproti tomu, čemu my jsme říkávali ,disco´. A tak jsem tím pádem myslel, že půjdeme za hodinku domů. Mé partnerce se tam ale kupodivu tak líbilo, že jsme odešli až kolem třetí ráno.“
Chodíval jsi, jako školou povinný, také do tradičních tanečních? A jak jsi to tam prožíval?
„Tak taneční jsem nesnášel. Byl jsem v té době až nepřirozeně stydlivý i tvrdý (asi také po otci, který byl excelentní muzikant, ale tančit neuměl). Dodnes vzpomínám, jak jsme většinou se spolutanečníky šli na pivo.“
Dlouho jsi vedl doprovodnou kapelu Jiřího Korna. Ten je známý i jako výborný tanečník a choreograf. Měl nějaké „pohybové“ požadavky taky na kapelu? Zanechalo to v Tobě dodnes „taneční“ stopu?
„Ne, určitě ne. My jsme pouze hráli hudbu. Na jiné ,pobavení´ tam byly tři tanečnice. A taky jeden tanečník.“
Co vás vedlo – s bratrem Jindrou – k hudebně tanečnímu projektu „Hipodrom“?
„Tak to byl nápad Jindry, a vždy, z kolegiality nebo ,bráchoviny´, mě tam nechal napsat dvě skladby na každé LP.“
Méně se už o Tobě ví, že také píšeš nápadité texty s neotřelými slogany. Co Tě inspirovalo ke Tvé dávné „pecce“ „King Kong in Hong Kong“?
Již spousta hudebníků toto vyřkla, že to přijde se shora. Zkrátka hraje hudba, máš sluchátka na uších a zkoušíš něco vymyslet… …zpíváš si třeba: ,Bum bum – bum bum´. A najednou na Tebe odněkud z nebe spadne ,King Kong in Hong Kong´! A ani netušíš jak.“
A jak vznikal Tvůj nejčerstvější „jubilejní“ projekt pod bombastickým názvem „NA KOLE ON“? Inspiroval Tě k názvu spíš Napoleon anebo dávná „vypalovačka“ Ivana Hlase „Na kolena“?
„Spíš ten Napoleon. Připadalo mi docela veselé, že rád jezdím na kole a třeba by o mně někdo, kolem koho jedu, řekl: ,To je on… NA KOLE ON´. Ale byl to trochu ,porod´ vymyslet něco vtipného. Chtěl jsem si napsat slova sám, a chvilkama je to i trochu drsný: ,….můžeš shodit toho svýho motorkáře do příkopu/a já sám mu rád jámu vykopu…´. Je to vlastně celé o tom, jak kluk a holka spolu jezdí na kole a jsou šťastni. Do té doby, dokud ona nepotká motorkáře, který ji učaruje. A kluk na kole teď chce její lásku zpět. Chystáme k tomu ještě video, ale až bude lepší počasí.“
Jeden z Tvých největších hitů pro Jiřího Korna „Žal se odkládá“ občas nyní zazní i v reklamách. Jak se Ti to, jako skladateli původní písničky, teď z televize poslouchá?
„Věříš, že já to skoro nevidím? Ale často mi zavolá někdo ze známých a říká, že to viděl. Ale já, třeba před několika týdny, ve chvíli, kdy jsem telku zapnul, jsem uslyšel poslední akord a říkal si: ,Sakra, to je mi nějak povědomé´. “
Tato píseň, s anglickým textem Miloše Skalky „You’re My Voodoo“, získala v roce 1979 hned čtyři ceny na festivalu Cavan International Song Contest v Irsku. Jak jste se tam tehdy – za minulého režimu – přihlásili? Složitě?
„Nekonečně složitě. Někde jsem se dozvěděl, že ten festival existuje a získal i jeho adresu. Jenže, přihlásit se znamenalo také poslat i pár peněz přihlašovacího poplatku. A to v době komunismu nebylo možné. Využil jsem tedy situace, kdy jsme byli s Jirkou Kornem na dvoudenním zájezdě v Mnichově. Zabalil kazetu a text do balíčku i s penězi a ten odtamtud odeslal poštou. Za pár dní přišel telegram domů do Prahy, že píseň přijali. A já byl štěstím bez sebe. Jenže z Mnichova jsem poslal nahrávku s Hanou Buštíkovou (dnešní ,součástí´ dua ,Kamélie´). Ale potom náš manažer, pan Berka, navrhnul: ,Pane Parma, co kdyby do Irska jel pan Korn?´ On pan Berka byl takový distingovaný člověk, kromě ,menedžungu´ Jiřího Korna dělal ještě manažera SSPT (Státní soubor písní a tanců). No a pak jsme tam jeli. Nikdo nás nepodpořil, museli jsme si letenky i pobyt hradit ze svého. Ale naštěstí ceny byly i finanční, takže nakonec se nám všechno vrátilo.“
Měl tento úspěch vliv na to, že ses později přestěhoval do Anglie?
„Určitě ano, myslel jsem, že jsem génius, bez kterého se světová hudba neobejde. :-) “
Odjakživa píšeš také hodně písniček pro ženy. Namátkou jmenujme historicky Pavlínu Filipovskou či Miluši Voborníkovou anebo již zmíněnou Hanu Buštíkovou. Nejnověji třeba Jiřinu Annu Jandovou anebo Tvé objevy Markétu Z. či zpívající šéfredaktorku tohoto magazínu Evu S., jak se Ti se zpěvačkami spolupracuje? Lépe než s mužskými interprety?
„Skoro jo. Mám ženy moc rád a pokud mají hezký hlas a neprotestují proti mým nápadům, je to většinou radostná spolupráce.“
Už zmiňovaný projekt „NA KOLE ON“ jsi – u příležitosti svého životního jubilea – vydal nejen na CD, ale rovněž na „klasické“ vinylové LP desce. Proč? Ze sentimentu? Anebo je to požadavek některých DJ?
„Možná tak i tak. Mám několik přátel mezi diskžokeji a oni, z ničeho jiného než z vinylu, nehrají. Vrací se totiž do módy. A také jsem si chtěl udělat radost a vidět LP, kde by bylo jen moje jméno. …i když na titulní stránce nakonec není. (Vidíte a to je další příklad souvztažnosti s ,Rolling Stones´, kteří své jméno mají na prvním LP také až na zadní straně.)“
Vraťme se k vaší muzikantské rodině. Konzultujete někdy s bratrem vzájemně své chystané nápady anebo projekty?
„Skoro vůbec.“
Posmrtně jsi vydal i CD se skladbami vašeho tatínka. S jakým ohlasem se to setkalo u starších posluchačů, pamětníků?
„To není úplně přesné. Ono vlastně vyšlo již v posledním roce jeho života. A později mi volalo několik kolegů, kde by mohli najít tu či onu skladbu, a když jsem jim řekl o CD, byli nadšeni. Asi největší zájem byl, když si to teď zpětně rekapituluji, o skladbu ,Cesta ke hvězdám´.“
A k závěru obligátní otázka: co právě chystáš?
„Já moc neplánuji. Spíše si dělám pomalu další CD. Soustřeďuji se na to, aby hudba byla hlavně instrumentální (zpěváci nezlobte se, ale už za mlada jsme trpěli názorem, že zpěv hudbu kazí). Takže připravuji další CD, jde mi také o to, aby bylo rozmanité, stylově i instrumentačně. A pokud možno pestré s minimem bicích, protože ty diskotékové rytmy mi už (oproti mému mládí) začínají lézt na nervy.“
A úplně nakonec; máš nějaké muzikantské krédo anebo filozofii?
„Asi takhle: muziku miluji, je to můj život a mrzí mě, že se z ní vytrácí to, co dělá hudbu hudbou, třeba harmonie. Hudba má mít tři složky: melodii, harmonii a rytmus. A to prostřední se již vytratilo. A hlavně kvůli tomu, že dnes si každý své ,písně´ píše sám a hudební skladatelé jako profese (stejně jako textaři) téměř vymizeli.“
TANEČNÍ MAGAZÍN se závěrem připojuje k dodatečné gratulaci k životnímu jubileu a přeje hodně zdraví, inspirace a tvůrčích sil.
Hynek Tomm nedávno v TANEČNÍM MAGAZÍNU lidsky a dojemně zavzpomínal na Evu Pilarovou. Na přání mnoha našich čtenářů a zejména čtenářek s ním teď přinášíme i osobní rozhovor.
Kdy ve Vás uzrálo přání veřejně vystupovat, stát se zpěvákem?
„Víte, že to si pamatuji přesně? Bylo to totiž 1. února, v den, kdy je v kalendáři jméno Hynek. A já jsem zrovna zpíval ve stejný den i čas na dvou soutěžích u nás v Chebu. Takže jsem přebíhal z kulturního domu do školy hudební, kde se druhá soutěž konala. Bylo mi tehdy jedenáct. Nakonec jsem zvítězil v obou soutěžích, a tak se postupně prozpíval až do Prahy. A tam jsem, v rámci celorepublikového finále, opět vyhrál. To se ví, že mě těch několik triumfů v soutěžích poznamenalo. Maminka, přátelé a mí nejbližší byli na mě patřičně hrdí. A znal mne kdekdo, nejen z Chebu a okolí.
Tehdy jsem si uvědomil, že stát na jevišti, zpívat a vidět ty rozzářené oči publika, je tím, bez čeho už nechci být.“
Jaký máte vztah k tanci?
„Když jsem byl teenager, často jsem chodil na diskotéky, a tancovat mě moc bavilo. Později jsem ale zjistil, že ačkoli nemám problém s rytmem, paměť naučit se tanec na danou choreografii, to už mi jaksi nejde. Ukázalo se to už, když jsem uspěl v konkurzu pro tehdejší muzikál ,Jesus Christus Superstar´. Po dvou měsících úporného snažení tancovat právě na přesně danou choreografii, jsem to vzdal. A to mi s tancem pomáhala a radila zpěvačka Leona Machálková… No prostě, od té doby se raději dívám a obdivuji ty druhé.“
Chodil jste do tanečních?
„Nechodil jsem tam přímo. Ale jenom jako divák si sednout na balkón a podívat se. Občas jsem si někdy odběhl na chodbu. A tam si zkusil pro mě ty takzvaně lehčí žánry. Naučil jsem se tak alespoň polku, valčík, ča-ča…“
Navštěvujete někdy, jako divák, baletní či taneční představení?
„Upřímně, byl jsem takto jen dvakrát. Už kdysi ve Stavovském divadle. Dnes opravdu ani nevím na čem, ale pamatuji si, že jsem byl tenkrát opravdu ohromen.“
V TANEČNÍM MAGAZÍNU jste se nedávno představil jako dobrý přítel zesnulé Evy Pilarové. Máte ještě v branži nějakého takového dobrého známého či staršího rádce?
„V mém pěveckém životě se objevilo několik osobností, kterých si upřímně vážím. Eva Pilarová vždy byla a bude stále ta nej… Nějakou dobu jsme měli společný zájezdový pořad s paní Květou Fialovou. V něm jsme dokonce předvedli i společný duet pod názvem ,Tam na konci světa´, který vyšel i na CD. Paní Květa měla v tom duetu monolog. Posluchači jej mohli slyšet i na vlnách Českého rozhlasu. Květa Fialová byla přirozená, vyprávěla a vždycky s ní bylo tak příjemně. Teprve když odešla, uvědomil jsem si, jak mě její osoba ovlivnila. Že hodně z jejího náhledu na život máme společné. Jinak v minulém roce jsme hodně jezdili společné pořady se Zuzanou Bubílkovou. A občas také s Valérií Zawadskou. Obě dámy je vždycky přímo radost poslouchat…“
Jak Vaše současná vystoupení ovlivnila koronavirová karanténa? Podařilo se odřeknutá představení přeložit na pozdější termín?
„Ano, o některé koncerty jsem, kvůli opatřením kolem koronaviru, přišel. Některé se podařilo přesunout. Hodně mě zamrzelo, že jsem přišel o vystoupení v rámci festivalu FIJO s doprovodem Městského orchestru Cheb, pod vedením dirigenta Jiřího Smitka. Na to jsem se snad nejvíce těšil. Byli jsme domluveni, že zazpívám i píseň s názvem ,Město jediné“. Tu pro mě, jak se říká, přímo na tělo, napsal básník Josef Fousek. A jeho verše skvěle zhudebnil Zdeněk Hrubý. Skladba pojednává o mém dětství v rodném Chebu a současně je vyznáním mé mamince. Ta mi odešla v roce 2017. A moc mi chybí. Škoda. Nicméně za dva roky se tento festival opakuje, tak se budu těšit.“
Máte i herecké zkušenosti před kamerou, nakolik je tato práce pro Vás náročná?
„Nevím, zda se v mém případě dá mluvit o nějakých zkušenostech. Samozřejmě jsem ale za to moc rád, a vážím si toho, že mě páni režiséři obsadili. Pro mě je herectví před kamerou, oproti zpívání, obor hodně náročný. Poprvé jsem se ocitnul před kamerou v pohádce ,Kluci, to je víla´, kde jsem si zahrál dvojroli čerta a zpěváka. Tu pohádku režíroval Milan Růžička a hráli v ní takoví mistři herectví, jakými jsou Jan Přeučil, Jan Čenský i další. Tak to je pak tréma o to větší. Pak jsem se ocitnul ve filmu ,Kameňák 3´ pana režiséra Zdenka Trošky. Tam jsem zpíval ústřední píseň ,pod filmem´ i v titulcích. A odehrál tam i malou roličku… Určitě za všechno jsem moc rád a jak se říká: ,Práce plodí práci´.“
Co chystáte na nadcházející sezónu?
„Být, kvůli koronaviru, skoro čtyři měsíce doma a nic nedělat, to není nic pro mne… Kromě přípravy koncertů vánočních a pořadů se Zuzanou Bubílkovou, jsem začal více pracovat do studia a připravovat si nový repertoár. Po vloni vydaném CD ,Hynek Tomm zpívá Fouskoviny´, kde pro mne deset textů napsal básník a textař Josef Fousek, se chystám vydat nové album. Bude takzvaně zimní, které bude žánrově obsahovat pop, klasiku, šanson, vyšší populár… Jinak začátkem léta bychom měli dokončit natáčení klipu na jednu z mých zbrusu nových písní. Tentokrát je to svižná poprocková pecka s názvem ,Vítr´, kterou mě složil Pavel Ryška.“
Potěšilo Vás, jako tam bydlícího, že jste vyšel ve výpravné publikaci o sídlišti Černý Most?
„Na Praze 14 Černém Mostě bydlím skoro už dvacet let. A už bych se nepřestěhoval. Když jsem začínal se zpěvem v Praze, vyšla publikace ,Praha 14 ve fotografii´, pro kterou jsme nafotili i křest mého CD s tehdejšími redaktory a místostarostou. Nyní jsem byl velice potěšen, že si na mne opět vzpomněli a zařadili mezi osobnosti této městské části.“
Jaké máte koníčky a hobby?
„Jsem filmový maniak. Zhruba do druhé hodiny v noci koukám na filmy, potom ovšem vstávám až kolem desáté. Nejraději mám psychologické filmy a filmy podle skutečných událostí.“
Co byste závěrem popřál čtenářům TANEČNÍHO MAGAZÍNU a kam byste je pozval na svá vystoupení?
„Popřál bych vám co nejvíce čtenářů! Popřál bych nejenom čtenářům, ale všem lidem to, co je nejdůležitější, a to je zdraví! Jinak u této příležitosti srdečně pozvu na určitě zajímavou akci ,Plavba po Vltavě – Zpívá Romantický tenor Hynek Tomm´. Ta proběhne 5. září 2020 ve 12.30. Anebo třeba na Vánoční koncert 3. prosince do Nuselské radnice v Praze 4. Závěrem úplně všem popřeji krásné příští dny.“
Děkujeme za upřímný rozhovor. A těm, kteří se chtějí o Hynkovi dozvědět například data jeho vystoupení, doporučujeme odkaz na jeho stránky www.hynektomm.cz, kde se dočtou i mnohé další. A přejeme mu, ať se i nadále daří v profesním i osobním životě.