Rozhovor s Jakubem Otipkou, ředitelem Krav Maga Global

„Učíme, jak se boji vyhýbat, ne jak bojovat“

Jakub Otipka je ředitel české sekce KravMaga Global  a předseda občanského hnutí Krav Maga, které v České republice vyučuje sebeobranný systém. Začal organizovat  první semináře k tomuto systému sebeobrany v České republice. Je autorem projektu „Nenechte si ubližovat“, který se s projektem společnosti  „Avon proti domácímu násilí“ zaměřuje na ženskou bezpečnost, konkrétně na předcházení krizových situací, jako jsou domácí násilí, pronásledování či znásilnění.

Jakub Otipka je držitelem technického stupně Expert 3.

Vede kurzy pro seniory, ženy a také taneční kurzy pro děti. Procestoval velkou část světa a vyučoval sebeobranný systém. Pracuje s širokou veřejností i s neziskovými organizacemi a jejich klienty z řad obětí (zločiny z nenávisti, obchodování s lidmi, sexuální útoky, šikana apod.)

Tanec a bojové umění jde ruku v ruce už od pravěku. Člověk dříve tančil než mluvil. Vím, že kromě krav magy také tančíte.

Ráda bych ale s Vámi probrala situaci tanečnic a možnost pomoci jim např. tím, co ve Vašich kurzech učíte. Mnoho tanečnic se setkává s předsudky ve společnosti, je na ně pohlíženo jako na lehké holky, které se vrací domů v doprovodu kdoví koho. Za všechno násilí si mohou samotné a patří jim to. Jsou to lehkoživky.  Ale my ve skutečnosti dobře víme, že tanec je dřina, pot, slzy a krev. Návraty pozdě domů, to pravda je.  Navíc se žena vrací  po tréninku vyčerpaná a nemá už dost sil se bránit. Jenže společnost všeobecně to všechno vidí jinak, a tak k napadení dochází a dokonce si mnozí myslí, že to je beztrestné, snad i správné. Jsou Vaše kurzy vhodné pro tyto dívky a ženy? Tanec je přece jen jemnost a boj je boj.  Jakou máte radu?

 

„Vy jste položila spoustu otázek, tak já zodpovím jednu po druhé.

Já se vždycky snažím vymanit a vymezit proti bojovým sportům, protože primárně ty lidi neučíme, jak bojovat, ale jak se boji  vyhýbat. Pro mě v dnešní době je bojové umění či technika  nějaká dovednost, která se hodí každému, to jistě, ale  já vždycky zase na druhou stranu říkám, že výzkumy ukazují jednoznačně,  než použít  špatnou sebeobranu, tak je lepší nedělat žádnou.  Špatná sebeobrana znamená pouze špatné návyky a poté to dotyčné do konfliktů  naopak přivádí.

Já jsem měl pár let na starosti rozvoj celého systému obrany po celém světě,  mojí vizí bylo vytvořit nějaký vědecky podložený koncept sebeobrany. Takže jsme zkoumali, jak k tomu násilí vůbec dochází. Vycházíme z výzkumů, kde se testovali odsouzení  lidé, např. za série znásilnění. Hodnotila se třeba magnetická rezonance a vyhodnocovalo se, jak a proč k násilí dochází.

Hodně zjednodušeně řečeno, většina těch útoků není jednorázový akt, že by k tomu jako někde najednou nějak došlo. Je to  podobné asi jako když loví lvice a vidí před sebou stádo zeber.  Vždy si vyhlédne ten nejlepší cíl, tedy  pajdavou, slabou zebru, tu nejsnadněji ulovitelnou. Anebo slabé mládě. Odchýlí ji od stáda a zaútočí.

Přesně tak to funguje u lidí, u většiny trestných činů, právě třeba jako jsou útoky na ženy. Nějakým způsobem je to celý proces.  Znovu – zjednodušeně, probíhá tam nějaká fáze výběru oběti. Někdo například sedí v parku nebo v metru a sleduje holky, které chodí kolem.  Poté je osloví, tzn. zkouší si otestovat, zda si vybral správně. Úplně banální věty, jako „Nevíte, kolik je hodin?“  A dále zkouší narušovat hranice.  Až teprve, když ta osoba není schopna se bránit, verbálně, neverbálně, tak to  nebude ani fyzicky. Ten předpoklad ze strany útočníka je relativně jednoduchý.  Takže teprve až poté dochází k samotnému napadení.

To, o co se v našich kurzech sebeobrany snažíme, je vlastně edukace lidí, aby znalost těchto  dovedností byla tou jejich zbraní, je to něco, co jim pomůže v takových situacích vědět, jak se zachovat, jak udělat relativně malé změny ve svém chování, ale takové, aby vůbec nebyli vybráni jako oběť.

Určitě existuje instinkt, dar strachu mi radí, že by to nemuselo být v pohodě. Už se dostávám do úzkých a samozřejmě co tedy dělat v těch situacích, kdy prevence nevyjde…

Vy jste tady zmiňovala některé faktory. Tyto názory  jsou všeobecně rozšířené – „Když půjdeš z tanečních, budeš hezky oblečená a budeš sama venku v noci, někdo tě napadne.“  Tak. Já osobně také tancuji.  Máme relativně i dost klientů z řad tanečníků,  protože děláme kurzy pro taneční studia, studia jógy, různé  sportovní svazy, které pracují s ženami. A já  se těch holek vždycky ptám.

Když se na situace podíváme z pohledu racionálního myšlení a čísel,  84 až 86 procent nějakého pohlavního zneužívání zvláště u těch mladších poškozených, bude od lidí, kteří své  oběti znají.  A daleko více je toho na bezpečných místech než na těch nejnebezpečnějších místech. Nejedná se většinou o ulice, parky, ale naopak jsou to tělocvičny, taneční sály, školy, domovy. Opravdu zdůrazňuji, že daleko větší nebezpečí přijde od někoho, koho oběti budou znát, než od někoho cizího. A skutečně stačí udělat relativně malé změny ve svém chování a šance, že se Vám něco stane venku někde na ulici je skoro nulová. To, co opravdu vidím, zneužívání se děje v různých klubech, sportovně-tanečních studiích, tam prostě jednoduše zneužívají své kolegyně, svěřenkyně, to je tady tak rozšířené, ale nikdo o tom nemluví.

Vidím v našich kurzech tanečníky,  samozřejmě vnímám, co se děje  v tom jejich tanečním světě.

Já jsem třeba dělal poradce pro bojové scény  do filmů, i   hollywoodských a vždycky  jsem preferoval spíše brát tanečníky, protože co se  vůbec týká pohybových  dovedností,  tak jsou na tom daleko lépe  než bojové sporty.  Ale má to i druhou stranu. Je tam samozřejmě mnoho  faktorů, nemyslím teď zrovna to, jak to má vypadat na stříbrném plátně, ale z pohledu nějakého reálného použití. Mám na mysli, že od  mala jsou třeba holčičky vedené  k takovému syndromu „být  hodný“. Holky jsou hodné, poslušné, dobře vypadají, usmívají se.  Výzkumy ale ukazují, že míra poslušnosti se téměř rovná míře aktivity násilníků. Na tom stavím celé zneužívání.  Holky jsou poslušné a násilníci na to „hrajou“. Jak ve vztazích, tak na ulici.  Na tom je postavené veškeré pohlavní zneužívání od  učitelů, trenérů tance, kohokoliv dalšího, jakékoliv autority.

Jak vlastně probíhá většina takových napadení? Muž přijde na ulici k ženě, vytáhne  nůž a hrozí té oběti: „Drž  hubu a nic se ti nestane. Dělej, co ti řeknu a přežiješ to.“  A to, co se vlastně děje v mozku té ženy je, že její mozek pod takovým stresem jde do ještě  starších hlubších propojení, kde odmala byla k takovému chování vedená. Samozřejmě pro každého je jednodušší mít poslušné děti.

Já mám dvě děti,  vždycky jsem se snažil tomuto stereotypu  vyhnout, takže moje děti  moc neposlouchají,  ale zase moc nezlobí.

Ale pojďme hlouběji do některých situací. Lidský  mozek jde do těch starších, hlubších propojení a ‚jako‘ se tam domnívá, že když poslouchá, tak  přes „tu prdel“ nedostane a nějak doufá, že pokud se tak bude  chovat, vyjde vstříc útočníkovi, nic zlého se nestane a  přežije to.  To jsou i únosy a další a další.

Shrnuto, to, co se děje u obětí únosů, to samé vidíme u obětí  domácího partnerského násilí, u zneužívání ze strany učitelů, církevních hodnostářů atd. Oběti jsou jednoduše poslušné vůči svým  útočníkům. Takže potom představa, že člověk se na kurzech  sebeobrany naučí nějaké zázračné hmaty, chvaty a všechno se vyřeší, je úplně scestná.“ Člověk potřebuje mít připravené strategie, co v takových situacích bude dělat, vědět to dopředu, co může sám  udělat pro to, aby se do té situace vůbec nedostal.  Včas rozpoznat, že něco není v pořádku,  také záleží na tom, jak se  lidé chovají sami k sobě. Čím více má člověk sám sebe rád, nebude tak náchylný k nějakým manipulativním technikám. Každý se k Vám bude chovat tak, jak mu dovolíte.

Velké téma je vymezování sebe sama, nastavování hranic, nejen na ulici, ale ve vztazích k učitelům atd.“

Co dotyky? Má žena povolit dotyk nebo ne?

„Nechci striktně říkat, že se něco musí či nesmí. Ať to lidé dělají, ať třeba vezmou žebráky domů a dávají jim celou svoji výplatu, ale ať to dělají dobrovolně, ne z toho důvodu, že nejsou schopni říct NE.

Svoji akci bychom měli odvíjet od svého pocitu. Co ve mně ten dotyk vyvolává?  Je to v pořádku?

Konkrétně u tanečníků, zvláště společenských tanců, je kontakt a dotyk samozřejmostí, nic na tom není divného.  Ale asi bude rozdíl, když to začne dělat někde někdo jiný. Když jsem mluvil s oběťmi trestných činů, hovořili vždy o tom, co jim přišlo divného. Jak se na ně někdo díval v tramvaji, jak se choval ten učitel… Ale to znamená, že nějakým způsobem si toho ten dotyčný byl vědom. Měli bychom věřit svému instinktu, který říká, že něco je špatně.  Je zvláštní, proč se tím člověk neřídí. Neumím si představit zebru, která stojí vedle lvice a říká: „Jééé, to je taková hezká čičinka, ona to určitě neudělá!“  Jsme jediný živočišný druh, který sám sebe neposlouchá. Programově jsme vedeni k tomu, abychom slepě poslouchali. Všechny systémy k tomu lidi všeobecně vedou. Lidé nemají ani šanci vědomě se naučit něco jiného.“

Takže nejvíce vychází toto všechno  z  rodiny, ze  společnosti, zkrátka z prostředí, které nás utvářelo, je to tak?

„Hm. Mě tento fenomén vždy zajímal, proč se někdo nechá třeba roky mlátit, týrat. Studoval jsem toto téma, hovořil jsem s násilníky, byl jsem ve věznicích.  Pachatelé mi např. řekli, že už to nemohli doma vydržet, pak někoho dotyčný  zmlátil, zabil,  pak mu to bylo líto… Nikdy jsem neviděl takovou míru oběti, jako u těchto pachatelů. Já tomu říkám taková „mentální akrobacie“, ti lidé se musí něčím ospravedlnit,  proč to dělají. Za každým násilím je dobré chápat nějakou frustraci. Pokud dítě zažívá fyzické tresty, pak v něm narůstá pocit, že je normální někoho napadat.  Nebo půjde úplně z druhé strany, nebude to dělat vůbec, což také není dobré.  Všichni psychologové poukazují na to, že většinou u obětí či násilníků je to opravdu dané tím, co se jim dělo do 3 až 6-ti let, toto dále utváří  ten vztah k  násilníkům, vztah k sobě a potom se to všechno už dá jenom korigovat. Je důležité, zda se člověk cítí naplněný ve vztazích, má nějaké základní hodnoty jako sebeláska, sebeurčení, nebo jestli toto hledá od někoho zvenku, od partnera, kamarádů, učitele. Učitel pro někoho může být třeba modla. Pokud  se člověk cítí naplněný, nemá potřebu být v nějakém „toxickém“ vztahu.  Ale pokud je lačný, po nějakém potvrzení své hodnoty a hledá toto jinde, tak to je taková typická oběť, která je lehce manipulovatelná. Spolupracuji s Linkou bezpečí, pořádáme   přednášky pro rodiče, protože tam je právě ten základ všeho.“

Když se vrátím ještě jednou k předsudku „Ona má krátkou sukni, vysoké podpatky, je namalovaná. Může si za to sama, že byla znásilněná….“ Platí to?

„Pachatel si vybírá tu nesnadnější oběť a tohle není o  atraktivnosti nebo sexuální přitažlivosti. U většiny trestných činů, ať už  je to na ulici, nebo vztah učitel-žák, nadřízený – podřízený, ten hlavní motiv není uspokojení sexuálních potřeb. To není motiv, ani hlavní pohnutka. Pro  sexuchtivého člověka by bylo tisíckrát jednodušší zaplatit si někde prostitutku. Vždycky je v tom nějaká touha po dominanci. Pro dotyčné je to jako lov a oni si tím něco dokazují. Hledají  si snadnou oběť. Může tam hrát roli i to, že třeba maminka byla blondýnka, tak si predátor vybírá takové typy. Ale pokud jde o napadení na ulici, vždycky je pro možnou oběť důležité dávat pozor. Důležité je sebevědomí, to, co ten člověk vyzařuje a vyjadřuje. Tady už se dostáváme k tomu, že  roli hraje oční kontakt, chůze.  Je to dovednost, vědomě s tímto zacházet. Řada lidí si vůbec neuvědomuje, jak působí na své okolí.  Jako příklad je možné uvést třeba šikanované dítě. Rodiče ho přesunou do jiného kolektivu, ale ono je tam za chvíli šikanované znovu. Jde prakticky až o svalovou paměť, kdy člověk vyzařuje své zkušenosti.

Na  našich kurzech řešíme třeba i to, jak si nastavovat své  hranice.  Ve většině případů ‚Me too‘, se ani nejednalo o nějaké fyzické násilí, byl to nátlak, manipulace, lidé se chtěli zavděčit kvůli práci atd. Nadřízený či učitel ty lidi většinou dostane nějakou manipulací do situace, kdy pro oběť je nemožné říct ne.  Krůček po krůčku si oběť nechá líbit věci, které  jsou ve výsledku neuvěřitelné. Tito predátoři neskočí na své svěřenkyně ve sprše a neznásilní, ale dělají postupně pomalu věci, o kterých ví, že si je mohou  dovolit.“

Když hovoříme o násilí, co třeba závist. Někdo je bohatší, úspěšnější. Nenávist ve společnosti  vůči těmto lidem je na denním pořádku. Dá se tady také nějak zapracovat sám na sobě?

„Určitě lidé zase jednají podle nějakých schémat. Lidský mozek není stavěný na přebytek, ale na nedostatek. Čím vyšší je blahobyt, tím nižší je míra vražd, protože lidé jsou spokojení.  Ale to, co stoupat může, je míra sebevražd. Pokaždé tam vidíme nějakou frustraci. Co se týká života, nikdy nebyla tak bezpečná doba, jako je teď. Zdravotní péče, porodnost a úmrtnost, délka života, méně válek,  méně  usmrcených lidí. Co ale raketově stoupá, je počet sebevražd. Určité napětí v naší společnosti stoupá. Covid udělal své, válka na Ukrajině, najednou je tu mnoho Ukrajinců, válka v Izraeli, inflace, vzrostly náklady a ceny všeho, do toho se přidávají sociální sítě a média. Mozek je koncipovaný tak, že žil kdysi  s nějakými 120-ti lidmi v tom svém kmeni, ale najednou vidí celý svět, všechny nepohody a pro mozek je to nesmírně stresující. Lidé neumí se stresem naložit. Když spolupracujeme s Linkou bezpečí, vidíme, že  opravdu třetina dětí přemýšlí o sebevraždě. Vidím to, když jsem ve třídách. Třetina holek je pořezaná. Také sociální sítě hrají velkou roli. Zvláště dívky mají tendenci se srovnávat s nějakými vylepšenými, nereálnými fotkami, s umělou inteligencí atd.  Na sociálních sítích jsou také inspirace pro pedofily, nebo jak unášet děti, jak se jich zbavit, jak zabít a vystřílet co nejvíce lidí, pro holky zase jak se řezat, aby to nebylo vidět, kde si mají schovávat žiletky…. Míra stresu je taková, že pokud se člověk začne utápět v alkoholu, drogách, nebo začne mlátit manželku, vezme si pušku a půjde střílet, páchat sebevraždu a pokusí se sebou vzít co nejvíce lidí, je to všechno věc napětí ve společnosti. Když je pohodička, tak nikdo nic neřeší, ale přijde-li krize, tak se lidé začnou hašteřit mezi sebou.“

Vidím, že Vaše zkušenosti jsou nekonečné, spolupracujete s různými organizacemi, vedete kurzy, pomáháte. Jak k tomu došlo u Vás, že jste se začal o téma násilí tak  hluboce zajímat?

„Já sám jsem byl napadený na ulici, nechtěl jsem to zažít znovu. Chtěl jsem se naučit bránit.  Zpětně vidím, že u mě nastala  posttraumatická stresová porucha.  Bylo mi tehdy asi 12 let,  policie nezafungovala tak, jak měla, neměl jsem zázemí ani v rodině, musel jsem se naučit se postarat sám o sebe. Dnes jsou lidé vedení k tomu, pořád se něčeho dožadovat, vzdělání jim zajistí škola, zdraví  lékaři, bezpečí policie, ale tohle nefunguje.“

Jak dlouho Vám trvalo, než jste se naučil bránit?

„Tak samo o sobě asi rychle, tenkrát mi ti lidé vyhrožovali, že mě zabijí, jako dítě jsem zbraň mít nemohl, ale koupil jsem si světlici, věděl jsem, že je zastraším. Ale horší bylo zpracovat posttraumatickou poruchu. V té době to neřešila ani policie, ani u mě doma, bylo těžké sehnat nějakou odbornou pomoc.  Chvíli to opravdu zabralo.“

Můžeme to tedy vnímat tak, že bojové umění je spíše taková třešinka na dortu, ale podstata tkví někde úplně jinde…

„Je prokázáno, že člověk, který jedná pod obrovským stresem, se chová úplně jinak. Lidé nakonec bojové umění vůbec nepoužijí, potápěč si vytáhne ve stresu dýchací zařízení, parašutista neotevře záložní padák, řidič pustí volant… Mozek přepíná a člověk dělá něco úplně jiného.

Naučit někoho bránit se fyzicky, to jde třeba v řádu hodin, ale naučit někoho, jak změnit svůj život, zlepšit komunikační schopnosti, pracovat na své mentalitě, to je pro mě výzva.  Snažím se naučit ostatní, co dělat, aby se člověk do té situace vůbec nedostal.“

 

Váš příběh mě velice zaujal a věřím, že naše čtenáře také. Ráda se k Vám někdy vypravím do kurzů.

 

Děkujeme za rozhovor

Eva Smolíková

Taneční magazín

CAPOEIRA, RESTART, KADAMY

Cvičení, u kterých vydržíte déle než do konce ledna

Dali jste si, tak jako každý rok, předsevzetí více se hýbat? Aby neskončilo jen u něj, doporučujeme vám najít si pohyb, který vás bude bavit! Vyzkoušejte si některé ze zajímavých cvičení ve studiu Maiselovka v centru Prahy. Co byste řekli na dokonalý Restart těla i mysli, na divokou capoieru nebo na tajemně znějící KADAMY?

Studio Maiselovka je prvním oficiálním prostorem souboru současného tance 420PEOPLE, jehož členové se tady připravují na svá vystoupení. Unikátní místo v samém centru Prahy je ovšem otevřeno také veřejnosti prostřednictvím lekcí pro veřejnost. Zdejší jedinečnou atmosféru tak můžete nasát i vy na lekcích KADAMY, capoeiry či na ranním Restartu těla i mysli.

Příval energie s KADAMY

Příval pozitivní energie na vás čeká ve studiu Maiselovka na lekci KADAMY. Zcela unikátní pohybové cvičení propojuje tanec a jednoduché prvky z bojového umění, to vše v rytmu skvělé hudby. Zcela unikátní pohybové cvičení vytvořila členka souboru současného tance 420PEOPLE a známá tanečnice Francesca Amy Amante. Lekce vede v angličtině, ale k jejich pochopení podle ní není třeba slov. I bez nich KADAMY rychle podlehnete…

Capoeira, ve víru akrobacie, tance i zpěvu

Nevšední spojení boje, akrobacie, tance, hry, hudby a zpěvu. Přesně touto fúzí vzniká capoeira, unikátní afro-brazilské bojové umění s kořeny v daleké Angole a Brazílii. A vy se ji můžete naučit na lekcích v Maiselovce s Michalem Tomanem, tanečníkem a členem souboru současného tance 420PEOPLE, který je mistrem Evropy 2021 v capoeiře. Ačkoliv se jedná o bojové umění, nechybí tady ticho a procítění okamžiku, velká míra svobody a improvizace.

 

Restart těla i mysli

Restart těla i mysli je hodinová lekce, kterou vede v Maiselovce pohybová specialistka Zuzana Rybářová. Příjemnou automasáží uvolníte všechna bolavá místa – tzv. trigger pointy (bolestivé svalové uzlíky, které vznikají z přetížení), uvolníte fascie (pohybové tkáně, které prostupují celým naším tělem) a pomocí vývojové kineziologie se vrátíte ke správným a zdravým pohybům. Odpočinete si, pořádně se protáhnete, ale taky zahřejete. A relaxací uděláte dobře i hlavě.

Více informací najdete na www.420people.org/cs/studio/

Zuzana Rybářová

pro Taneční magazín

Rozhovor s herečkou Annou Stropnickou o inscenaci Příliš drahý jed

„Proti zlu se dá bojovat „

Proti zlu se dá a musí bojovat. I když to s sebou nese jisté ztráty!

Ve hře Příliš drahý jed hrajete postavu Mariny Litviněnkové, manželky Alexandra Litviněnka. Jaká podle vás je? Jaký je její příběh?

„Je to chytrá, otevřená žena. Je pyšná na svého muže, ale zároveň má přirozený strach. Pořád je to matka od dítěte, bojí se o svou rodinu. Zároveň je milující partnerkou a věří v práci a myšlenky svého muže.“

V čem je vám Marina blízká a v čem naopak je „vzdálená“ – ať už v dobrém či zlém?

„Je mi blízká skoro ve všem. Podporuje svého muže, myslím, že mají hezký, vyvážený vztah. Dává mu zázemí i podporu, ale když už je to za hranicí, nebojí se ozvat a svého muže konfrontuje se svým postojem. V její postavě vidím hezkou ukázku moderní ženy, která propojuje zavedené ženské stereotypy s moderní ženskou emancipací. V dobrém slova smyslu. Je to dobře napsaná postava. I když je hra o velmi vážné události, ukazuje zde hezky ženskou energii a sílu, kterou v sobě máme. Mnohdy i v lehce humorné notě.“

Studovala jste nějaké materiály k celé kauze Alexandra Litviněnka? Nebo si pamatujete na své pocity, když se přímo v roce 2006 udála, případně poté, když probíhaly soudy?

„Zajímala mě samozřejmě ona událost, o které příběh je. Tedy samotný příběh vraždy ruského agenta Alexandra Litviněnka. Znala jsem ho jen matně. Až při čtených zkouškách jsem se díky režisérovi (Thomas Zielinski), dramaturgyni (Martina Kinská) a kolegům dozvěděla o skutečných faktech. Jsem ráda, že se o tom hraje a informuje. Je to kauza z nedávné minulosti a ukazuje nám, jak funguje politika a hrozby velké moci.

Zhlédla jsem pár dokumentů o dané události. Vystupuje tam často „postava“ Mariny Litviněnkové, kterou hraji. Je to pořád žijící osoba, proto úplně nevím, jak ji titulovat. Je neuvěřitelné, čím si prošla a jak byla schopná se vším, co jí potkalo, bojovat. Je těžké mluvit o ní v minulém čase. Je relativní, jestli její boj již skončil. Ale ten hlavní boj, mám pocit, snad vyhrála.“

Ta hra je, dá se říci, politicky angažovaná. Je vám takové divadlo blízké? Hrála jste už v nějaké v tomto smyslu „konfrontační“ hře? 

„Jsem ráda, že takovéto téma Švandovo divadlo inscenuje. Je to svým způsobem odvážné. Až takhle konfrontační inscenaci jsem nedělala, myslím si, že je to důležité. Jsem šťastná, že máme tu svobodu a možnost o těchto věcech hrát.“

Co může podle vás diváka na inscenaci zaujmout?

Budu vycházet ze sebe po přečtení hry. Rozčarovaná, naštvaná, ustrašená. Ale i vděčná, pyšná a odhodlaná. Příběh nabízí negativní pocity, ale i naději a zadostiučinění. Hra je faktická, ale má naději, což je důležité. Říká, že i proti zlu se dá a musí bojovat. I když to s sebou nese jisté ztráty.

Foto: Alena Hrbková

Martina Kinská

pro Taneční magazín

Rozhovor TM s Mistrem MARTINEM ZÁMEČNÍKEM

„Čistá radost z pohybu je jedna ze základních lidských potřeb“

Začal jste se věnovat zcela novému pohybu, řekněme  jednoduše, je to „boj a tanec“ současně. Představte nám blíže, o co vlastně jde!

Toto korejské umění se jmenuje taekkyon. Je to něco na pomezí bojového umění a korejského folklóru. Korejci, pokud jde o typické bojové umění jako je  taekwon-do či hapkido, řeknou, že to je ,mudo´, ale  o taekkyonu řeknou, že je to ,mujé´. Znamená to více folklórní. Taekkyon  má kořeny v dynastii Čoson, což byla  poslední vládnoucí dynastie od roku 1392 do roku 1910 a zároveň také  jedna z nejdéle vládnoucích dynastií na světě.  Ani  nevíme přesně, jak taekkyon vznikl. Takže to vypadalo tak, že na významné svátky dano nebo  čusok, se setkaly dvě vesnice a každá měla svůj tým, třeba pětičlenný. Tito bojovníci nastupovali proti sobě.  Vznikla dobrá pravidla proto, aby se závodníci nezranili, protože jeden z nich byl pekař, druhý  třeba  hrobník, další byl někdo jiný. A pokud byste zlomili pekařovi ruku, tak potom ty dvě vesnice neměly měsíc chleba. Pravidla  byla  tedy taková, že se mohli zúčastnění  dotýkat, ale ne silou, mohli si podrážet nohy. První, kdo spadl na zem, nebo první, kdo byl kopnutý do hlavy, prohrál.  Za  něj ten tým musel nasadit někoho jiného a ve chvíli, kdy jednomu  týmu došly lidé, ten druhý se stal vítězem.

A taekkyon  je typický takovým houpavým tanečním pohybem. Jihokorejci mu říkají gumchil, což znamená rytmický pohyb a všechna  cvičení vychází z tohoto pohybu. Cvičí  se na třídobý rytmus. Většina bojových umění cvičí kopy na dvě doby, ale v taekkyonu je cvičení jiné, než ostatní bojová  umění. Mezi Korejci je velice oblíbený,  je součástí korejské kultury, cvičí se v tradičním korejském oblečení, vyniká rytmičností a houpáním, které uvidíte ve všech korejských tancích. Přece jen, klasická  bojová  umění v Koreji, jako  je například  taekwon-do,  jsou přenesena z Japonska nebo z Číny, ale o taekkyonu se vždycky  mluví jako o ryze korejském cvičení.  Co je důležité, Korejci si svého taekkyonu  natolik váží, že se stal národním korejským pokladem. Tak jako my máme status například Národní památka, tak roce 1983 byl taekkyon zařazen mezi ceněné tradiční činnosti. Důležitým činnostem či památkám dávají tento velmi ceněný status. A dokonce, v roce  2011 se taekkyon dostal, jako první bojové umění, na seznam UNESCO. Při slavnostech Korejci rádi propojí taekkyon s další kulturní památkou, tou je například jejich píseň Arirang. Tedy, zpívají a cvičí současně.“

Asijské bojové umění na mne dělá dojem, že je také propojené s duchovnem, je estetické, pohyby jsou propracované. Zdá se mi, že třeba MMA či box  toto vůbec nezná. Je to tak? Je tedy těžší se naučit východní bojová umění?

Já bych nespojoval dvě věci. Mluvíme-li o MMA nebo K-1, to je velmi  moderní soutěžní bojový sport. A bojové umění, to jsou dvě různé věci, opravdu. Nějaké souboje v kleci, lámání si rukou a další, to je  sportovní odvětví, které za sebou skutečně nemusí mít žádnou filozofii, ani cestu. Ať už se k tomu lidé dostanou z jakýchkoli důvodů, budˇ, že se chtějí ubránit, nebo se chtějí  jen čistě poprat v kleci, výsledek je sportovní úspěch. Zatímco v bojových uměních je úkolem učitelů vychovávat – a já pevně věřím, že ať už  student přijde na bojové  umění  s jakýmkoli úmyslem – tak se podaří většině  učitelů jeho úmysl i změnit. Jde tu o sebeperfekcionalizaci, ta nespočívá  jen v tom, že  se člověk  stane silnějším, pružnějším, koordinovanějším, ale je právě i ve smyslu duchovním. Všechna bojová  umění mají i zásady, mají  nějaký morální kodex,  snaží se, aby se jeho cvičenci,  podle těchto  zásad, chovali nejen  v tělocvičně, ale i mimo tělocvičnu. V taekkyonu jsou dnes  třeba i závody, ale původní myšlenka neublížení si, zdokonalení lidského těla a  zacvičení si, ta je  tam pořád. Pokud jeden druhého kopne silně do hlavy, nebo ho jen silně chytne za oblečení, je to všechno mimo pravidla. Korejská cvičení byla spojena s morální stránkou člověka. Dodnes  je Korea  nejvíce konfuciánská země na světě. Jak se chovat ve společnosti, respekt k rodičům, respekt ke starším, k autoritám, to je hlavním pilířem konfucianismu. Dnes mohou Korejci být křesťané, buddhisté, ale vždy  navštíví  oltář  předků, tam něco obětují a stále  dělají klasické konfuciánské činnosti.“

Propojení levé a pravé hemisféry, koordinace těla, to je v tanci poměrně těžká věc. Je z tohoto úhlu pohledu těžší  naučit  se asijská bojová umění než naše západní sporty?

Tak já  osobně nevnímám až takový rozdíl v synchronizaci pohybů mezi Asiaty a námi, coby tlustými, línými, vousatými Evropany. Byl  jsem na trénincích v Asii, takový rozdíl v koordinaci tam zase není. Samozřejmě, to, že člověk má problém s levou či pravou rukou, to je jen základní problém koordinace. Přijde na řadu ještě levý a pravý bok, hlava a další. Pokud člověk nemá talent či základní pohybovou inteligenci, pak se opravdu může cítit velice nepříjemně. To platí jak  v tanci, tak v bojovém umění.  Ale i taekkyon  má spoustu průpravných cvičení, kde se dá nacvičit, jak zapojit  obě půlky hemisféry. Ani nejde o to, zapojit levou či pravou, každý člověk umí něco levou či pravou půlkou. Ale jde především o rychlé ‚přepínání‘  levé a pravé hemisféry. My také máme mnoho průpravných cvičení, kdy se toto učíme. Děláme s malými dětmi například různé kroužky. To znamená, že jedna ruka kreslí čtvereček, zatímco druhá ruka  kreslí trojúhelníček….

Tedy, nějaký opravdu zásadní velký rozdíl mezi Evropany a Asiaty v koordinaci nevidím, ale  vidím jeden velký rozdíl, který ovlivňuje pohybovou kulturu,  to je jistě podobné v tanci i v boji, a tím je pohyblivost nohou a  kyčlí u Asiatů. To je rozdíl  už  z historického hlediska.

Asiaté dodnes  v domech nemají židle, sedí na zemi, mají to, co dnes známe u nás  jako turecký záchod, nemají postele, ale matračku na zemi… To všechno se může jevit jako nějaký nedůležitý prvek, ale připusťme si, že už v momentu, kdy si musíte sednout na záchod do hlubokého dřepu a ne pohodlně na mísu, už dostat se do tureckého  sedu  a ne našeho pohodlí na  židli, už ráno, když vstáváte  ze země a ne pěkně z vysoké postele! Je to velký rozdíl a  tak to stále dělají generace Korejců. Opravdu to tak je dodnes i ve velkých městech. Máte problém najít restauraci se židlemi…natož sedací toaletu. Pro nezkušeného Evropana to může být procházka hororem. A tyhle všechny věci  jsou v taekkyonu nesmírně důležité, protože tam jsou důležité zejména nohy.

Nejčastější výhra je moment, kdy se ten druhý  dotkne soupeře  nohou na hlavě. Pohyblivé nohy a kyčle  jsou ohromná výhoda, zvláště v ‚kopacím‘ bojovém umění. Zatímco  tady v Evropě přijdeme do tělocvičny s nějakou skupinkou dětí, které jsou tak stažené! Děláme jednoduché testíky, zkoušíme, aby se jen posadily ke zdi a  ony  nejsou schopny  přirazit zadek ke zdi, tak  mají stáhnuté stehenní a podkolenní  svaly!  Korejec běžně přijde na trénink,  vůbec nemluvíme o dětech, ale o běžném 20-tiletém vysokoškolákovi či vysokoškolačce,  ti   zvednou  levou i pravou nohu nad hlavu, udělají provaz  a vůbec s tím nemají problém. My ano.“

Mistr Martin Zámečník s prezidentem Světové federace taekkyonu při vykonání instruktorských zkoušek

Je to, jednoduše, korejský  životní styl.  Vy sám jste kdysi řekl, že taekwon-do není boj, ale  životní styl. Proč je Vám to tedy blízké? Jsme Evropané, můžeme se přece orientovat na americký sport, Afriku  a její tanec… Proč jste si vybral zrovna asijské umění a  co Vás oslovilo a lákalo?

Prvotně je ta odpověď celkem jednoduchá. Jako  pro spoustu lidí mé generace,  kteří uviděli filmy s Bruce Leem, začali  jsme tu  kulturu milovat, zajímat se o ni. V mém konkrétním případě to nebylo jen studium, jak někoho kopnout do hlavy, ale já jsem se začínal jakoby čím dál  víc zajímat a chápat spojení s běžným životem Asiatů, začal jsem studovat  jejich  historii, ale třeba i kuchyni. Moje nejoblíbenější  kuchyně je ta asijská.“

Je ten důvod spíše takový, že jejich jídlo je považováno za zdravější z důvodu konzumace více zeleniny než  u nás,  nebo Vám to opravdu  „nefalšovaně“ chutná?

Já si dokonce myslím, že spousta korejských jídel zdravých není!!!  Čínská kuchyně je založena na tom, že co je mastné, to je dobré, maso utopené  v oleji je pro ně výborná věc. Ale  i  pro mne je to výborná a chutná věc, já tohle opravdu  vyhledávám!!!  Takže  pro mne kombinace české, čínské, korejské, a japonské  kuchyně je to  nejlepší na světě!  Ale   uznávám,  že středomořská, zejména italská, kuchyně je také výborná. Pro mne je to skutečně chutné a třeba i zdravé. Jako každý správný Čech, miluji svíčkovou a ,knedlo, vepřo, zelo´. Toto  máme v genech a máme to rádi. To je jasné.  Podíváme-li se ale dál –  omáčky   a maso,  brambor  a  maso, omáčka a knedlík. Je to opravdu chutné, ale těžké jídlo.  Je tu zásadní  problém, který  dvacetiletý kluk ještě nepozná, ale 40-ti letý Čech, který  jde na trénink, a je jedno, zda jde o  tanec nebo bojové umění, tak toto  jídlo už zatraceně pozná. Když se podíváte na čínskou či korejskou kuchyni, je to obvykle hromada rýže, zeleniny a trošku masa, což je super. Mně to i víc chutná. Pro Čechy je to asi i  zajímavé jídlo, jsou to nové chutě a je to i speciální  doplněk bojového umění samotného. Vyzkoušet kuchyni současně s tréninkem je výborné. Pokud někdo cvičí japonské či korejské bojové umění, je divné,  tedy alespoň já si to neumím představit, že bych  třeba něco takového cvičil a  nevěděl  bych zhola nic o jejich kultuře a ještě navíc nesnášel jejich jídlo!  Mnoho  technik má přece nějaký svůj historický vývoj a je vždy také velice úzce svázáno s kulturou!  Pochopit  názvosloví technik se dost často neobejde bez alespoň malé znalosti daného  jazyka, takže myslím, že to je všechno  propojené i s kulturou národa.

Často říkáme:  ,To je Korejský Mistr, Čínský Mistr…´ Zní to jako něco víc než Český Mistr, který cvičí korejské bojové umění a je Mistr. Toto je  výhoda Číňana, Japonce, Korejce. Všechny věci včetně kultury  má takový asijský  Mistr zabudované  v sobě a rozumí souvislostem. Běžný Korejec  hluboce  chápe v taekkyonu souvislost mezi folklórem, tancem a bojovým uměním. Pohyb je stejný, rytmus je stejný, myšlenka nějakého neubližování si vzájemně a všechny tyhle souvislosti jsou Korejcům vlastní. Obzvláště u Korejců je známé, že jsou nesmírně hrdí, když ‚takový nějaký bílý ďábel se tam objeví‘ a ukáže,  že má částečnou znalost jejich jazyka, že zná jejich kulturu, zná konkrétně třeba taekkyon, oni si toho  opravdu velice  cení. Korea  má takový podobný národností pocit  jako Češi,  řekl bych.  Oni, stejně jako my, byli také  dlouho utlačovaní velkými zeměmi kolem sebe. To, co  my vnímáme jako Národní obrození, kdy se vytvářela  česká slova, přesně tímhle procesem si Korejci prošli. Dnes prožívají  stejnou radost, pokud známe jejich kulturu,  jako bychom   my přijeli do nějaké jižní Ameriky  a  tam nás zvali na české pivo… Tohle Čecha také  potěší!“

Mám v bojovém umění několik kamarádů. Ta situace byla  pro mne těžko pochopitelná, když mi Američané řekli, že  nechtějí cestovat na americký pas, pokud měli možnost cestovat na irský pas, využili té možnosti.  Tedy dá se říci, že  nejsou dostatečně hrdí na to, že jsou Američané. Myslím, že  Češi  i Korejci to prožívají  trošku jinak.“

Proč vlastně Evropana přitahuje Asie? Je tam něco, co Amerika  třeba nemá?

Já si myslím, že Evropana přitahuje něco,  k čemu nemá  běžný přístup. Obzvláště v 90. letech, kdy byl v Evropě doslova ,boom´ asijských bojových umění, tedy hovoříme o Československu.

Tehdy to  bylo dáno tím, že tady nebyl dostatek učitelů. Paradoxně u nás byla bojová umění jako judo a karate. Což avšak byla  japonská  bojová  umění,  ale  nebylo možné,  aby v 70. letech přijel  do Československa učitel z Japonska… To prostě nešlo. Čínská umění tu nebyla a to by zase šlo, aby čínský učitel přijel… Vietnamců tady bylo mnoho, vlastně dnes už vyrůstá u nás možná třetí generace ,Českých Vietnamců´. Ti mají mezi sebou  nějaké generační problémy, protože děti, které  chodí do českých škol, nechápou,  proč jejich  rodiče jsou 24 hodin v krámě. Ale oni  tam jsou proto, aby jim zajistili lepší život, než měli oni sami v době vietnamské války, když utíkali!  Všeobecně si myslím, že  bojová umění či východní kultura tady moc nebyla, poté přišel obrovský boom,  jejich svět  je něco tak  svébytného, je to zkrátka  pojem. Úplně  jiná filozofie, jiná  kuchyně, je to takový, řekl bych, kompletní balík a pro nás velká neznámá, dáme-li toto do kontrastu s americkou kulturou. Kdyby vycházela  spíše  z  kultury indiánů, to by pro Evropany mohlo být  zajímavé. Ostatně,  kousek za  našimi hranicemi Karel May vytvořil o Indiánech dílo i přesto, že tam sám  nikdy nebyl!  Dodnes  je to čtené, je zajímavé,  je to úplně něco jiného!

Ale současná kultura v Americe, dá se říci, jsou takoví jiní Evropané. Zkrátka i vychází  z evropských kořenů,  není  tedy Evropanům  obecně  až tak vzdálená. A proto možná není až tak  zajímavá.  V naší zemi  určitý zájem  může být ovlivněn i  komunismem, i když 30 let po převratu už možná tolik ne.  Ale ještě já jsem toto  cítil u svých vrstevníků. Věty typu: ,Já chci jet do Ameriky!´ byly časté. Z politického pohledu to bylo zakázané, ale byl to tehdy ‚americký sen‘ typu – budu milionář, uvidím všechno,  krásné věci a tak dále. Ale to, že mnohem více lidí tam leželo  na ulici a žebralo, to už se vnímalo  trošku jinak a vidět se to všeobecně nechtělo.“

Připadá mi, že  asijské umění je neútočné a evropské je spíše agresívní. Nemůže to být také jeden z důvodů, proč je třeba přitažlivější pro mladou generaci v  dnešní době?

No, já bych to možná takhle úplně neviděl, když vezmu v úvahu dějiny.  Samozřejmě,  Evropa byla určitě největší koloniální mocnost,  a to, co dovedli  Holanďané či Britové, o tom není sporu.  Ale na druhou stranu, když se podíváme na asijské mocnosti a vezmeme v úvahu Čínu nebo třeba ještě Mongoly, ale i podíváme-li se  směrem k modernějším dějinám ve dvacátém století do Japonska, tak oni zase možná tou svou  rozpínavostí a útočností si s Evropany také moc nezadali. Zvláště Japonci  za druhé světové války, mám na mysli  takové  to jejich brutální až ‚náckovské‘  chápání toho, že jsou nějaká nadrasa. Ale u Korejců  je zřejmé,  že bojovali s Japonskem, s Čínou a Korea  sama neměla  nikdy snahu útočit a opanovávat, možná také i  kvůli tomu, že byli v takové pozici jako Češi. Zkrátka  nemohli jako malý národ  zaútočit na obrovskou Čínu.  Takže   z toho možná vychází  i  myšlenka japonských bojových umění, ta  je zkrátka trošku poněkud jiná než v korejských bojových uměních. V čínském bojovém umění jsou často zvířata a takové mystické pohyby, japonské bojové umění  je samý výkřik a všechno  je takové seriózní.  Jsou až moc hrdí na to, co dělají, korejské bojové  umění jsou takové jako srandičky, vtípek, uvolněnost, myslím si, že se to asi takto   prolíná  celými kulturami.  Zřejmě i tance tomu odpovídají, řekl bych.  Když nad tím tak přemýšlím, tanec  i boj  musí zřejmě všeobecně odpovídat duchu národa.“

Dnes ale žijeme v době počítačů, mobilů. Jsou lidé, kteří se dokonce začali vracet do pralesů! Cosi tam hledají!  Myslíte, že cvičit bojová umění či tančit, je pro člověka nezbytné a přirozené? Dělá ho to šťastným? Vracíme se tedy těmito aktivitami ke své vlastní podstatě bytí? Ztrácíme něco zásadního, když tyto aktivity přehlížíme?

Myslím si, že je to hrozně důležité!  Věnovat se ať už tanci,  nebo bojovému umění.  Spousta lidí nemá prožitek z pohybu.

Je celkem jedno, zda ten pohyb přinese sport, tanec, nebo bojové umění, taková čistá radost z pohybu nás možná vrací k těm prvotním,  primitivním  či přirozeným čistým pocitům  opočlověka. Jinak  to může vnímat člověk, který běhá kilometry se sekačkou po nějakých městských  pozemcích, někdo s lopatou a krumpáčem na zahradě, ale úplně opačně  člověk, který sedí  celé dny v kanceláři. A  bohužel těch lidí  sedících v kancelářích  je čím dál tím více. A čím dál tím méně lidí pracuje třeba v zemědělství. Opravdu jsem přesvědčený, že pocity z prožitku pohybu, tedy čirá  radost  z pohybu, je jedna ze základních lidských potřeb. Když se člověku nedostává, tak trpí jeho psychika, trpí jeho fyzické tělo, zdravotní stav. Je to základní  potřeba, když ji člověk naplňuje nebo nenaplňuje, ovlivňuje to jeho základní pocity a vnitřní spokojenost. V bojovém  umění vidím jednu velkou přidanou hodnotu, a tou je, že u moderního člověka, který je ovlivněný byznysem a vyděláváním peněz, bojové umění ho vrací k základům fungování společnosti,  zdvořilosti ke starším, k učiteli,  je jedno, zda je  to učitel tance či boje, ale ten bude jinak vnímaný v Japonsku či Koreji a  Číně  a jinak v Evropě. V Asii vnímají učitele jako nějakého otce, kterému se nijak neodporuje,  možná to samo o sobě  vypadá trošku ‚jako hloupě‘, ale v moderní  společnosti naučit se zdvořilosti a jisté oddanosti a nejen  vždycky tomu rebelství, není přímo  od věci.

Vezmeme-li v úvahu  úplně prvotní  projevy lidstva či tvora jménem člověk, byl to tanec a boj dohromady. Ať už ženy nebo muži,  všichni se vyjadřovali tancem, následně bojovým tancem či bojem, tohle bylo ještě dříve než samotná řeč nebo třeba zpěv.

Nevím, čemu to přesně přičíst u nás, zda jsme třeba poškození komunismem, ale je patrný rozdíl, přejedeme-li kousek hranice do Německa nebo do Rakouska. Vedl jsem tam u kamaráda tréninky, on tam má školu. Přišel jsem ráno  do tělocvičny, všechny děti, které šly do školy, podotýkám, že mě v životě neviděly, pozdravily. Byl jsem opravdu překvapený.  O víkendu  jsme šli do tělocvičny, byla  otevřená, ležely  tam naskládané fotbalové a basketbalové míče, vedle nás stála  paní ředitelka rakouské školy. Ptal jsem se udiveně: ,Prosím Vás,  Vy to tady  nemáte zamčené?  Někdo  zapomněl zamknout, že? Ale nikdo Vám to naštěstí neukradl!´  Odpověď zněla:  ,Ne,  takto to je o  víkendech normální. Proč by to děti kradly?? Přece každý může používat tyhle míče a sportovní výbavu´. Tak tento přístup je u nás komický, nepřijatelný, nepřirozený. Nějak jsme poškozeni. A přesně tak je to i v Koreji, je to trošku jiné než u nás, věci jsou veřejnosti dostupné.“

Jak se vlastně daří Vašemu  klubu v době pandemie?

Pokud  jde o taekkyon, nějakým způsobem fungujeme, on-line  lekce,  setkávání se ve  dvou  lidech, taekkyon totiž cvičí jen asi skupinka dvaceti lidí.  Není tedy žádný problém setkat se jeden a jeden. Pokud jde o školu Taekwon-do, je nás přes tisíc, tak toto ohromný problém je!  Navíc  jsme  se rozhodli stavět  Centrum bojových umění, v tuhle dobu je toto ale pro nás úplně špatné. Centrum nemůže fungovat, noví lidé  nepřibývají, ‚staří‘ lidé  ubývají, takže členská základna klesá.  Někde jsou ještě krácené dotace, protože  mnohý  si představuje, že nefungujeme vůbec, přitom vysíláme každý den on-line hodiny, vedeme soukromé tréninky. Já mám více práce než obvykle za běžného režimu,  v tu dobu si odvedu často svých 4 až 5 tréninků denně a dál nemusím nic dělat,  kromě organizačních činností, což taky nějakou tu hodinku  zabere,  to ano, ale  v této situaci  si odbudu stejné množství tréninků, někdy i více  a ještě musím hodně  přemýšlet, co dělat všechno za nadstandardní činnosti, abychom tu dobu přežili a neztratili členskou základnu. Ne každé 8-leté dítě si pustí počítač a je schopné cvičit podle obrazovky. Tento problém je velký a řekněme si to na rovinu, spousta z těch, kteří  chodí ať už na tanec či na bojové umění, tak tam chodí kvůli kolektivu, kvůli kamarádům, autoritě a oblíbenosti učitele či instruktorky  a jiným dalším oblíbeným věcem. Chybí-li jim  tento sociální kontakt, proč by měli platit členský příspěvek?

Pro ty, kteří  se věnují plně  zájmovým aktivitám, stále není žádný zajímavý vládní program. I když jednoho dne pandemie  pomine, může se stát, že třetina současných tanečních škol či bojových akademií to prostě nepřežije. A potom? O třetinu více lidí bude sedět doma u počítače? Toto vláda chce? Nebylo by lepší teď   trošku taneční i bojové  školy podpořit? Mnoho  škol je v různých svazech, připravují se na soutěže, takže by podpora přišla vhod. Já  sám doufám, že už brzy  děti budou testované ve školách, takže s tím se rozvolní třeba nějaké  ty zájmové  aktivity  a budeme moci začít. Budou k nám chodit jen zdravé děti a riziko nákazy bude menší a menší.  Protože z dlouhodobého hlediska je to dost neudržitelná situace a nebude to mít jen přímý vliv na fyzické  zdraví dětí, ale celkově i  na jejich životní styl. Kdy jindy by  si děti  měly vůbec vytvořit schopnost se hýbat  než v prepubertálním věku?  V nějakých  35-ti  letech, kdy dospělí sedí v ‚kanclu‘, si tento návyk už nevytvoří, pokud ho nemají daný  z dětství!

Dnes není potíž jenom v tom, že  nejsou podporované kluby, ale jsou zakazované i tělocviky. Já to  vnímám jako ohromné poškození celé jedné generace.  Už  se to prolíná druhým ročníkem a kdo ví, jak dlouho to bude ještě trvat. Cítím to jako takové vedlejší poškození, nejen to přímé.  Vlastně to bylo vždycky, nějaké psychické problémy, které vedou k sebepoškozování, nemusíme si nic povídat o pubertálních holkách,  s těmi se potká každý,  kdo má na starosti děti. Ale toto se brutálně rozrostlo za poslední rok. Po pravdě, já jsem si skutečně nikdy nemyslel, že budu jezdit dávat  v rámci nějaké terapie  soukromé hodiny např. do blázince…

Situace v rodinách také není jednoduchá.  Znám i rodiče, kteří museli udělat dětem vprostřed pokoje příčku, aby se děti  nepobily….  Dětská duše  bez kontaktu s vrstevníky trpí.  A někteří  jsou i agresivní. Opravdu málokomu vyhovuje, že je sám.“

Přejeme Vám úspěšné překlenutí přes tyto těžké časy  a děkujeme za rozhovor

 

Pokud byste měli zájem si tradiční korejský taekkyon vyzkoušet, tak veškeré informace naleznete na www.taekkyon.cz. Mistr Martin Zámečník je jeden z mála, kdo taekkyon mimo Koreu vyučuje.

Foto: archiv Mistra Martina Zámečníka

 

Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN