Ocenění Jihočeskými Tháliemi zářili na filmovém plátně

Nejlepší covidový projekt a další ceny

Jihočeské divadlo v sobotu 23. 4. 2022 v podkrovní galerii restaurace Solnice již po pětadvacáté udělilo netradičně prostřednictvím filmové projekce tradiční ceny Jihočeské Thálie. Tentokrát byli díky pandemii oceněni umělci všech čtyř souborů za rok 2020 i za rok 2021. Rozdány byly také ceny Českého rozhlasu, ceny diváků za nejoblíbenější inscenace a mimořádná cena za nejlepší covidový projekt.

 

Vítězové Jihočeské Thálie za rok 2020

Ocenění získala všestranná tanečnice i vynikající herečka Ayano Nagamori za ztvárnění hlavní role Bystroušky v inscenaci Petra Zusky Rádio Svobodná Bystrouška. Další ocenění, které putuje do souboru baletu, získala stálá hvězda souboru baletu Zdeněk Mládek za trojroli Zlatohřbítka, revírníka Bartoše a rozhlasového pracovníka Rádia Svobodná Bystrouška ve stejnojmenné inscenaci.

Činohra se může pochlubit Jihočeskými Tháliemi, které získali Teresa Schel za svůj výkon v monodramatu Holky a kluci, Tomáš Drápela za roli Pavla Straňanského v inscenaci Selský baroko.

V Malém divadle tato ocenění putovala do rukou Elišky Bouškové a Jiřího Brnuly díky jejich výkonům v inscenaci Devatero pohádek.

V operním souboru se můžou cenou pochlubit Frederique Fries za ztvárnění Abigail ve Verdiho Nabuccovi a Svatopluk Sem za vynikající výkon v roli Kaliny v opeře Tajemství.

Divácky nejúspěšnější inscenací se za rok 2020 stala netradičně zpracovaná pohádka Karkulka vrací úder v režii Janka Lesáka. 

Cenu Českého rozhlasu získal Tomáš Drápela za četbu na pokračování z románu D. J. Žáka Návrat Krále Šumavy.

Vítězové Jihočeské Thálie za rok 2021

Majiteli sošek Jihočeské Thálie pro rok 2021 se v baletu stali Mai Iwamoto za ztvárnění Dívky „B“ a Sebastian Mazzia za roli Alexe v inscenaci Tomáše Rychetského a Ondřeje Vinkláta Mechanický pomeranč.

V činoherním souboru odborná porota Jihočeskou Thálii přiřkla Věře Hlaváčkové za roli Alice v inscenaci Pořád jsem to já a Tomáši Kobrovi za roli Tomáše v absurdní komedii Perplex.

Malé divadlo v roce 2021 uvedlo dvě netradiční inscenace Maryša: Příběh vraha a Jak se směje zubatá. V obou inscenacích zazářili Dana Ibragimová a Vít Piskala, kteří tak po zásluze proměnili své nominace. Dana Ibragimová za roli Lízalky v Maryše. A Vít Piskala za roli Ondráše v inscenaci Jak se směje zubatá.

Operními hvězdami ověnčenými cenou Jihočeské Thálie se stali Soňa Godarská a Jan Hnyk za role Markétky a Mefistofela v opeře A. Boita Mefistofeles.

Cena diváků tentokráte putovala do operního souboru. Velkolepé podobenství o lidské duši Mefistofeles ohromilo jihočeské publikum natolik, že tuto operu svými hlasy „vystřelilo“ na první místo oblíbenosti.

Cenu Českého rozhlasu předal ředitel ČRo České Budějovice Zdeněk Duspiva Pavlu Oubramovi za četbu na pokračování z románu Daphne du Maurier Hospoda Jamajka.

Gratulujeme nejen oceněným členům uměleckých souborů, ale i celým inscenačním týmům za skvělou práci.

Eva Marečková

pro Taneční magazín

 

„KLÍČE ODNIKUD“

Nepříliš veselé téma, krásně a vkusně zpracované – takové je nejnovější dílo Petra Zusky

V pondělí 11. března patřilo pražské Fórum Karlín Jihočeskému divadlu. Konkrétně dílu choreografa Petra Zusky „Klíče odnikud“. Petra Zusku našim čtenářům jistě nemusíme představovat. Pouze krátce připomeňme, že během své taneční kariéry vystoupil v baletech klasického repertoáru a především v dílech renomovaných současných tvůrců – Jiřího Kyliána, Pavla Šmoka, Libora Vaculíka, Alvina Aileyho, Gerharda Bohnera, Roberta Northa, Matse Eka, Hanse van Manena, Christophera Bruce, Ohada Naharina, Nacho Duata, Itzika Gallili… Vystupoval v mnoha zemích po celém světě, od roku 2002 byl uměleckým šéfem Baletu Národního divadla v Praze. Jako tvůrce má na kontě více než padesát inscenací. Za svou interpretační práci a choreografickou tvorbu získal řadu význačných ocenění.

Dílo „Klíče odnikud“ vychází ze Zuskovy osobní zkušenosti. Petr Zuska navštívil jednoho dne prázdný dům svých prarodičů. Ten byl obýván několik posledních desetiletí Zuskovou opuštěnou, schizofrenní tetou, která v něm i v naprosté samotě zemřela. Tato žena byla uzavřena do svého vlastního světa strachu a hrůzy ze všeho okolo, obklopena rejem svých neuspořádaných démonů. A současně kolem ležely svazky pedantně a přesně nadepsaných klíčů. Ale odkud vlastně byly? Celý příběh, který trvá přibližně hodinu a půl, vychází ze vzpomínek a klíčových životních okamžiků této nešťastné ženy.

Tanec, který představuje konec života, skon a určitý přechod mezi jednou dimenzí a druhou, není rozhodně žádné radostné téma. Přesto se Petru Zuskovi podařilo vytvořit dílo, které diváka strhne. Bez hlesu sledujeme příběh, který dotváří bezpochyby dokonale vybraná hudba.

Příběh začíná. Vidíme ženu v černobílých šatech, barvách většinou symbolizujících smrt. Zoufale vybíhá vpřed, ale pak zůstává bezvládně sedět na židli, hlavu sklopenou k jedné straně… Pomalu se otevírají jedny, druhé, třetí dveře… A nakonec vyskočí na scénu, z osmi jasně nasvícených dveří, tanečníci – čtyři muži a čtyři ženy. Otevřou-li se dveře, proud světla proniká na jeviště. Je to snad už světlo z té „druhé strany“?

Tanečníci představují vzpomínky dotyčné ženy, jsou oděni do černých obleků. Také se říká, že po smrti člověk vidí před očima odvíjet se celý svůj životní příběh. Všechno dobré i zlé, co ho potkalo a co udělal. Je snad toto takový příběh? Možná ano…

Na scéně se také objevuje druhá žena (nazvaná jen ONA), rovněž oblečena do černobílých šatů. Představuje patrně matku zesnulé ženy. Možná ji ale můžeme chápat i jako zesnulou samotnou, tedy přesněji její vlastní nesmrtelné „Já“. Ale současně je to také pianistka (Božena Steinerová), interpretující první část klavírního cyklu „Po zarostlém chodníčku“ Leoše Janáčka. Tato skladba vyvěrá z jednoho z nejzoufalejších období skladatelova života, kdy mu vedle profesních „proher“, které prožíval, zemřela jeho jednadvacetiletá dcera Olga. Janáčkova skladba kontrastuje s „Reguiem“ Antonína Dvořáka, které se inscenací také prolíná. Toto dílo pak bylo naopak vytvořeno v době, kdy byl skladatel na vrcholu svých tvůrčích sil a jeho „Requiem“ je spíše velkolepou oslavou Boha. Petr Zuska pečlivě zvažoval, které skladby svým obsahem a náladou odpovídají tématu inscenace. A jejich dramaturgie se povedla. Spojení obou z uvedených hudebních děl je emotivně velmi působivé.

Sledujeme pak dále, jak ONA (tanečnice Julie De Meulemeester) vzpomíná na matku a otce, na své dětství, ale i konflikty s otcem, partnerské konflikty. Až nakonec, kdy se postavy mění ve zlé, zlověstné přízraky bez tváří (tanečníci mají hlavy zahalené do černé) a nebohou ženu ničí. Interpreti vskutku přesvědčivě a mistrně představují vtíravé, děsivé, chmurné myšlenky hlavní postavy.

Julie De Meulemeester podává vynikající výkon, divák s napětím sleduje její taneční pojetí role po celé představení.

Božena Steinerová se stává součástí hlavního děje, možná ztělesňuje pocity zesnulé, možná její příbuzné či její vlastní „Já“. Na konci pak zůstávají obě ženy na pódiu bez známek života.

Velkým kladem inscenace „Klíče odnikud“ je její  přínos nejen pohledem na útrapy a konec jednoho lidského života, ale také na opravdovou krásu a důstojnost. Nic není povrchní, divák je hluboce dojatý. „Klíče odnikud“ bych bez nadsázky označila za mistrovské dílo Petra Zusky.

KLÍČE ODNIKUD

Scénář, režie, choreografie: Petr Zuska

Scéna: Jan Dušek

Kostýmy: Pavel Knolle

Světelný design: Petr Zuska, Petr Baštýř

Zvukový design: Zbyněk Perla

 Asistenti choreografa: Béla Kéri Nagy, Zdeněk Mládek

Tančí:  Julie De Meulemeester (ONA), Božena Steinerová (ONA), – Petronela Bogdan, Sebastiano Mazzia, Tereza Szentpéteryová, Ayano Nagamori, Aleš Hanzlík, István Varga, Rosa Maria Pace, Magnum Phillipy (ONI)

Foto: archiv Jihočeského divadla

Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN