Rozhovor s tanečnicí a uměleckou ředitelkou PKB Lindou Svidró

„Je vždy milé zjistit, že Vaši práci někdo vnímá

Svět divadla a tance ji provází od dětství, protože v tomto prostředí, díky rodičům, vyrůstala. Sama se tanečnicí také stala: Dvanáct let prožila v zahraničí, kde tančila v devíti různých profesionálních tanečních souborech v pěti různých evropských státech. A za tu dobu nasbírala řadu cenných zkušeností. Od roku 2009 je opět v Čechách a od roku 2018 je držitelka několika ocenění za své taneční kreace Linda Svidró tanečnicí a uměleckou ředitelkou Pražského komorního baletu.   

Díky svým rodičům, kteří založili Konzervatoř a gymnázium Taneční centrum Praha, jste v tanečním prostředí od mala. Jaké bylo vyrůstat v divadle? Již tehdy jste chtěla být tanečnicí?

„V divadelním prostředí „žiji“ od malička, prostřednictvím svých rodičů byly taneční sály a divadlo přirozenou součástí mého dětství. Velmi mě ovlivnilo a inspirovalo to prostředí plné emocí, zdravého sebevědomí a uměleckých ambicí. I když jsou to v tanečním umění vztahy na profesionální úrovni, musí v nich být vzájemné pochopení, tolerance, a především spolupráce na společném cíli. V tom jsem vyrůstala, a to mě přirozeně navždy ovlivnilo.“

Jako tanečnice jste začínala v Pražském komorním baletu a pak Vás osud zavál na dvanáct let do zahraničí. Po roce v holandském Nederlands Dans Theater II, jste byla v Portugalsku v Companhia de Danca de Lisboa a v Ballet Gulbenkien, tančila v barcelonském Lanónima Imperial a od roku 2003 jste byla v Maďarsku, kde jste navázala úspěšnou spolupráci s choreografem Attila Egerházi a pod jeho vedením tančila na scénách Národního divadla Pécs, Balet Debrecen a Hungarian Ballet Theater. Jakých bylo těch dvanáct plodných let v zahraničí? Co Vám ty pracovní pobyty daly?

„Obrovskou zkušeností, tou největší, bylo NDT II. Měla jsem to velké štěstí zažít projekt Arcemboldo 2000, tedy společné představení souborů NDT I, NDT II i NDT III. Tam jsem pocítila naplno, co znamená tvůrčí, profesionální, poctivá práce ve studiu, a pak úspěchy a adrenalin na jevišti. Byly to cenné umělecké zážitky, které nasměrovaly celou mojí další kariéru, protože jsem na 1000% zjistila, že tohle „chci“. Jiří Kylián se stal právem ikonou pro celý profesionální taneční svět a pro mne „Shakespearem“ tanečního umění.

Další mé cesty vedly po Evropě za uměleckou prací, dlouhodobě jsem poznala 9 různých profesionálních tanečních souborů v 5 různých evropských státech, sbírala jsem další cenné zkušenosti. Na dlouhou dobu byl mým uměleckým šéfem maďarský tanečník a choreograf Attila Egerházi, tančila či asistovala jsem přes 30 jeho inscenací. Stal se pro mě důležitou vůdčí osobností mojí taneční kariéry: pod jeho vedením jsem mohla tančit náročné, tématem abstraktní choreografie, ale i příběhové taneční divadlo, kde je nutné využít nejen taneční, ale i herecké schopnosti. Práce s ním mě dodnes inspiruje.

V posledních 5 letech, v Pražském komorním baletu, mě vedle manažerské práce umělecké ředitelky každým dnem naplňuje práce českých a zahraničních choreografů, vyzdvihnout musím spolupráci s Petrem Zuskou. Bude mi 45 let a jsem vděčná, že mě umělecká práce interpreta naplňuje a mám ještě krásné role. Ale velice mě těší i pedagogická práce a práce asistentky choreografie: předávat zkušenosti a vidět, jak se talentovaní tanečníci proměňují před očima. To je velká každodenní radost.“

V roce 2009 jste se vrátila do Čech, když Attila Egerházi získal pozici šéfa baletu v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích, jste se vrátila a stala se z Vás sólistka baletu, ale také baletní mistr, asistentka choreografie a zástupce šéfa baletu a pod jeho vedením jste si do roku 2015 zatančila řadu rolí v baletních představení jako např. Bolero, Louskáček, Pták Ohnivák, Podivuhodný Mandarín, Kauza Kafka, Romeo a Julie, Sen noci svatojánské. Jaký byl návrat do Čech? A jaká byla spolupráce Attila Egerházim, kterému jste také dělala překladatelku?

„Když jsme s Attilou Egeházim přešli z Maďarska do Čech, pracovala jsem s ním již 7 let: byla to úzká umělecká i organizační spolupráce. V Budějovicích jsme to „rozjeli“ naplno: premiéry, zahraniční hosté, Otáčivé hlediště, spolupráce s Konzervatoří Taneční centrum Praha. Při tvorbě dramaturgie byla pro Attilu vždy na prvním místě umělecké vize souboru. Vedle své choreografické práce pro soubor zval mnoho českých i zahraničních tvůrců, to je pro každého tanečníka velká inspirace a obrovská interpretační zkušenost.

V Jihočeském divadle jsem ale začala úzce spolupracovat s Attilou také v managementu souboru jako zástupkyně šéfa baletu. To znamenalo účastnit se porad vedení, příprav premiér, dramaturgie a plánování Otáčivého hlediště v Českém Krumlově aj. V neposlední řadě spolupráce s generálním ředitelem Jiřím Šestákem a ostatními soubory a složkami divadla. Jiří Šesták uměl ve vedení divadla propojit otázky umělecké s těmi ekonomickými. Velmi mě jako ředitel inspiroval, a spolu s manažerskými zkušenostmi, které jsem znala od svých rodičů doma, jsem došla k názoru, že přišel správný čas na studium VŠ v Praze – kulturní management a marketing.“

 Od roku 2018 jste opět v Pražském komorním baletu, kde jste od sezóny 2019/2020 uměleckou vedoucí souboru. Působíte stále jako tanečnice?

„Pražský komorní balet je nezávislý soubor, jehož historie sahá až do 60 let minulého století a je spojen s osobnostmi moderního tance, jako byl Pavel Šmok. Z uměleckého hlediska jsem naprosto spokojena. V souboru máme výborné tanečníky po technické i umělecko-herecké stránce, ředitelka Ladislava Jandová plánuje zájezdy do zahraničí i po ČR, pravidelně hrajeme v Divadle na Vinohradech. Vedle organizační práce umělecké ředitelky stále ještě tančím, což považuji za velké štěstí – je to krásný a stále inspirující repertoár.

Sídlíme již třetí rok v Domě tanečního umění, kde máme krásné zázemí: taneční sály, kanceláře, sklady, díky Konzervatoři TCP i rehabilitační centrum, osvětlovací techniku, garderobu aj. V DTU se vytváří krásné společné projekty, dochází k ideálnímu propojení vzdělávacího a uměleckého světa.

Co ale velmi pokulhává v ČR, je podpora nezávislých kontinuálně pracujících tanečních souborů. Granty Ministerstva kultury ani dotace hl. města Prahy nestačí na klidný provoz souboru, a především na platy tanečníků. Je třeba nadále pozitivně lobovat u politické reprezentace státní i veřejné správy, protože tanec je opomíjen a veřejné finanční prostředky na kvalitní kulturu tragicky nízké. Chod souboru PKB je existenciálně v ohrožení, protože prostředky vydávané na kulturu neudrží ani jeho základní chod. Je to ostuda, jak se „stověžatá Praha“ chová k živé kultuře a tanečnímu umění.“

 

Za své taneční kreace jste získala několik významných ocenění. Během svého pobytu v Maďarsku jste získala Cenu Nívó price, EuróPAS Hungarian Dance Award, byla jste nominována na Harangozo prize. V Čechách jste se dvakrát ocitla s širší nominací na Cenu Thálie (Carmen a Kytice). 2x jste obdržela Jihočeskou Thálii za ztvárnění Carmen ve stejnojmenném baletu. Co to pro Vás znamená?

„Je vždy milé zjistit, že vaší každodenní práci někdo vnímá, vyzdvihne ji, či dokonce ocení. Vždy mě to potěšilo a dodalo pozitivní energii do další umělecké práce.“

Co Vás přivedlo ke studiu Sociální a mediální komunikace? Neuvažovala jste o studiu taneční pedagogiky nebo chorografie?

„Pravidelně učím od roku 2001 – nejdříve to byl moderní tanec a jazz, o mnoho let později jsem pochopila, jak je důležité učit i techniku klasického tance. S Konzervatoří Taneční centrum Praha spolupracuji od roku 2009, a protože jsem vyrůstala v pedagogickém prostředí, je mi tato profese blízká. Ale ze své podstaty být baletním mistrem či asistentem choreografa v souboru, to je stejně náročná pedagogická práce.

Jak jsem se již zmínila, vždy mě lákal management a vedení souboru či školy, proto mi připadalo důležité se vedle interpretační a pedagogické kariéry začít dále vzdělávat v oblasti kulturního managementu, a tím poznat všechny důležité stránky vedoucí pozice z ekonomického, personálního i marketingového hlediska.“

Od roku 2019 jste předsedkyní Asociace tanečních umělců ČR. Čím Vás tato práce obohacuje, co Vám dává?

„Práce pro asociaci je velice důležitá, protože pozitivní lobbying u státní (Ministerstvo kultury) a veřejné správy (města a obce) je stále více nutný. Je třeba vysvětlovat význam kultury, jak významně ovlivňuje život občanů, a že to není jen „černá díra na peníze“, ale naopak investice do budoucnosti: kultura je každodenní součástí lidského života, spoluvytváří naše národní povědomí a chrání nedocenitelné společenské hodnoty.

V ATU ČR jsem od roku 2009, od roku 2019 jako její předsedkyně. ATU se snaží všemi prostředky pomáhat rozvoji tanečního umění v České republice, přispívat ke zvyšování prestiže tanečního žánru a zlepšení ekonomických a sociálních podmínek a společenského postavení pracovníků v oblasti tanečního umění. Je třeba to neustále dokola vysvětlovat a hledat finanční prostředky pro záchranu živé nekomerční kultury.“

O sobě říkáte, že ráda děláte živé divadlo, navštěvujete divadelní představení a umění Vás uchvacuje jako takové. Čím je pro Vás tanec dnes? Je Vám bližší klasický tanec (balet) nebo raději dáváte přednost současnému tanci?

„Vždy jsem dávala přednost tanečnímu divadlu, ten od počátku 20. století hledá nové formy tanečního vyjádření. V prvé řadě nový pohybový slovník, zcela jiný pohled na režii inscenace a dosud nepoznané užití hudebního materiálu. Klasický balet je krásná čistá forma ukazující dokonalost a krásu lidského těla a důležitá technika pro ranní trénink. Mě ale vždy více naplňoval tanec moderní, ten, který dokáže ukazovat dramatické příběhy a vztahy lidí plné pravdivých emocí. Moderní tanec dle mé zkušenosti dokáže vytvořit ucelené taneční divadlo, které citově zasahuje diváka a proměňuje jeho vnitřní svět. Potěší nejen oko, ale dokáže zasáhnout i srdce. Věřím, že kultivovaný divák tohle v dnešním digitálním komerčním světě ocení.“

Často spolupracujete se svým manželem Viktorem Svidró, jehož jste poznala během svého pracovního pobytu v Maďarsku. Jak se Vám spolu pracuje?

„Považuji to za životní štěstí, když potkáte člověka, s kterým můžete sdílet všechny radosti osobního života, a přitom najít stejný cíl a vyžití i v pracovním životě. To se nám podařilo a jsem za to velmi šťastná. Spolu s mými rodiči je pro mě velkou oporou ve všech směrech.“

Umíte jen tak nic nedělat? Jak ráda trávíte chvíle volna?

„Jsme poměrně aktivní rodina, v létě výlety, kola, lodě, v zimě lyže, snowboard, brusle…. Aktivní odpočinek a zážitky je to, co nás společně baví. Pokud můžu někde relaxovat, tak je to v přírodě: pohled na tu krásu, klidnou či divokou přírodu, mě vždy dobije energií na dlouhou dobu.“

Linda Svidró

Narodila se 28. 12. 1979 jako Linda Schneiderová v taneční rodině.

Rodiče Antonín Schneider a Vlasta Schneiderová založili Konzervatoř a gymnázium Taneční centrum Praha. Tanečníkem je také její manžel Viktor Svidró, který pochází z Maďarska.

12 let působila jako tanečnice v zahraničí, do Čech se vrátila až s angažmá v Baletu Jihočeského divadla, od roku 2018 je v  Pražském komorním baletu, kde působí jako umělecká ředitelka, sólistka a asistentka choreografie. Pedagogice a umělecké práci se věnuje na Konzervatoři Taneční centrum Praha a v Baletu Praha Junior.

Vystudovala Univerzitu J. A. Komenského obor Teorie a dějiny divadla, magisterská studia zakončila v oboru Mediální komunikace a marketingu.

Od roku 2009 je členkou Asociace tanečních umělců ČR, od roku 2019 jako její předsedkyně. Od letošního roku také členkou prezidia Kulturní a kreativní federace ČR.

Foto: Aleš Novák, Michal Siroň, Serghei Gherciu, Simona Samková 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín     

Rozhovor s kubánskou zpěvačkou Tandou Corróns

„Všechno, co dělám, dělám naplno a s láskou“

Tanda Corróns

„Mám štěstí, že všechny věci, co dělám, dělám naplno a s láskou a baví mne a jsem za to vděčná,“ přiznává zpěvačka latinskoamerické kapely Mezcla Cubana Tanda Corróns žijící řadu let v Čechách, kterou koncertování stále baví a naplňuje. 

Pocházíte z exotické Kuby, kde jste v hlavním městě vyrůstala. Jak vzpomínáte na svá kubánská léta?

„Na léta, která jsem žila na Kubě, kde jsem se narodila, vzpomínám s největší láskou. Když mi je smutno, tak zavřu oči a představuji si svoje dětství, a to mne úplně naplní takovou láskou, takovým teplem, že mi je hned dobře. A vlastně to dělám od malička. Přes všechno, jak se na Kubě žije, jak je to tam hodně těžké, mám na Kubu nádherné vzpomínky a svojí zemí miluji.“

Řadu let žijete mimo rodnou Kubu. Není dne, abyste si na ni nevzpomněla.  Co pro Vás znamená domov? Kde je ten Váš?

„Žiji tady spoustu let a není opravdu den, co bych si nevzpomněla na Kubu. A to, co se tam děje, jak se tam žije, je na hranici života a smrti. A mě to velice trápí a každý den na to myslím. Dělám, co můžu, mám tam kamarády, kterým posílám peníze, léky a další věci. Kubu mám stále v srdci, je to silné pouto, které se nedá rozdělit. Žádné pouto se nedá rozdělit. Teď vím, že domov je tam, kde je člověk. Domov si nosíme v sobě.“

Bylo Vám třináct let, když jste začala psát své první básně a v roce 1994 vyšly některé v knize Antologia cubana de poesía v Havaně. Co Vás přivedlo k psaní poezie? A píšete i nadále?

„Když mi bylo třináct let, začala jsem psát básně. První báseň jsem napsala, když mi zemřela babička. Podle mne, se člověk již narodí básníkem. To je jako v různých profesích. Moje sestra se narodila a už byla doktorkou, myslím, že by v životě nemohla dělat nic jiného. Mám zkušenost ze života, že to tak funguje. Byla jsem nejmladší členkou národního svazu spisovatelů na Kubě, ale když jsem Kubu opustila, tak mne ze svazu vypustili. Když mé básně vyšly v tom roce 1994 v antologii, byla jsem hrdá, že mne do ní vybrali, protože tam jsou ty nejlepší básně od nejlepších kubánských autorů. Dnes, když si přečtu své básně z té doby, tak si říkám, jak to tam mohli dát. Dnes píšu jinak, to je normální, je to vývoj. Píšu samozřejmě španělsky, ale napsala jsem již také básničku česky a také dvě knihy, které jsou, jak pro děti, tak dospělé a plánuji je vydat. A díky češtině můžu používat novotvary, jako je např. „spoluta“, slova, které si vymýšlím a normálně používám. Ano, píšu dál.“

Kromě psaní Vás zajímá také výtvarné umění a sama jste vystudovala grafický a průmyslový design a pracovala jste jako aranžérka. Proč právě tento obor a jak se Vám dařilo v profesi aranžérky?

„Když jsem na Institut grafického a průmyslového designu v Havaně nastoupila, to bylo v roce 1992, tak to byl první institut tohoto druhu v celé latinské Americe. K tomuto studiu mne vedlo zaměření, které jsme měla, samá hudba, básně, psaní, malování, výstavy … to mne vždycky zajímalo a bavilo. Nikdy mi nešla matematika, fyzika, chemie, to byl vždycky pro mne horor. Tady v Čechách jsem osm let pracovala jako aranžérka interiéru. A to je práce, která mne nesmírně baví. Dělala jsem pro různé firmy. Naposledy jsem dělala interiér obchodu Parfumerie Douglas, v Praze, Na Příkopech někdy v roce 2007 – 2008.“

Vaši velkou láskou je hudba. U nás jste známá jako zpěvačka latinskoamerické kapely Mezcla Cubana působící nejen v Čechách ale i v zahraničí, která hraje směs kubánských a latinských rytmů. Píšete si texty písní a skládáte si také hudbu?

„V roce 2008 jsme spolu s manželem Romanem Kryštofem zakládali kapelu Mezcla. která bude slavit již patnáct letHráli jsme všude, a díky tomu jsem poznala řadu nádherných měst v České republice. Hrajeme známé skladby a taky si sami píšeme texty i skládáme hudbu. V kapele máme úžasného kytaristu a skladatele José Ángela Semiňona. Nahráli jsme také CD s našimi skladbami. Máme písničky, které hrajeme stále, ale také nové a posluchači se mají stále na co těšit.“

Vaše vystoupení jsou plné pozitivní energie a zábavy. Koncertování Vás naplňuje a baví. Jednou jste řekla: „Publikum je pro mě trvalý kamarád, koncertování je přímá infuze do žíly.“ Platí to stále?

„Tohle to opravdu platí. Ano, publikum je můj trvalý kamarád. Já tomu věřím, protože jako lidi jsme propojeni. Jsem ráda, když se skrz hudbu a zpěv můžu dotknout lidí. Jdu za nimi před koncerty, tak i po koncertech. Publikum je pro mne více než publikum. Já ty lidi miluji. Koncertování je opravdu přímá infuze do žíly nejen pro mne, ale i pro publikum.“

Koncerty jsou protkané tanečními latinskoamerickými žánry jako salsa, son, bachata, merengue, bolero a cha-cha. Který s těch žánrů je Vám nejblíže? 

„Nejvíce mi je blízké bolero. Bolero je žánr, který je úžasný, hraje se po celé latinské Americe. Přirovnala bych jej k českému ploužáku, co do pomalosti. Bolero je blízké mému srdci. Nejkrásnější bolera světa jsou pro mě ti od kubánských autorů.“

Vyzkoušela jste si práci interiérové aranžérky, také lektorky španělštiny a podle vlastní metody jste učila Čechy španělsky. Jaká to byla zkušenost učit rodný jazyk cizince?

„Učila jsem španělštinu v různých školách, v Berlitz a v Newyorské univerzitě v Praze. Když jsem přijela do Čech, nechápala jsem kulturu, lidi. A říkala jsem si, že si snad ani nenajdu žádné kamarády. Až jsem potkala první českou kamarádku, kterou mám  dodnes a ji jsem začala učit a naučila se španělštinu perfektně. Začala jsem učit přímo pro toho konkrétního člověka. Nejdříve jsem si od něj zjistila, co mu více při výuce vyhovuje, jestli chce více psát, nebo více poslouchat, jakou má paměť, co můžu pro něj udělat. Vyplatilo se to a mě to také hodně dalo.“

Našla jste se v hudbě, a hlavně ve zpěvu. Co ráda posloucháte v soukromí?

„Poslouchám všechny žánry a je jedno v jakých jazycích, Není pro mne zásadní, v jakém jazyce. Nemusí být jen v jazyce, který znám. Hudba je něco, co se tě dotkne, i když nerozumíš slovům. Nejvíce se mi ale líbí písničky s hlubokými texty, to mne nadchne nejvíce. Velice mne oslovila například písnička „Přivázali koně, koníčka vranýho, k uplakaný vrbě srdce dřevěnýho…“, kterou nazpívala Zuzana Navarová s kapelou Nerez. Je to úžasná písnička, zdá se být jednoduchá, ale je hluboká.“

Umíte odpočívat? Jak dobíjíte své baterky?

„Neumím odpočívat. Mne to nudí. Radši čerpám zevnitř sebe. Mám stále energii na sdělování, ne rozdávat, ale sdělovat. Je spousta lidi, kteří září a mají krásnou energii a je krásné, když se o ní podělí. Na našich koncertech je právě tato energie cítit, protože ji navzájem sdílíme. Člověk o nic nepřichází, podělí se, a ona se znásobí. A to se děje na našich koncertech.“

Tanda Corróns:

Narodila se v roce 1974 v Havaně na Kubě. Vystudovala Institut grafického a průmyslového designu v Havaně. Od roku 1996 s rodinou žije v Praze.

Působí jako zpěvačka v kapele Mezcla Cubana, kterou v roce 2008 spolu s manželem baskytaristou, kapelníkem Romanem Kryštofem založila. Syn Robin Hendrych je autorem básnické sbírky Inkoustové epolety, kterou ilustrovala.

Foto: Archiv  Tandy Corróns

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Skvělý MAURICE BÉJART v ČT

Strhující životopisný dokument o géniovi moderního tance a choreografie. Dva díly v České televizi na ČT Art. Ojedinělý televizní zážitek nejen pro odborníky.

Zajímavý francouzský dokument dokázal k programu ČT Art přitáhnout nejen choreografy, tanečníky či baletní odborníky. Česká televize totiž skvěle připomněla baletního génia. A to dvoudílným pořadem uvedeným na ČT Art v premiéře i reprízách. Jedná se o dílo režiséra Serge Korbera z roku 2014. Zde je uváděno pod všeříkajícím jménem samotné osobnosti tance „Maurice Béjart“ jeho originální název však je „Bejart vous avez dit Bejart“.

První z dílů měl stopáž 49 minut a druhý byl dlouhý 51 minutu.

Maurice Béjart, vlastním jménem Maurice-Jean Berger, světově proslulý choreograf a tanečník. Narodil se v Marseille 1. ledna 1927 a zemřel v Lausanne 22. listopadu 2007. V roce 2007 získal švýcarské občanství. Byl velmi aktivním choreografem, se svým souborem Balet XX. století, který založil v roce 1960 v Bruselu, vystupoval po celém světě. Stál u zrodu moderního tance ve Francii a Belgii v šedesátých letech, a to hlavně prostřednictvím výuky celých generací choreografů na škole École Mudra.

Teoretička tance a novinářka i režisérka Nina Vangeli – Hrušková připomíná: „Významný belgický neoklasický choreograf Maurice Béjart pro Maju Pliseckou vytvořil dílo Isadora na motivy života americké taneční revolucionářky Isadory Duncan. Jistě i proto, že Isadora představovala v tanci svobodu, styl neomezovaný konvencemi, a to se vlastně týkalo i života. Béjarta, baletního neoklasika západního stylu, Maja Pliseckaja obdivovala. A byla uhranuta – jako ostatně celý svět – jeho choreografickou interpretací Ravelova Bolera. Bylo jí už přes padesát let, když ho přesvědčila, aby jí umožnil alternovat sólo této strhující, emocemi k prasknutí nabité choreografie. Připomeňme, že Béjartova choreografie líčí erotické dusno, vyjádřené tancem sólistky (nebo sólisty) na velikém kulatém stole, v obklopení čistě mužského čtyřicetihlavého napruženého sboru.“

Ano, jsem z Marseille, ale nepatřím nikam. Mou vlastí je tanec a mou zemí je celý svět. Tanec a lidstvo, tam jsem doma,“ říkal Béjart, podle mnohých filozof myslící tanečně. „Jediné umění, s nímž je tanec důvěrně sblížen, je hudba.“

Jako hudební předlohy používal nejen soudobé skladatele, ale i hudby lidové a národní. „Jaký je můj názor na krásu? Krása je jako květina, nemůžete se jí opravdu zmocnit,“ vysvětloval taneční mág.

Ve svých projektech se Béjart vracel i k původním tanečním rituálům zemí Asie a Afriky. V letech 1954–1957 vedl s J. Laurentem v Paříži Ballets de l’Etoile, poté založil Ballet-théâtre de Paris, pro který vytvořil řadu choreografií a výprav. V roce 1960 založil v Bruselu svůj proslulý soubor Balet XX. století, který sbíral různé ceny a na dlouhodobých turné sklízel ovace po celém světě.

V Praze vystoupil Béjart v rámci mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro 1987. Uvedl 19 krátkých baletů, ve kterých, pod názvem Eros Thanatos, soustředil výběr z téměř třicetileté tvůrčí práce Baletu XX. Století.

Tento zajímavý dokument bezesporu patřil k tomu nejlepšímu z tanečního oboru, co se kdy na obrazovkách České i Československé televize objevilo. První byl premiérově uveden v úterý 12. března a reprízován v sobotu 16. 3. Druhé pokračování je na programu v úterý 19. 3. a repríza bude odvysílána v sobotu 23. 3.

Foto: archiv ČT

TANEČNÍ MAGAZÍN