Tristan a Isolda jinak

Postapokalyptická verze staré keltské legendy

Prostor a čas je prý jen iluzí našich myslí….

  1. února2024  se v rámci Jižní spojky Jihočeské divadlo přesunulo do Prahy a ve Stavovském divadle proběhla nová hra Tristan a Isolda. Před  představením a po něm  proběhlo také setkání s tvůrci.

Setkání s tvůrci

Režie a choreografie se chopila  Alena Pešková, hudební režie Michal Vejskal.  V inscenaci zazněly také části hudebních dramat Richarda  Wagnera.

Verzí této keltské legendy je mnoho, ale vždy obsahují velký milostný příběh na pozadí válečných konfliktů a politických intrik, umírá se na bojišti, umírá se z lásky, z vášně. A každý prožívá tu vášeň  po svém.

Jihočeské divadlo tentokrát přináší ale zbrusu novou variantu – nejedná se tu pouze o milostný trojúhelník, ale čtyřúhelník. Inu, diváku, přemýšlej, i takto to klidně bylo možné, proč ne. Ty nejsilnější příběhy píše život sám.

Alena Pešková říká, že zpočátku přemýšlela spolu s ostatními tvůrci, jak se tento příběh může odehrát ve vybombardovaném městě. Znepřátelené země se snaží sblížit jakýmsi paktem, sňatkem. Místo skály se objevuje protiatomový kryt, který slouží jako trůnní sál, jeskyně i vězení. Inu, pozoruhodné asociace. Snad ale budeme podobná dramata prožívat pouze skrze umělecké zážitky, zakončuje své pocity Alena Pešková.

Zápletka uvěřitelná i neuvěřitelná, Isolda nejdříve Tristana zachrání, ačkoliv zabil jejího milence, ale poté, co ji chce přivést Tristan jako nevěstu svému pánovi, začne jej nenávidět a chce ho otrávit. Vezme si ale  dvě lahvičky, s jedem pro něho a drogou lásky pro sebe, aby sňatek vydržela. Tristan nechápe, proč Isolda vidí všechno jinak. Vždyť chtěl vše pro mír, pro ni…. Isolda mu chce podat jed, ale samozřejmě, jak už to chodí, dojde k záměně lahviček a oba si padají do náručí. A další dramata následují… Navíc se tu objevuje další tajná láska… a velice silná vášeň, ale ta nakonec zapříčiní  Tristanovu smrt.  Jenže Isolda nemůže žít bez něho! Starý, starý příběh ….

Samotná inscenace se skládá z několika  obrazů – Pobřeží Irska, Pracovna Markeho v Cornwallu, Vila Isoldiných rodičů v Irsku, Na lodi, Svatba, V Cornwallu po svatbě, Noční zahrada, Míjení, Párty v Cornwallu a Pobřeží v Cornwallu.

Taneční um Jihočeského divadla naplňuje divákovu duši nadšením, úžasem a harmonií. Opravdu krásně strávený večer, oko i srdce zaplesá. Velice dobře na mě zapůsobila scéna svatebního veselí, radostná, plná energie a harmonie. Ale právě tak i síla a souhra námořníků na lodi byla ohromující. V roli Tristana se objevil František Vlček, Isoldu ztvárnila Mai Iwamoto.

Kulisy na scéně jsou poměrně jednoduché, ale o to více vystihují celou atmosféru  v kombinaci s působivou hudbou, příjemnými kostýmy,  kouřovými efekty a dokonce  i výstřelem. Příjemné Stavovské divadlo dokreslilo radostný dojem a já jsem odcházela v povznesené náladě.

Nadšení po představení 

Foto: Eva Smolíková, archiv Jihočeského divadla

Eva Smolíková

Taneční magazín

Rozhovor s choreografkou a tanečnicí Alenou Peškovou

„Běžím jen, když mi ujíždí tramvaj“

Jako tanečnice začínala v Hudebním divadle v Karlíně, pak byla krátce v baletním souboru Divadla J. K. Tyla v Plzni. Několik let působila jako tanečnice, choreografka a režisérka bez stálého angažmá a později založila Alena Pešková taneční soubor Ultra Minimal Balet. V letech 2010 – 2019 byla choreografkou a uměleckou šéfkou baletního souboru Divadla F. X. Šaldy v Liberci. Opět působí jako nezávislý umělec a spolupracuje s různými divadly v Čechách i v zahraničí.  Pořádá také své  workshopy.

V jednom rozhovoru jste řekla, že jste se baletu začala věnovat „až“ ve svých 13 letech. Čím Vás balet zaujal, že jste mu propadla a stal se Vaší životní pracovní náplní?

„Ano, bylo to poměrně pozdě. Na konzervatoř jsem musela dělat rozdílové zkoušky. Do té doby jsem žila v malém okresním městě na východě Čech, kde jsem chodila do ZUŠ na tanec. Tam nás vedla skvělá pedagožka a choreografka Eva Veverková. Z klasického tance jsme toho mnoho nedělali, zato jsme tančili třeba na Pink Floydy. Což bylo v té době něco! Ale pak jsem v televizi viděla nějakou mezinárodní baletní soutěž s klasickými variacemi. Najednou mě napadlo, jak úžasné by bylo, spojit klasickou baletní techniku s moderním tancem a moderní hudbou… pak jsem šla taky do kina na film Flashdance. který jsem viděla asi osmkrát… no a bylo vymalováno:)“

Po absolvování Taneční konzervatoře v Praze, jste v roce 1994 začínala v Hudebním divadle v Karlíně a po roce jste přešla do baletního souboru Divadla J. K. Tyla v Plzni. Jaké byly Vaše profesionální začátky?

„No, na konzervatoři jsem v klasickém tanci prolézala takzvaně s odřenýma ušima. Měla jsem velký handicap zapříčiněný pozdním startem a navíc mé fyzické dispozice také nabyly kdovíjaké. V tomto ohledu mé sebevědomí dost utrpělo. Lépe jsem se cítila v moderních tanečních technikách, herectví a už tehdy mě lákalo udělat něco po svém. V posledním ročníku jsem se spolužáky připravila choreografii, kterou jsme směli zatančit ve Stavovském divadle na našem Absolventském představení. Když jsem nastoupila do HDK měla jsem víc času přemýšlet. Chodila jsem na sál a zjišťovala, že také záleží na tom, co chci divákovi ukázat, z jakého úhlu, a že z nedostatku se dá do určité míry udělat přednost … a že když chcete vyjádřit určitou emoci a dokážete odosobnit vaše tělo, dokážete divy. Když pak v Plzni začaly přicházet menší, větší i titulní role, věděla jsem, že mám divákovi co nabídnout. Také jsem už na konzervatoři prolézala všechny workshopy moderních tanečních technik, dělala si z nich vlastní systémy a ty pak nabourávala dalšími podněty.“

Od roku 1999 jste působila jako tanečnice, choreografka a režisérka bez stálého angažmá a později jste založila soubor Ultra Minimal Balet. Co Vás vedlo k jeho založení?

„Je to tak, v roce 1999 jsem s mým mužem (David Pešek Dvořák – tehdy také tanečník) odešla z plzeňského angažmá takzvaně na volnou nohu. Což tenkrát u tanečníků nebylo příliš obvyklé. Platili jsme si tréninky v Laterně Magice i jinde, abychom se udrželi ve formě. Hostovali jsme ve Státní Opeře Praha i plzeňském divadle, ale přitom jsme mohli cestovat. Například s Kouzelnou flétnou v režii pana Bednárika a choreografii Libora Vaculíka jsme viděli kus světa. Dostali jsme se také do Japonska, kde se na nás dívalo třeba 3000 diváků, kteří nekriticky tleskali, kdykoliv jsem vstoupila na jeviště ve špičkách s briliantovou korunkou na hlavě. A to byl myslím ten moment, kdy jsem zatoužila udělat něco, na co by se koukalo třeba jen 30 lidí, kteří by ale byli na tanečníky napojeni, byli by jim blízko tělem i duší a polykali by jejich krev, pot a slzy. První představení jsme měli v Blues sklepu, což byl hudební klub, který vedl můj manžel po té, co přestal tančit. Celovečerní představení jsme pak měli v Malostranské Besedě.“

Během své baletní kariéry jste byla Dámou s kaméliemi ve stejnojmenném baletu, Lisettou v Marné opatrnosti, Rebeccou v Carmině Buraně, Titánie ve Snu noci svatojánské. Splnily se Vaše taneční sny? Nemáte někdy touhu být opět na scéně v roli interpretky?

„Upřímně – někdy ano. A je to také již dlouhodobý trend, který se mi nejeví jako lichá cesta. Myslím, starší tanečníci na jevišti. Jsou to i současné formy a repertoár tance, který jde takovému trendu naproti. Starší tanečník si jistě neudrží techniku, kterou měl, když mu bylo dvacet let. Technika se promění stejně jako prožitek nebo dynamika. Například dynamika, když je vám těch dvacet, máte pocit, že musíte zbořit kulisy, do všeho řežete naplno… ale ono to také diváka může pěkně znudit… když nezažije ten klid bez bouří. Já už si také nestrkám nohy za uši, ani neskáču dva metry vysoko… jestli jsem to kdy vůbec dělala:)… ale když pracuji s tanečníky, cítím, že mám něco, na co oni teprve přicházejí… umím využívat sílu nejzazšího bodu, v partneřině vím, kdy přilnout a kdy a jak znásobit sílu partnerem mě poslanou, umím „markýrovat naplno“ a takové věci přicházejí mnoha zkušenostmi ze sálu i z jeviště. Na podzim jsem ještě tančila maminku v Děvčátku se sirkami s UMB… byla to choreografie, kterou jsem na sebe stavěla před několika lety, a popravdě řečeno jsem se v ní už necítila příliš komfortně. Takže to vždy záleží… Ukazovat přednosti, které mám právě teď a tady… Nebráním se tomu vůbec, ale jestli tomu půjdu sama naproti to opravdu nevím.“

Devět let jste byla choreografkou a uměleckou šéfkou baletu Divadla F. X, Šaldy v Liberci, kde jste vytvořila úspěšné taneční inscenace – Periferie, Louskáček, Popelka, Gazdina roba, Romeo a Julie nebo (S)tvoření. Jak vzpomínáte na toto plodné devítileté období?

„Jen v dobrém. Přineslo mi to mnoho zkušeností. Dramaturgicky jsem si splnila mnoho snů. Potkala jsem krásné lidi. Ale čas vypršel. Cítila jsem, že je třeba jít dál.“

Opět působíte jako nezávislý umělec a spolupracujete s různými divadly v Čechách i v zahraničí. V roce 2021 jste připravila s Pražským komorním baletem taneční drama Kříž u potoka, pro Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích jste napsala libreto, měla choreografii a režii na baletním představení Tristan a Isolda (2022). Připravujete nový projekt?  

„Momentálně se mi udělalo volno – tedy není tu žádný deadline. Což jsem si dlouhodobě přála, abych se opět mohla pustit do něčeho s UMB a do svého projektu, který bych chtěla nabízet. Ale trochu jsem se rouhala. Jak na mě nikdo netlačí, vše odsouvám a věnuji se věcem, které jsem kvůli práci nestihla – dělám si řidičák, vařím a předělávám byt:)… mám v hlavě spoustu nápadů, před zrcadlem se zmítám… a všechno to taky brzy zaznamenám a realizuji! Ale vlastně je tu jedna věc, na kterou se moc těším, a která svůj termín má. A to je můj workshop.  Pořádám ho teprve podruhé. Vloni jsme si to myslím, všichni skvěle užili. Workshop se jmenuje, Nastartuj sezónu a podtitul zní emoce v těle a tělo v emoci. Po společném tréninku zkoumáme například, co se děje s tělem, když je mu ponechán stále stejný stavební materiál (pohyby) a změní se emoce, která ho posléze deformuje. Jak se z každou emocí mění dynamika pohybu, i vnímání času. Kdy použít hudbu jako mapu času a kdy jí použít jako background.“

Věnujete se hlavně choreografii. Čím Vás práce choreografky naplňuje? Je za tím tam možnost vytvoření si vlastního světa na jevišti, v němž lidí jednají, pohybují se a vypadají tak, jak to vidíte jen vy?

„Myslím, že jste to shrnula docela přesně, s tím dovětkem, že bych si přála, aby mi na tu hru přistoupili i diváci a vstoupili do ní.“

Vy děláte také choreografii nejen pro taneční představení, ale také i pro opery. Jak se Vám pracuje s netanečníky, lidmi nepolíbenými tanečními technikami?

„Se skvělými lidmi se mi vždy pracuje skvěle. A když jsem připravená na to jakou technikou (ne)disponují, jde vše jako po másle. Já využívám jejich předností (někdy stačí pozorovat jejich civilní pohyby a gesta) a oni se pak mohou otevřít a sami ukázat, co v nich vězí. Je to pak pro mě velkou inspirací. Všichni vystoupíme, jak se dnes všude říká, ze své komfortní zóny. Podmínkou je ta oboustranná otevřenost.“

Umíte odpočívat? Co Vám říká slůvko relax?

„Umím. Nejraději mám pasivní odpočinek. Na prvním místě je spánek. Pak také civění do zdi (někdo tomu říká meditace:)) a čtení. Z těch aktivních odpočinků: hmmmm… běžím jen, když mi ujíždí tramvaj – ale chci to změnit!, plavu, jen když přede mě někdo položí moře nebo jezero – ale chci to změnit! Kupodivu tančím, děti se mi posmívají a já jim říkám, že je to má práce – a to si pak uvědomím, že asi neodpočívám. A pak je tu jedna libůstka – žehlení. Poslouchám u něho audio dokumenty, osudy, příběhy. Vypadá to, že děsně makám, ale je to svým způsobem relax.“

Alena Pešková

Narodila se 9. 3. 1976 v Ústí nad Orlicí.

Absolvovala pražskou Taneční konzervatoř.

Tančila v Hudebním divadle v Karlíně, Divadle J. K. Tyla v Plzni. V letech 2010 – 2019 byla choreografkou a uměleckou šéfkou baletního souboru Divadla F. X. Šaldy v Liberci. Připravuje choreografie pro opery (Carmen, Kouzelná flétna, Trubadúr…), muzikály, festivaly a balety na vlastní libreta (Maryša, Café Aussig, Periferie, Jessie a Morgiana, Louskáček, Krvavá svatba).

Spolupracovala se Státní operou Praha, Českou komorní filharmonií, Severočeským divadlem opery a baletu Ústí nad Labem, Vienna Walzer Orchestra, Manoel Theatre, Koransha – Japan. 

Foto: Marek Bouda, Lukáš Trojan, Marta Kolafová, Aaya a archiv Aleny Peškové

 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

 

Rozhovor se šéfem baletu Jihočeského divadla v Českých Budějovicích Lukášem Slavickým

„Tanec je řeč duše skrz naše tělo“

Lukáš Slavický

   „Myslím si, že tanec je vlastně řeč duše skrz naše tělo,“ přiznává Lukáš Slavický, který sedmnáct let působil v mnichovském Bayerische Staatsballett, kde byl prvním sólistou a zatančil si krásné role. Absolvoval také řadu světových turné a od sezóny 2016/2017 je uměleckým šéfem baletu Jihočeského divadla v Českých Budějovicích. |Jeho práce byla vždycky také jeho koníčkem.

V dětském věku jste se začal věnovat baletu. Navštěvoval jste baletní školičku. Také hrál na zobcovou flétnu, jezdil na kole a hrál tenis. Dětství jste tak strávil velice aktivně a díky svým rodičům, kteří byli sólisté baletu ND v Praze, jste Zlatou kapličku znal velice dobře. Jak na dobu aktivního dětství vzpomínáte?

„Na své dětství vzpomínám opravdu s láskou. Čím jsem starší, tak je ten pohled takový nostalgičtější. Myslím si, že moje generace a možná ještě ta po nás, prožívala to dětství jinak než dnešní děti. Nebyl internet, v televizi byly dva kanály… Za to jsme chodili ven.

V mém případě, jak naznačujete v otázce, jsem měl ještě spoustu dalších aktivit. Jen bych doplnil, že jsem také hrál fotbal za žáky TJ Hrusice, ale moc mi to nešlo…😊

Váš dědeček založil smíšený sbor královohradeckých zpěváků. Neuvažoval jste také hudební dráze?

„O hudební dráze jsem neuvažoval. Ač jsem hrál na zobcovou flétnu a později na klarinet, tak jsem nikdy nepřemýšlel, že bych se hudbě věnoval profesionálně. Nicméně hudbu mám velice rád a v podstatě mě provází celý můj nejen profesní život. Takže hudba je stále se mnou – nebo já s ní.“

Vy jste si vybral balet. V tom Vás rodiče Jaroslav Slavický a Kateřina Slavická podporovali a v jednom rozhovoru jste přiznal, že v baletu Vás inspiroval ruský tanečník, který emigroval do USA, kde uspěl, Michail Baryšnikov. Čím je pro Vás tanec tak jedinečný, že jste jej již v deseti letech začal studovat na Taneční konzervatoři?  

„Tak těch tanečníků by bylo asi víc než jen Baryšnikov, ale máte pravdu, že když jsem ho viděl na videu jako malý kluk, tak mě to naprosto uhranulo.

Myslím si, že tanec je vlastně řeč duše skrz naše tělo. Tanec je ve všech formách zcela upřímný. Vždy na vás vše prozradí a na jevišti se nedá nic skrýt. To je přeci krásné! Proto jsem si vybral balet (řekl bych spíše tanec) ale také se to nabízelo, protože jsem opravdu již odmalička tančil v obývacím pokoji a prostě jsem se rád hýbal.“

Po škole jste nastoupil do mnichovského Bayerische Staatsballett, kde jste se po dvou letech stal sólistou a posléze prvním sólistou a vytvořil řadu nádherných rolí. Byl jste Basilem v Donu Quijotovi, Lenským v Oněginovi, Lysandrem ve Snu noci svatojánské, Konrádem v baletu Le Corsaire, Armandem v Dámě s kaméliemi nebo Hilarionem v Giselle. Jak na toto plodné sedmnáctileté období vzpomínáte? Splnil jste si své taneční sny?

„Já bych tu Vaši otázku s dovolením trochu doplnil – a tím budu vlastně odpovídat. Vy jste zmínila především role klasického typu (s výjimkou Hilariona v Giselle v chor. M. Eka. Tančil jsem také Albrechta v klasické verzi od P. Wrighta). Měl jsem to velké štěstí, že jsem mohl dále tančit v několika dílech od J. Kyliána, W. Forsythea, dále pak v dalších baletech právě od M. Eka, G. Balanchina, J. Godaniho, H. V. Manena, L. Childs a mnoha dalších. Takže ano, moje sny se vlastně naplnily téměř beze zbytku. To byla mimochodem veliká deviza našeho souboru pod vedením Ivana Lišky. Rozmanitost repertoáru a možnost setkání s velikány světové choreografie.“

Pak jste se do Čech vrátil. Nelitoval jste svého rozhodnutí?

„Mého rozhodnutí jsem nelitoval. Byl jsem v Mnichově opravdu dlouho od svých osmnácti let a Mnichov považuji za svůj druhý domov. Je také třeba říci, že Německo se velmi změnilo od roku 1999, kdy jsem tam přišel, ovšem Čechy také. Považuji se za kosmopolitního člověka, a když mě baví moje práce, kterou jsem vždy považoval za poslání, tak tyto věci vlastně moc neřeším. A jak se mimochodem také říká, všude je něco.“

Od sezóny 2016/17 jste uměleckým šéfem baletu Jihočeského divadla v Českých Budějovicích. Proč právě tato divadelní scéna? Na jaké baletní představení byste pozval k vám v nové sezóně? Na co se můžou diváci u Vás těšit?

„Když se uvolnila pozice uměleckého šéfa baletu Jihočeského divadla, tak jsem kontaktoval ředitele Lukáše Průdka, že bych měl o toto místo případný zájem. Po několika setkáních a rozhovorech mě Lukáš tuto pozici nabídnul a já jsem jí bez velkého váhání přijal. Jsem velice rád, že mohu pracovat s talentovanými tanečníky, předávat jim moje, doufám bohaté, zkušenosti a vytvářet nový, inspirativní repertoár. V našem stávajícím repertoáru je řada zajímavých titulů. Za všechny bych zmínil poslední premiéru Tristana a Isoldy v choreografii Aleny Peškové, Mechanický pomeranč od Toma Rychetského a Ondry Vinkláta. V příští sezoně pak připravujeme mimo jiné zcela novou inscenaci Prokofjevovy Popelky v choreografii a režii Petra Zusky.

V létě 2023 uvedeme před Otáčivým hledištěm v Českém Krumlově premiéru tanečního divadla s názvem Egon Schiele – autoportrét v choreografii Jana Kodeta a v režii dua SKUTR.“

A co choreografie? Neláká vás? Nebo učit na baletních školách?

„Občas o tom přemýšlím, ale jak si vždy v takové nadsázce říkám, nedobrých choreografů je mnoho… 😊 Ale vážně si myslím, že to puzení by asi muselo být větší. Učit studenty posledních ročníků tanečních škol bych si možná dokázal představit, ale celkově rád pracuji již s dospělými tanečníky. Rád se zabývám spíše celkovým uchopením role a věcmi, které s tím souvisejí.“

Dlouho jste působil v zahraničí. Absolvoval řadů světových turné. Tančil jste v Itálii, Kanadě, Číně, Tchaj-vanu, Japonsku, Austrálii, Indonésii, USA. Španělsku, Finsku, Řecku nebo Turecku. Co pro Vás znamená domov? Kde je ten Váš?

„Můj domov je tam, kde se dobře tančí! Každopádně jsem se narodil v Praze. Jak jsem již řekl, je tu také Mnichov, ale momentálně jsem doma v Českých Budějovicích.“

A co odpočinek? Jak rád trávíte chvíle volna a je Vám práce také koníčkem?

„Moje práce mi byla vždy zároveň i koníčkem, za což jsem nesmírně rád. Mám to štěstí, že mám několik dobrých přátel, takže volné chvíle rád trávím s nimi. Rád se ale také podívám na dobrý film nebo si něco zajímavého přečtu a velmi rád také cestuji. V poslední době občas rád vařím, což je pro mě docela dobrý relax.“

Děkujeme za rozhovor

Lukáš Slavický

Narodil se 17. 9. 1980 v Praze v umělecké rodině – otec tanečník, choreograf, baletní mistr, pedagog a ředitel Taneční konzervatoře hlavního města Praha Jaroslav Slavický (1948) a maminka baletka a pedagožka Kateřina Slavická (1947).

V letech 1991 – 1999 studoval balet na Taneční konzervatoři hl. m. Prahy. Od sezóny 1999/2000 byl sedmnáct let v Bayerische Staatsballett v Mnichově, kde působil jako první sólista.

Od sezony 2016/17 je uměleckým šéfem baletu Jihočeského divadla v Českých Budějovicích.

Foto: Vincent Loermans, Charles Tandy,  archiv Lukáše Slavického 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Kříž u potoka

Pražský komorní balet uvádí premiéru

Ve středu 1. prosince 2021 v 19:30 hodin tančí Pražský komorní balet v Městské knihovně Praha premiéru inscenace Kříž u potoka v choreografii Aleny Peškové. Pro nové taneční drama, jež se zabývá tématy, jako jsou smysl života, nedorozumění, oběť, vina či láska, se choreografka inspirovala stejnojmenným románem Karoliny Světlé a Dvořákovým smyčcovým kvartetem d moll op. 34, který živě přednese Zemlinského kvarteto. Ve večeru zazní ještě další dva smyčcové kvartety z pera Antonína Dvořáka, a to č. 4 e moll a jeho poslední kvartet G dur op. 106. Završí se tím kompletní provedení všech Dvořákových smyčcových kvartetů, které letos – v roce 180. výročí skladatelova narození – v rámci série 4plus Zemlinští uvedli.

„Karolina Světlá pracuje ve svém slavném románu s několika nadčasovými tématy, ze kterých jsem si já pro naše představení vybrala pouze ta, která – jak se domnívám – zrcadlí i geniální Dvořákova hudba,“ vysvětluje choreografka Alena Pešková. „Způsob, jakým jsem se rozhodla příběh odvyprávět a jakým pracuji s tanečníky, není asi úplně neobvyklý. Je-li s ním pracováno do důsledku, dost možná ale neobvyklý efekt přinese. Chybí tu pro tanec tolik typický ornament. Všechny pohyby tu jsou ‚významotvorné‘ a hlavně ‚emocetvorné‘. Vše by mělo působit velmi nepřipraveně, a tedy přirozeně – což je na jevišti vždy to nejtěžší. Jako když hudba a pohyb na poslední chvíli vytrysknou z právě prožívaného. Tanečníkům nechávám uměleckou svobodu do té míry, do jaké jsou absolutně pravdiví a přesvědčiví. Pokud se toto podaří, bude pak, myslím, velmi lehké nechat se strhnout dost rychlým sledem obrazů. Jako prohlížením fotografií v albu, kdy z gesta či výrazu tváře vytušíme, k čemu mohlo dojít i mimo záběr…“

„Večer, který je závěrečným koncertem série 4plus 2021, přináší tři Dvořákova kvartetní díla,“ doplňuje Petr Holman, violista Zemlinského kvarteta. „Kromě smyčcového kvartetu d moll op. 34, na který bude tančit Pražský komorní balet, zazní také jediné autorovo kvartetní dílo, které je koncipováno jako jednolitý útvar, bez rozčlenění na jednotlivé věty. A stejně, jako jsme celou sérii v lednu zahajovali prvním Dvořákovým kvartetem, nyní ji zakončíme jeho posledním kvartetem G dur op. 106. Toto monumentální dílo shrnuje a uzavírá veškeré skladatelovo mistrovství; nalezneme zde vše, co bychom od Dvořáka očekávali, a ještě mnohem víc – prokomponovanou první větu, s nádhernými tématy a někdy až neobvyklými doprovody, takřka symfonicky znějící pomalou větu, několikadílné monumentální scherzo a propracované finále s radostným a optimistickým závěrem.“

Vstupenky na premiéru lze zakoupit na pokladně Městské knihovny na Mariánském náměstí 1, Praha 1 či na webu Městské knihovny Praha, stejně tak v prodejní síti GoOut.

 

KŘÍŽ U POTOKA

Libreto, režie a choreografie: Alena Pešková
Hudba: Antonín Dvořák, Smyčcový kvartet č. 9 d moll op. 34, B75
Scéna: Richard Pešek jr.
Kostýmy: Aleš Valášek
Světelný design: Alena Pešková
Hraje: Zemlinského kvarteto
Tančí: 12 tanečníků Pražského komorního baletu
Délka: 40 minut
Premiéra: 1. prosince 2021, 19:30, velký sál Městské knihovny Praha

Antonín Dvořák: Smyčcový kvartet č. 4 e moll, B19

Antonín Dvořák: Smyčcový kvartet č. 13 G dur op. 106, B192

Hraje: Zemlinského kvarteto

Alena Pešková v roce 1994 absolvovala na Taneční konzervatoři v Praze. Po jedné sezóně v Hudebním divadle v Karlíně nastoupila do souboru baletu divadla J.K.Tyla v Plzni. Od roku 1999 pracuje jako nezávislá tanečnice, choreografka a režisérka. Absolvovala řady turné v zahraničí (Evropa, Japonsko, Jižní Amerika). Jako choreografka, tanečnice a režisérka spolupracuje s mnoha divadly v Čechách i zahraničí. Připravuje choreografie pro opery, muzikály, festivaly, vernisáže. Vytváří celovečerní balety na vlastní libreta (Maryša, Café Aussig, Periferie, Jessie a Morgiana, Louskáček, Krvavá svatba, Gustav Klimt, Popelka, Svěcení jara, Zkrocení zlé ženy, (S)tvoření, Bouře…). Režíruje opery (Carmen, Don Pasquale, Trubadúr…). Je zakladatelkou nezávislého sdružení profesionálních tanečníků s názvem Ultra-minimal-ballet (UMB), se kterým nastudovala například taneční divadla: 5 m2 – hudba: P. Wajsar, Jessie a Morgiana – hudba: G. Vermelho, Děvčátko se sirkami – hudba: G. Vermelho a další. V letech 2010 až 2019 působila jako choreografka a šéfka baletu DFXŠ v Liberci. Dvakrát se ocitla v širší nominaci na cenu Thálie. Mezi její nejvýznamnější role patří: Dáma s kaméliemi – titulní role, Marná opatrnost – Lisetta, Carmina Burana – Rebecca, Jessie a Morgiana – Morgiana, Sen noci svatojánské – Titánie, Kouzelná flétna – Pamina… Její balet Zkrocení zlé ženy byl v roce 2019 oceněn Asociací baletních umělců cenou pro nejlepší baletní inscenaci. Za interpretaci rolí v jejích baletech a tanečních divadlech bylo mnoho tanečníků oceněno nominací na cenu Thálie či přímo touto cenou, ale i různými dalšími cenami.

ZEMLINSKÉHO KVARTETO tvoří houslisté František Souček a Petr Střížek, violista Petr Holman a violoncellista Vladimír Fortin. Již od svého založení v roce 1994 navazuje na bohatou tradici české kvartetní školy. Zvítězilo na mezinárodní soutěži smyčcových kvartet v Bordeaux (2010), je laureátem Pražského jara a mezinárodních soutěží smyčcových kvartet v kanadském Banffu a v Londýně, kde zároveň získalo Cenu publika a zvítězilo i na dalších kvartetních soutěžích. V roce 2005 byla souboru udělena Cena Českého spolku pro komorní hudbu a v roce 2009 cena Nadace Alexandra Zemlinského ve Vídni. Repertoár tělesa zahrnuje více než dvě stě děl předních českých i světových skladatelů. Jeho sada čtyř CD s Dvořákovou ranou kvartetní tvorbou získala prestižní francouzské ocenění „Diapason d´Or“.

 

Foto: Michal Hančovský, Christian Palm

 

Johana Mravcová

pro Taneční magazín