Nevíte, co podniknout o druhém červnovém víkendu? Co zajít v neděli 10. 6. do Werichovy vily?
| Divadlo Anička a letadýlko vás zvou na
obnovenou premiéru představení FRUTTI DI MARE 10. června od 16 hod. / Werichova vila |
||||
|
||||
|
Také o tom, že život nemusí být vždy bílým domem, jak se zpívá v dávném muzikálovém hitu, napovídá představení „Sólo pro Bedřicha… Proč je mládeži do patnácti let nepřístupné?
Loutkové představení a nepřístupné mládeži do patnácti let? Co je to za protimluv? Vážený čtenáři, není! Představení „Sólo pro Bedřicha“ divadelního souboru ANIČKA A LETADÝLKO je toho živoucím důkazem. V jeho textu (a koneckonců i v samotných akcích) je více či méně zakuklených respektive otevřených sexistických narážek. Vystačily by zhruba hned na několik titulů nepřístupných mládeži. A to klidně i do osmnácti let.
Ono výchozí expozé „Sóla pro Bedřicha“ je tak poněkud smutně bilanční retrospektivou jedince na prahu konce života. Samotní autoři svůj samotný titul žánrově kategorizují spíše jako črtu. Výstižné paralely i metafory jejich látky však v průběhu večera často zabrousí až ke zkratkovité drobnokresbě. A zejména, toho natolik očekávaného smutku zde ve výsledném tvaru divák dočká opravdu v míře minimální.
Někdo má v kýblu nervy. Anička Duchaňová má v kýblu loutky a další divadelní propriety. Tak zahajuje své téměř „one woman show“ – „Sólo pro Bedřicha“. Hru plnou protikladů, mírně dadaistického napětí a tentokrát překvapivě bez živého zpěvu. Ačkoli předscéně vévodí mikrofon…
Pokud je řeč o loutkách i ostatních nespotřebních rekvizitách. Tak nejsou z žádného divadelního fundusu. Pocházejí z jistého v závěrečné faktografii jmenovaného brněnského vetešnictví, pražských bazarů a bleších trhů a z domácích zdrojů protagonistů. Neopakovatelná je zejména loutka vousatého lesníka v holínkách a zeleném stejnokroji, která důvěrně připomíná Fidela Castra.
Odjakživa mi třeba na šermířských představeních vadilo, že všichni padnou, ale pak pro další scény zázračně obživnou. Zde je tomu jinak. Anička Duchaňová si zde protentokrát poradila s loutkami i figurkami naprosto originálně. Na začátku byly – jak již pozorný čtenář pochopil – v kýblu. A když se nehodí, tak prostě padnou dolů z pódia pod forbínu. A věřte, že již neobživnou. I to je jistou paralelou života těžkého…
Vlastní scénář „Bedřicha“ je patřičně a v mezích žánru vygradován. Na rozdíl od jiných představení Duchaňové a „letadýlka“ mně tentokrát připadal i důmyslněji veden v motivické linii. A možná, že se jevil i jaksi průzračnější v lexikálné sémantické rovině?
Jistá komornost a subtilnost prostředí podkroví Werichovy vily však – jakoby dávným fluidem Jana Wericha, Josefa Dobrovského či Vladimíra Holana – textu i hereckému projevu dodávala další a novější rozměry. A samotná Duchaňová v každé pasáži večera nalézá úplně jiný odstín a valér svého herectví. Od nadhledu přes exaltovaný projev až po niterné soucítění s loutkovými hrdiny.
Namísto letadýlka by tentokrát slušel Anně Duchaňové v názvu souboru spíše tryskáč. Ačkoli jí spoluherec a dramaturg představení Petr Pola sekunduje pouze na pár minut v samém závěru, tak celé představerní jedné herečky (a mnoha loutek) profrčí v délce necelých padesáti minut! Duchaňová tak nezapře nejen své zkušenosti z divadla Husa na provázku, Minor či účinkování v kapele Jablkoň.
Závěrem bych autory pochválil za nevtíravou reklamu nadnárodního tabákového koncernu i jistého brněnského vetešnictví, poblíž Nemocnice svaté Anny. A vtipné paralely, kdy například závěrečná píseň autorského muzikantského triumvirátu Jiří Bažant, Jiří Malásek a Vlastimil Hála „Život je bílý dům“ svým textem Vratislava Blažka (…od pólu/až k pólu) evokuje jméno herce a dramaturga představení Petra Poly.
Jisté je, že vše má v „Sólu pro Bedřicha“ svůj význam. Stylově různorodé loutky, otevřený vztah k sexu, sebeironie a koneckonců i narážky na kouření… Speciálně bych ještě kladně uvedl talent hlavní protagonistky dát smysl a řád zdánlivě nesourodému výtvarnému stylu.
Myslím, že Jan Werich se po tomto představení neobracel v hrobě. Dlužno ještě podotknout, že soubor jej má na repertoáru již od roku 2013.
Sólo pro Bedřicha
Režie: Anna Duchaňová
Dramaturgie: Petr Pola
Scénografie: Bedřich – Máša Černíková, dále Vetešnictví U Sedmi Švábů, bazar na Kolbence, a další
Hrají: Anička Duchaňová, Petr Pola.
Foto:@princ biz a Tomáš Svoboda (s laskavým povolením Aničky a letadýlka)
Michal Stein
TANEČNÍ MAGAZÍN
Letošní festival MALÁ INVENTURA přinesl legraci, patos i zamyšlení se. Co k tomu konstatuje TANEČNÍ MAGAZÍN?
Již šestnáctý ročník divadelního defilé MALÁ INVENTURA nabízel přepestré menu. Z jeho téměř čtyřiceti představení si TANEČNÍ MAGAZÍN vybral tři možnosti. Nakonec, bohužel, titul „Fidlovačka“ nebylo možné z časových důvodů absolvovat. Tak tedy zůstalo – kromě úvodního již recenzovaného večera s udílením cen DNA – u dvou představení. A aby to bylo spravedlivé, rozdělili jsme tím napůl pozornost hlavní programové vlně i sekci doprovodného programu.
Titul „Roštěnky u Tiffanyho“ nás zaujal z více důvodů. Tím prvním je zcela určitě přímá osobní dramaturgická účast dramaturga festivalu Malá inventura i současně manažera pořádající organizace Nová síť Petra Poly. Současně bylo naším přáním zažít divadelní představení ve Werichově vile, ještě vonící adaptační novotou.
Soubor ANIČKA A LETADÝLKO je již standardní zárukou originálních scénářů, osobité výtvarné tváře a mírně parodického muzikálového pojetí. Ani tentokrát nezklamal. A to v žádném směru. Scénář si s dostatečným nadhledem utahuje ze současné povrchnosti, světa bezbřeze sponzorovaných ženských luxusních časopisů, a „estrádní třetí ligy“. V další linii se tradičně jedná o parafrázi na současnou domácí muzikálovou produkci.
Jakýmsi bonusem navíc byla účast lidí až trpasličího vzrůstu v kontrastu s protagonistkou postavy spíše basketbalové pivotmanky. Starší divák si určitě vzpomněl na cirkusové sloní muže a trpaslíky. Ti mladší pak zcela jistě na průvodce televizním pořadem „Pevnost Boyard“ anebo na Jiřího Krytináře, blahé paměti.
Představení mělo tempo, rytmus, spád a zejména vypointovanost. Logicky a motivicky jsem pouze nepochopil, proč někdy používaly zpěvačky při zpěvu jako rekvizitu ruční mikrofon a jindy nikoli? Žádný systém jsem v tom tedy nenalezl.
Na tomto místě bych velice hodnotil výtvarně nápaditý netradičně adjustovaný divadelní program s anglickými překlady a anotacemi.
Zbývá pochválit scenáristku, režisérku a spoluautorku hudby Aničku Duchaňovou, spoluautora hudby Michala Němce (neměl zde být při takřka opisné parafrázi hitu „Seréno é“ uváděn jako autor původní citace také Drupi???), výtvarnici Marii Jiráskovou a samozřejmě i herce: Martinu Krátkou, Marii Fasorovou, Štěpánku Pencovou, Janu Kozubkovou a Pavla „Litlle“ Krejčího. V neposlední řadě patří velká poklona již zmíněnému dramaturgu Petru Polovi. Kdyby nic jiného, tak za oživení té dávné tradice liliputů. Že by příště došlo i na onoho legendárního sloního muže? Anebo muže sněžného?
Projekt „Kračun“ naopak zaujal svou patetickou poezií a kontrastem se starými dobrými časy.
Industriální prostředí dvorního objektu v letenské Letohradské ulici 10 nabídlo podívanou nečekaného druhu. I emočního dopadu. Na starém (tiskárenském?) stroji se promítaly rozličné retrospektivní i ilustrativní náladové sekvence. Do toho recitovala Dora Bouzková živě. Ze záznamu jí kontrastoval anglicky mluvící mužský part. To vše doplňovala pulsující autorská hudba. Pod scénářem a realizací jsou podepsáni Apolena Vanišová a Petr Krusha.
Kračun v textové fázi nevadil. Tedy patos ani popisnost na úkor poetických obrazů a obratů. Jeho patos byl úměrný, odpovídal tématu. Fantaskní obrazce a scény připomínaly díla Vladimíra Boudníka, dávné fotografie Josefa Sudka anebo Františka Drtikola. Přenesli jsme se tak do světa daguerrotypií, starých tramvají, obětních oltářů a výstražného dýmu, který měl i onu spálenou vůni. Nikoli chemickou. Skutečně, pravdivě drsný multimediální zážitek!!!
Apolena Vanišová již spolupracovala s Dorou Bouzkovou při inscenaci „Pohřeb sardinky“ v Meet Factory. Tentokrát vlastní akční rádius ještě rozšířila. A bylo tomu ku prospěchu věci…
Obě hodnocená představení snad alespoň v náznaku vyjadřují široké žánrové, technické i inscenační rozpětí letošního festivalu MALÁ INVENTURA. Jsme za něj rádi. Kéž by byla brzy i ryze taneční inventura!
Michal Stein
Foto: Nová síť
TANEČNÍ MAGAZÍN
Původně tam byl studentský klub. Potom mnoho a mnoho let klub „Belmondo“. Nyní je to divadlo „Venuše ve Švehlovce“. Ale ani legendární herec Belmondo by se nemusel stydět za inscenaci souboru „Anička a letadýlko“ pod názvem „Jana je panna“, kterou Taneční magazín navštívil v rámci 15. ročníku festivalu „MALÁ INVENTURA“.
Součástí již 15. ročníku tradičního divadelního festivalu nových forem MALÁ INVENTURA bylo i představení souboru „Anička a letadýlko“ pod stejně nekonformním názvem „Jana je panna“. Jednalo se o milou divadelní hříčku z divadelního prostředí, plnou nápaditých písniček i hudby.
„Jana je panna“, je inscenace s přehršlí nápadů, impulzů a drobných gagů i výraznějších nápadů. Defacto se jedná v jistém slova smyslu o „divadlo na divadle. I když ani toto není úplně přesná definice. Prim zde hraje divadelní prostředí, kuloáry i zázemí kolem prken, která mají znamenat, ale vždy nemusí, vysněný svět líčidel, triků i pofidérního pozlátka.
Jak již název souboru i konkrétní název představení napovídají, především Anička Duchaňová si umí ekvilibristicky pohrávat se slovy, jejich souvstažnostmi, kontrasty i významy. Tentokrát si v roli scenáristky pohrála i s motivy námětu Charlote Brontëové „Jana Eyrová“. Tato klasická předloha jí posloužila jako odrazový můstek, který ji katapultoval k výslednému tvaru moderního představení, reflektujícího současný (nejen umělecký) svět.
V rámci festivalu šlo již o několikátou reprízu představení. Bylo vidět, že je již interpretačně a režijně usazenější od dob premiéry, která proběhla před více než rokem – třetího prosince 2015. Nejen v herecké rovině, ale je rovněž schopnou režisérkou, textařkou, skladatelkou a v neposlední řadě autorkou – divadelní scenáristkou. Souhrn toho všeho dodává představení výrazně osobitou a neopakovatelnou pečeť.
Leitmotivem představení může být motto: „V dětství jsem chtěla být princeznou a později herečkou.“ A to vše se na pódiu v podání tří hlavních protagonistů – samotné Aničky Duchaňové, Anežky Kubátové a skvělého Roberta Mikuše – beze zbytku naplňuje.
Samotný text je plný až sarkastických narážek či odkazů na divadelní prostředí. Otázkou zůstává, zda některé z nich nejsou až příliš „odborné“, zda jsou přístupné méně znalému divákovi. Setkal jsem se totiž například i s herci dlouholetého amatérského divadla, jimž nic neříkal výraz „divadelní fundus“.
Jako písňový textař musím vyzdvihnout kvalitu (zhudebněných či textovaných na muziku?) textů Duchaňové. Na hudbě je cítit i charakteristický vklad muzikantského matadora Michala Němce, spjatého s legendární kapelou Jablkoň. Neopakovatelný punc dodává představení „Jana je panna“ i barvitá a neokoukaná výprava dua Anna Duchaňová a Karolína Ráčková. U Aničky Duchaňové musím rovněž ocenit i detailní nalíčení obličeje i „nainscenovaný“ vypadlý zub v puse (zde jsem si vzpomněl maně na „kapesní“ povídku Karla Čapka „Zmizení herce Bendy“). Pod inscenaci se výrazně podepsal i Petr Pola jako dramaturg.
Pokud je herec či autor na představení zainteresován i v dalších pozicích, přináší to rovněž řadu úskalí. U Aničky Duchaňové by je tentokrát bylo možno nalézt v režijně aranžovací rovině. Mám tím speciálně na mysli choreografické aranžmá a práci s herci v prostoru. Ve Venuši ve Švehlovce se „Jana je panna“ odehrávala v obřím a nesmírně hlubokém prostoru. Ten nebyl až tak výrazně využit. Jeho potenciál skýtal řadu dalších možností. Ovšem, dlužno podotknout, že moderní balkónová scéna zde vyzněla brilantně!
Pouze kladná slova mohu mířit k milým a neotřelým loutkářským mezihrám, které představení samotnému dodaly švih, dynamiku i potřebný kontrast.
„Jana je panna“ je moderní divadelní tvar, který snese plně kritická „mezioborová“ měřítka. Jeho pětaosmdesát minut uteče jako by to byla půlhodinka. V neposlední řadě musím závěrem vyzdvihnout nasazení všech tří protagonistů, kteří tak opět dali vzpomenout na ono legendární werichovské „zařádit si“!
FOTO: MALÁ INVENTURA
MICHAL STEIN
TANEČNÍ MAGAZÍN
