Tento web používá k personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Kliknutím na “Povolit vše” povolíte všechny cookie.
Customise Consent Preferences
We use cookies to help you navigate efficiently and perform certain functions. You will find detailed information about all cookies under each consent category below.
The cookies that are categorised as "Necessary" are stored on your browser as they are essential for enabling the basic functionalities of the site. ...
Always Active
Necessary cookies are required to enable the basic features of this site, such as providing secure log-in or adjusting your consent preferences. These cookies do not store any personally identifiable data.
Functional cookies help perform certain functionalities like sharing the content of the website on social media platforms, collecting feedback, and other third-party features.
Analytical cookies are used to understand how visitors interact with the website. These cookies help provide information on metrics such as the number of visitors, bounce rate, traffic source, etc.
Performance cookies are used to understand and analyse the key performance indexes of the website which helps in delivering a better user experience for the visitors.
Advertisement cookies are used to provide visitors with customised advertisements based on the pages you visited previously and to analyse the effectiveness of the ad campaigns.
Intenzivní tvůrčí dílna pro teenagery a teenagerky v srpnu v Praze. Hlaste se do konce června!
Dřímá ve vás budoucí divadelník, tanečník, světelný designer nebo vás láká elektronická hudba? Chcete svůj talent aktivně rozvinout na intenzivní dílně pro mladé lidi se zájmem o tyto obory?
Pod vedením profesionálních umělců (Věra Ondrašíková, Hana Strejčková, Markéta Lisá, Pavel Kotlík a další) si můžete vyzkoušet současné divadelní přístupy, navrhnout světelný koncept, složit elektronickou hudbu anebo vytvořit originální kostým a to vše na závěr prezentovat přímo na jevišti.
Termín konání: 30. a 31. 8. 2021 (pro tanečníky již 29. 8. odpoledne) ve volnočasovém centru H55 (Hloubětínská 1138/5, Praha 14).
Finální texty z projektu „Autor v domě“ pražského divadla A studio Rubín jsou dostupné ve zvukové podobě v režii Jana Friče.
A studio Rubín rozšířilo dramaturgický záměr svého podcastu „Fade in Rubín“. Pražské divadlo nově uvádí rozhlasové skici absolventů dílny „Autor v domě“. Pod taktovkou režiséra Jana Friče vznikly už tři rozhlasové črty: „Ze života důchodce v neokapitalismu“, „přeSmyčka“ a „20/21“. Posluchači se mohou těšit jak na hlasy známých rubínovských osobností jako Aleny Štréblové, Richarda Fialy, Miloslava Königa, Jakuba Gottwalda či Miroslava Mejzlíka, tak i speciálních hostů například Pavly Tomicové nebo Magdalény Sidonové. „Fade in Rubín“ je dostupný na všech podcastových platformách.
„Za vznikem podcastu ,Fade in Rubín´ stojí tři podstatné věci. Tou první je zážitek z jarního uzavření divadel, kdy jsme náhle na několik dlouhých týdnů nemohli hrát. I být v bližším tvůrčím kontaktu s našimi diváky. Druhou byla touha naši práci a především inscenace představit divákům a fanouškům trochu jinak než jen na stránkách programu. Nebo v diskuzích s tvůrci,“ říká umělecká šéfka Rubínu Dagmar Fričová. Hned dodává: „A třetí podstatnou věcí byla svoboda, kterou nám podcastová forma nabízí. Její dramaturgickou linku můžeme rozšiřovat, podle stávajících potřeb divadla.“
Cílem ojedinělého projektu „Autor v domě“ je vytvářet ideální prostředí a podmínky pro kreativní autorské psaní a podporovat tím vznik nových divadelních textů. Závěrečná díla talentovaných autorů se obvykle uvádějí ve formách scénického čtení. To ovšem znemožňují současná pandemická koronavirová opatření. A studio Rubín proto oslovilo režiséra Jana Friče, který texty účastníků druhé edice projektu přetváří do rozhlasových skic. V jeho počinu mu pomáhají známé rubínovské herecké osobnosti jako Alena Štréblová, Richard Fiala, Miloslav König, Jakub Gottwald a Miroslav Mejzlík. Posluchači se také můžou tešit na speciální hosty, za všechny jmenujme Pavlu Tomicovou anebo Magdalénu Sidonovou.
„Projekt ,Autor v domě´ považuji pro české divadlo za velmi záslužný. Mezi českou divadelní veřejností již léta koluje fáma, že čeští dramatici neexistují a že se u nás nepíše. Proto se neustále uvádějí buď díla klasická, a to především z provozní opatrnosti, anebo přeložené texty zahraničních autorů. Ti mají totiž schopné agentury, co je dokáží na náš trh prosadit. A když autoři neexistují, bude nejlepší si je prostě vyrobit. Tento projekt ukazuje, že psát pro divadlo lze,“ přibližuje svůj postoj režisér Jan Frič.
V současné době jsou uveřejněny tři podcastové črty. Text Jany Micenkové „Ze života důchodce v neokapitalismu“. Ta portrétuje lehce ironicky čtyři současné seniory a jejich mikrokosmos. „přeSmyčka“ Martina Toula přivádí posluchače do bizarního rodinného dramatu o návratu ztraceného syna. A text Tomáše Ráliše „20/21“ je záznamem pěti příběhů, které se stanou o poslední noci v roce. Další díla budou uveřejněna v nadcházejících měsících.
Rozhlasové skici vznikaly originální cestou, kterou režisér Frič popisuje následovně: „Zvuk mě baví. Mluvené slovo bez obrazu podněcuje fantazii, vyžaduje spoluúčast diváka, aby si ,vytvořil‘ svůj vlastní vizuální vjem. Tím možná obratněji napodobuje divákovu aktivitu při sledování divadelních představení než videozáznam. Když jsme přemýšleli, čím nahradit rychlé inscenované čtení, padla volba právě na toto médium. Cílem črt i oněch čtení je ověřit text, zjistit, co funguje a co nefunguje, když se z písmen na papíru (či v počítači) promění na herecký projev. Jsme limitováni rozpočtem, technikou i časem. Je to tedy velmi dobrodružné, a tak jsem si jako takový podúkol stanovil natočit každou črtu jiným způsobem. ,přeSmyčka´ je naživo ,zahraná‘ a až dokumentárně nasnímaná u Aleny Štréblové v kuchyni. Monology z ,Důchodce´ jsme natáčeli pokoutně v improvizovaném studiu v promrzlé herecké šatně A studia Rubín. ,20/21´ pak vznikalo převážně po bytech herců, kteří museli, aniž by se viděli, dodržovat stejný rytmus, aby na sebe navazovali.“
Samotný podcast „Fade in Rubín“ zatím nabízí tři dramaturgické linie. První v navazujících dílech představuje vznik a zákulisí autorských inscenací. Posluchači tak mohou slyšet rozhovory s tvůrci, herci, ale i odborníky na dané téma. Druhá se zaměřuje na rozhovory s důležitými tvůrčími a inspirativními osobnostmi, které jsou spojeny se samotným divadlem. Třetí tvoří rozhlasové skici, které jsou výstupem textů autorské dílny Autor v domě.
Podcast A studia Rubín vychází nepravidelně ve čtvrtek a k poslechu je na oficiálních webových stránkách divadla i na všech podcastových platformách, například Spotify, Apple music nebo Google Podcast.
„Čistá radost z pohybu je jedna ze základních lidských potřeb“
Začal jste se věnovat zcela novému pohybu, řekněme jednoduše, je to „boj a tanec“ současně. Představte nám blíže, o co vlastně jde!
„Toto korejské umění se jmenuje taekkyon. Je to něco na pomezí bojového umění a korejského folklóru. Korejci, pokud jde o typické bojové umění jako je taekwon-do či hapkido, řeknou, že to je ,mudo´, ale o taekkyonu řeknou, že je to ,mujé´. Znamená to více folklórní. Taekkyon má kořeny v dynastii Čoson, což byla poslední vládnoucí dynastie od roku 1392 do roku 1910 a zároveň také jedna z nejdéle vládnoucích dynastií na světě. Ani nevíme přesně, jak taekkyon vznikl. Takže to vypadalo tak, že na významné svátky dano nebo čusok, se setkaly dvě vesnice a každá měla svůj tým, třeba pětičlenný. Tito bojovníci nastupovali proti sobě. Vznikla dobrá pravidla proto, aby se závodníci nezranili, protože jeden z nich byl pekař, druhý třeba hrobník, další byl někdo jiný. A pokud byste zlomili pekařovi ruku, tak potom ty dvě vesnice neměly měsíc chleba. Pravidla byla tedy taková, že se mohli zúčastnění dotýkat, ale ne silou, mohli si podrážet nohy. První, kdo spadl na zem, nebo první, kdo byl kopnutý do hlavy, prohrál. Za něj ten tým musel nasadit někoho jiného a ve chvíli, kdy jednomu týmu došly lidé, ten druhý se stal vítězem.
A taekkyon je typický takovým houpavým tanečním pohybem. Jihokorejci mu říkají gumchil, což znamená rytmický pohyb a všechna cvičení vychází z tohoto pohybu. Cvičí se na třídobý rytmus. Většina bojových umění cvičí kopy na dvě doby, ale v taekkyonu je cvičení jiné, než ostatní bojová umění. Mezi Korejci je velice oblíbený, je součástí korejské kultury, cvičí se v tradičním korejském oblečení, vyniká rytmičností a houpáním, které uvidíte ve všech korejských tancích. Přece jen, klasická bojová umění v Koreji, jako je například taekwon-do, jsou přenesena z Japonska nebo z Číny, ale o taekkyonu se vždycky mluví jako o ryze korejském cvičení. Co je důležité, Korejci si svého taekkyonu natolik váží, že se stal národním korejským pokladem. Tak jako my máme status například Národní památka, tak roce 1983 byl taekkyon zařazen mezi ceněné tradiční činnosti. Důležitým činnostem či památkám dávají tento velmi ceněný status. A dokonce, v roce 2011 se taekkyon dostal, jako první bojové umění, na seznam UNESCO. Při slavnostech Korejci rádi propojí taekkyon s další kulturní památkou, tou je například jejich píseň Arirang. Tedy, zpívají a cvičí současně.“
Asijské bojové umění na mne dělá dojem, že je také propojené s duchovnem, je estetické, pohyby jsou propracované. Zdá se mi, že třeba MMA či box toto vůbec nezná. Je to tak? Je tedy těžší se naučit východní bojová umění?
„Já bych nespojoval dvě věci. Mluvíme-li o MMA nebo K-1, to je velmi moderní soutěžní bojový sport. A bojové umění, to jsou dvě různé věci, opravdu. Nějaké souboje v kleci, lámání si rukou a další, to je sportovní odvětví, které za sebou skutečně nemusí mít žádnou filozofii, ani cestu. Ať už se k tomu lidé dostanou z jakýchkoli důvodů, budˇ, že se chtějí ubránit, nebo se chtějí jen čistě poprat v kleci, výsledek je sportovní úspěch. Zatímco v bojových uměních je úkolem učitelů vychovávat – a já pevně věřím, že ať už student přijde na bojové umění s jakýmkoli úmyslem – tak se podaří většině učitelů jeho úmysl i změnit. Jde tu o sebeperfekcionalizaci, ta nespočívá jen v tom, že se člověk stane silnějším, pružnějším, koordinovanějším, ale je právě i ve smyslu duchovním. Všechna bojová umění mají i zásady, mají nějaký morální kodex, snaží se, aby se jeho cvičenci, podle těchto zásad, chovali nejen v tělocvičně, ale i mimo tělocvičnu. V taekkyonu jsou dnes třeba i závody, ale původní myšlenka neublížení si, zdokonalení lidského těla a zacvičení si, ta je tam pořád. Pokud jeden druhého kopne silně do hlavy, nebo ho jen silně chytne za oblečení, je to všechno mimo pravidla. Korejská cvičení byla spojena s morální stránkou člověka. Dodnes je Korea nejvíce konfuciánská země na světě. Jak se chovat ve společnosti, respekt k rodičům, respekt ke starším, k autoritám, to je hlavním pilířem konfucianismu. Dnes mohou Korejci být křesťané, buddhisté, ale vždy navštíví oltář předků, tam něco obětují a stále dělají klasické konfuciánské činnosti.“
Propojení levé a pravé hemisféry, koordinace těla, to je v tanci poměrně těžká věc. Je z tohoto úhlu pohledu těžší naučit se asijská bojová umění než naše západní sporty?
„Tak já osobně nevnímám až takový rozdíl v synchronizaci pohybů mezi Asiaty a námi, coby tlustými, línými, vousatými Evropany. Byl jsem na trénincích v Asii, takový rozdíl v koordinaci tam zase není. Samozřejmě, to, že člověk má problém s levou či pravou rukou, to je jen základní problém koordinace. Přijde na řadu ještě levý a pravý bok, hlava a další. Pokud člověk nemá talent či základní pohybovou inteligenci, pak se opravdu může cítit velice nepříjemně. To platí jak v tanci, tak v bojovém umění. Ale i taekkyon má spoustu průpravných cvičení, kde se dá nacvičit, jak zapojit obě půlky hemisféry. Ani nejde o to, zapojit levou či pravou, každý člověk umí něco levou či pravou půlkou. Ale jde především o rychlé ‚přepínání‘ levé a pravé hemisféry. My také máme mnoho průpravných cvičení, kdy se toto učíme. Děláme s malými dětmi například různé kroužky. To znamená, že jedna ruka kreslí čtvereček, zatímco druhá ruka kreslí trojúhelníček….
Tedy, nějaký opravdu zásadní velký rozdíl mezi Evropany a Asiaty v koordinaci nevidím, ale vidím jeden velký rozdíl, který ovlivňuje pohybovou kulturu, to je jistě podobné v tanci i v boji, a tím je pohyblivost nohou a kyčlí u Asiatů. To je rozdíl už z historického hlediska.
Asiaté dodnes v domech nemají židle, sedí na zemi, mají to, co dnes známe u nás jako turecký záchod, nemají postele, ale matračku na zemi… To všechno se může jevit jako nějaký nedůležitý prvek, ale připusťme si, že už v momentu, kdy si musíte sednout na záchod do hlubokého dřepu a ne pohodlně na mísu, už dostat se do tureckého sedu a ne našeho pohodlí na židli, už ráno, když vstáváte ze země a ne pěkně z vysoké postele! Je to velký rozdíl a tak to stále dělají generace Korejců. Opravdu to tak je dodnes i ve velkých městech. Máte problém najít restauraci se židlemi…natož sedací toaletu. Pro nezkušeného Evropana to může být procházka hororem. A tyhle všechny věci jsou v taekkyonu nesmírně důležité, protože tam jsou důležité zejména nohy.
Nejčastější výhra je moment, kdy se ten druhý dotkne soupeře nohou na hlavě. Pohyblivé nohy a kyčle jsou ohromná výhoda, zvláště v ‚kopacím‘ bojovém umění. Zatímco tady v Evropě přijdeme do tělocvičny s nějakou skupinkou dětí, které jsou tak stažené! Děláme jednoduché testíky, zkoušíme, aby se jen posadily ke zdi a ony nejsou schopny přirazit zadek ke zdi, tak mají stáhnuté stehenní a podkolenní svaly! Korejec běžně přijde na trénink, vůbec nemluvíme o dětech, ale o běžném 20-tiletém vysokoškolákovi či vysokoškolačce, ti zvednou levou i pravou nohu nad hlavu, udělají provaz a vůbec s tím nemají problém. My ano.“
Je to, jednoduše, korejský životní styl. Vy sám jste kdysi řekl, že taekwon-do není boj, ale životní styl. Proč je Vám to tedy blízké? Jsme Evropané, můžeme se přece orientovat na americký sport, Afriku a její tanec… Proč jste si vybral zrovna asijské umění a co Vás oslovilo a lákalo?
„Prvotně je ta odpověď celkem jednoduchá. Jako pro spoustu lidí mé generace, kteří uviděli filmy s Bruce Leem, začali jsme tu kulturu milovat, zajímat se o ni. V mém konkrétním případě to nebylo jen studium, jak někoho kopnout do hlavy, ale já jsem se začínal jakoby čím dál víc zajímat a chápat spojení s běžným životem Asiatů, začal jsem studovat jejich historii, ale třeba i kuchyni. Moje nejoblíbenější kuchyně je ta asijská.“
Je ten důvod spíše takový, že jejich jídlo je považováno za zdravější z důvodu konzumace více zeleniny než u nás, nebo Vám to opravdu „nefalšovaně“ chutná?
„Já si dokonce myslím, že spousta korejských jídel zdravých není!!! Čínská kuchyně je založena na tom, že co je mastné, to je dobré, maso utopené v oleji je pro ně výborná věc. Ale i pro mne je to výborná a chutná věc, já tohle opravdu vyhledávám!!! Takže pro mne kombinace české, čínské, korejské, a japonské kuchyně je to nejlepší na světě! Ale uznávám, že středomořská, zejména italská, kuchyně je také výborná. Pro mne je to skutečně chutné a třeba i zdravé. Jako každý správný Čech, miluji svíčkovou a ,knedlo, vepřo, zelo´. Toto máme v genech a máme to rádi. To je jasné. Podíváme-li se ale dál – omáčky a maso, brambor a maso, omáčka a knedlík. Je to opravdu chutné, ale těžké jídlo. Je tu zásadní problém, který dvacetiletý kluk ještě nepozná, ale 40-ti letý Čech, který jde na trénink, a je jedno, zda jde o tanec nebo bojové umění, tak toto jídlo už zatraceně pozná. Když se podíváte na čínskou či korejskou kuchyni, je to obvykle hromada rýže, zeleniny a trošku masa, což je super. Mně to i víc chutná. Pro Čechy je to asi i zajímavé jídlo, jsou to nové chutě a je to i speciální doplněk bojového umění samotného. Vyzkoušet kuchyni současně s tréninkem je výborné. Pokud někdo cvičí japonské či korejské bojové umění, je divné, tedy alespoň já si to neumím představit, že bych třeba něco takového cvičil a nevěděl bych zhola nic o jejich kultuře a ještě navíc nesnášel jejich jídlo! Mnoho technik má přece nějaký svůj historický vývoj a je vždy také velice úzce svázáno s kulturou! Pochopit názvosloví technik se dost často neobejde bez alespoň malé znalosti daného jazyka, takže myslím, že to je všechno propojené i s kulturou národa.
Často říkáme: ,To je Korejský Mistr, Čínský Mistr…´ Zní to jako něco víc než Český Mistr, který cvičí korejské bojové umění a je Mistr. Toto je výhoda Číňana, Japonce, Korejce. Všechny věci včetně kultury má takový asijský Mistr zabudované v sobě a rozumí souvislostem. Běžný Korejec hluboce chápe v taekkyonu souvislost mezi folklórem, tancem a bojovým uměním. Pohyb je stejný, rytmus je stejný, myšlenka nějakého neubližování si vzájemně a všechny tyhle souvislosti jsou Korejcům vlastní. Obzvláště u Korejců je známé, že jsou nesmírně hrdí, když ‚takový nějaký bílý ďábel se tam objeví‘ a ukáže, že má částečnou znalost jejich jazyka, že zná jejich kulturu, zná konkrétně třeba taekkyon, oni si toho opravdu velice cení. Korea má takový podobný národností pocit jako Češi, řekl bych. Oni, stejně jako my, byli také dlouho utlačovaní velkými zeměmi kolem sebe. To, co my vnímáme jako Národní obrození, kdy se vytvářela česká slova, přesně tímhle procesem si Korejci prošli. Dnes prožívají stejnou radost, pokud známe jejich kulturu, jako bychom my přijeli do nějaké jižní Ameriky a tam nás zvali na české pivo… Tohle Čecha také potěší!“
Mám v bojovém umění několik kamarádů. Ta situace byla pro mne těžko pochopitelná, když mi Američané řekli, že nechtějí cestovat na americký pas, pokud měli možnost cestovat na irský pas, využili té možnosti. Tedy dá se říci, že nejsou dostatečně hrdí na to, že jsou Američané. Myslím, žeČeši i Korejci to prožívají trošku jinak.“
Proč vlastně Evropana přitahuje Asie? Je tam něco, co Amerika třeba nemá?
„Já si myslím, že Evropana přitahuje něco, k čemu nemá běžný přístup. Obzvláště v 90. letech, kdy byl v Evropě doslova ,boom´ asijských bojových umění, tedy hovoříme o Československu.
Tehdy to bylo dáno tím, že tady nebyl dostatek učitelů. Paradoxně u nás byla bojová umění jako judo a karate. Což avšak byla japonská bojová umění, ale nebylo možné, aby v 70. letech přijel do Československa učitel z Japonska… To prostě nešlo. Čínská umění tu nebyla a to by zase šlo, aby čínský učitel přijel… Vietnamců tady bylo mnoho, vlastně dnes už vyrůstá u nás možná třetí generace ,Českých Vietnamců´. Ti mají mezi sebou nějaké generační problémy, protože děti, které chodí do českých škol, nechápou, proč jejich rodiče jsou 24 hodin v krámě. Ale oni tam jsou proto, aby jim zajistili lepší život, než měli oni sami v době vietnamské války, když utíkali! Všeobecně si myslím, že bojová umění či východní kultura tady moc nebyla, poté přišel obrovský boom, jejich svět je něco tak svébytného, je to zkrátka pojem. Úplně jiná filozofie, jiná kuchyně, je to takový, řekl bych, kompletní balík a pro nás velká neznámá, dáme-li toto do kontrastu s americkou kulturou. Kdyby vycházela spíše z kultury indiánů, to by pro Evropany mohlo být zajímavé. Ostatně, kousek za našimi hranicemi Karel May vytvořil o Indiánech dílo i přesto, že tam sám nikdy nebyl! Dodnes je to čtené, je zajímavé, je to úplně něco jiného!
Ale současná kultura v Americe, dá se říci, jsou takoví jiní Evropané. Zkrátka i vychází z evropských kořenů, není tedy Evropanům obecně až tak vzdálená. A proto možná není až tak zajímavá. V naší zemi určitý zájem může být ovlivněn i komunismem, i když 30 let po převratu už možná tolik ne. Ale ještě já jsem toto cítil u svých vrstevníků. Věty typu: ,Já chci jet do Ameriky!´ byly časté. Z politického pohledu to bylo zakázané, ale byl to tehdy ‚americký sen‘ typu – budu milionář, uvidím všechno, krásné věci a tak dále. Ale to, že mnohem více lidí tam leželo na ulici a žebralo, to už se vnímalo trošku jinak a vidět se to všeobecně nechtělo.“
Připadá mi, že asijské umění je neútočné a evropské je spíše agresívní. Nemůže to být také jeden z důvodů, proč je třeba přitažlivější pro mladou generaci v dnešní době?
„No, já bych to možná takhle úplně neviděl, když vezmu v úvahu dějiny. Samozřejmě, Evropa byla určitě největší koloniální mocnost, a to, co dovedli Holanďané či Britové, o tom není sporu. Ale na druhou stranu, když se podíváme na asijské mocnosti a vezmeme v úvahu Čínu nebo třeba ještě Mongoly, ale i podíváme-li se směrem k modernějším dějinám ve dvacátém století do Japonska, tak oni zase možná tou svou rozpínavostí a útočností si s Evropany také moc nezadali. Zvláště Japonci za druhé světové války, mám na mysli takové to jejich brutální až ‚náckovské‘ chápání toho, že jsou nějaká nadrasa. Ale u Korejců je zřejmé, že bojovali s Japonskem, s Čínou a Korea sama neměla nikdy snahu útočit a opanovávat, možná také i kvůli tomu, že byli v takové pozici jako Češi. Zkrátka nemohli jako malý národ zaútočit na obrovskou Čínu. Takže z toho možná vychází i myšlenka japonských bojových umění, ta je zkrátka trošku poněkud jiná než v korejských bojových uměních. V čínském bojovém umění jsou často zvířata a takové mystické pohyby, japonské bojové umění je samý výkřik a všechno je takové seriózní. Jsou až moc hrdí na to, co dělají, korejské bojové umění jsou takové jako srandičky, vtípek, uvolněnost, myslím si, že se to asi takto prolíná celými kulturami. Zřejmě i tance tomu odpovídají, řekl bych. Když nad tím tak přemýšlím, tanec i boj musí zřejmě všeobecně odpovídat duchu národa.“
Dnes ale žijeme v době počítačů, mobilů. Jsou lidé, kteří se dokonce začali vracet do pralesů! Cosi tam hledají! Myslíte, že cvičit bojová umění či tančit, je pro člověka nezbytné a přirozené? Dělá ho to šťastným? Vracíme se tedy těmito aktivitami ke své vlastní podstatě bytí? Ztrácíme něco zásadního, když tyto aktivity přehlížíme?
„Myslím si, že je to hrozně důležité! Věnovat se ať už tanci, nebo bojovému umění. Spousta lidí nemá prožitek z pohybu.
Je celkem jedno, zda ten pohyb přinese sport, tanec, nebo bojové umění, taková čistá radost z pohybu nás možná vrací k těm prvotním, primitivním či přirozeným čistým pocitům opočlověka. Jinak to může vnímat člověk, který běhá kilometry se sekačkou po nějakých městských pozemcích, někdo s lopatou a krumpáčem na zahradě, ale úplně opačně člověk, který sedí celé dny v kanceláři. A bohužel těch lidí sedících v kancelářích je čím dál tím více. A čím dál tím méně lidí pracuje třeba v zemědělství. Opravdu jsem přesvědčený, že pocity z prožitku pohybu, tedy čirá radost z pohybu, je jedna ze základních lidských potřeb. Když se člověku nedostává, tak trpí jeho psychika, trpí jeho fyzické tělo, zdravotní stav. Je to základní potřeba, když ji člověk naplňuje nebo nenaplňuje, ovlivňuje to jeho základní pocity a vnitřní spokojenost. V bojovém umění vidím jednu velkou přidanou hodnotu, a tou je, že u moderního člověka, který je ovlivněný byznysem a vyděláváním peněz, bojové umění ho vrací k základům fungování společnosti, zdvořilosti ke starším, k učiteli, je jedno, zda je to učitel tance či boje, ale ten bude jinak vnímaný v Japonsku či Koreji a Číně a jinak v Evropě. V Asii vnímají učitele jako nějakého otce, kterému se nijak neodporuje, možná to samo o sobě vypadá trošku ‚jako hloupě‘, ale v moderní společnosti naučit se zdvořilosti a jisté oddanosti a nejen vždycky tomu rebelství, není přímo od věci.
Vezmeme-li v úvahu úplně prvotní projevy lidstva či tvora jménem člověk, byl to tanec a boj dohromady. Ať už ženy nebo muži, všichni se vyjadřovali tancem, následně bojovým tancem či bojem, tohle bylo ještě dříve než samotná řeč nebo třeba zpěv.
Nevím, čemu to přesně přičíst u nás, zda jsme třeba poškození komunismem, ale je patrný rozdíl, přejedeme-li kousek hranice do Německa nebo do Rakouska. Vedl jsem tam u kamaráda tréninky, on tam má školu. Přišel jsem ráno do tělocvičny, všechny děti, které šly do školy, podotýkám, že mě v životě neviděly, pozdravily. Byl jsem opravdu překvapený. O víkendu jsme šli do tělocvičny, byla otevřená, ležely tam naskládané fotbalové a basketbalové míče, vedle nás stála paní ředitelka rakouské školy. Ptal jsem se udiveně: ,Prosím Vás, Vy to tady nemáte zamčené? Někdo zapomněl zamknout, že? Ale nikdo Vám to naštěstí neukradl!´ Odpověď zněla: ,Ne, takto to je o víkendech normální. Proč by to děti kradly?? Přece každý může používat tyhle míče a sportovní výbavu´. Tak tento přístup je u nás komický, nepřijatelný, nepřirozený. Nějak jsme poškozeni. A přesně tak je to i v Koreji, je to trošku jiné než u nás, věci jsou veřejnosti dostupné.“
Jak se vlastně daří Vašemu klubu v době pandemie?
„Pokud jde o taekkyon, nějakým způsobem fungujeme, on-line lekce, setkávání se ve dvou lidech, taekkyon totiž cvičí jen asi skupinka dvaceti lidí. Není tedy žádný problém setkat se jeden a jeden. Pokud jde o školu Taekwon-do, je nás přes tisíc, tak toto ohromný problém je! Navíc jsme se rozhodli stavět Centrum bojových umění, v tuhle dobu je toto ale pro nás úplně špatné. Centrum nemůže fungovat, noví lidé nepřibývají, ‚staří‘ lidé ubývají, takže členská základna klesá. Někde jsou ještě krácené dotace, protože mnohý si představuje, že nefungujeme vůbec, přitom vysíláme každý den on-line hodiny, vedeme soukromé tréninky. Já mám více práce než obvykle za běžného režimu, v tu dobu si odvedu často svých 4 až 5 tréninků denně a dál nemusím nic dělat, kromě organizačních činností, což taky nějakou tu hodinku zabere, to ano, ale v této situaci si odbudu stejné množství tréninků, někdy i více a ještě musím hodně přemýšlet, co dělat všechno za nadstandardní činnosti, abychom tu dobu přežili a neztratili členskou základnu. Ne každé 8-leté dítě si pustí počítač a je schopné cvičit podle obrazovky. Tento problém je velký a řekněme si to na rovinu, spousta z těch, kteří chodí ať už na tanec či na bojové umění, tak tam chodí kvůli kolektivu, kvůli kamarádům, autoritě a oblíbenosti učitele či instruktorky a jiným dalším oblíbeným věcem. Chybí-li jim tento sociální kontakt, proč by měli platit členský příspěvek?
Pro ty, kteří se věnují plně zájmovým aktivitám, stále není žádný zajímavý vládní program. I když jednoho dne pandemie pomine, může se stát, že třetina současných tanečních škol či bojových akademií to prostě nepřežije. A potom? O třetinu více lidí bude sedět doma u počítače? Toto vláda chce? Nebylo by lepší teď trošku taneční i bojové školy podpořit? Mnoho škol je v různých svazech, připravují se na soutěže, takže by podpora přišla vhod. Já sám doufám, že už brzy děti budou testované ve školách, takže s tím se rozvolní třeba nějaké ty zájmové aktivity a budeme moci začít. Budou k nám chodit jen zdravé děti a riziko nákazy bude menší a menší. Protože z dlouhodobého hlediska je to dost neudržitelná situace a nebude to mít jen přímý vliv na fyzické zdraví dětí, ale celkově i na jejich životní styl. Kdy jindy by si děti měly vůbec vytvořit schopnost se hýbat než v prepubertálním věku? V nějakých 35-ti letech, kdy dospělí sedí v ‚kanclu‘, si tento návyk už nevytvoří, pokud ho nemají daný z dětství!
Dnes není potíž jenom v tom, že nejsou podporované kluby, ale jsou zakazované i tělocviky. Já to vnímám jako ohromné poškození celé jedné generace. Už se to prolíná druhým ročníkem a kdo ví, jak dlouho to bude ještě trvat. Cítím to jako takové vedlejší poškození, nejen to přímé. Vlastně to bylo vždycky, nějaké psychické problémy, které vedou k sebepoškozování, nemusíme si nic povídat o pubertálních holkách, s těmi se potká každý, kdo má na starosti děti. Ale toto se brutálně rozrostlo za poslední rok. Po pravdě, já jsem si skutečně nikdy nemyslel, že budu jezdit dávat v rámci nějaké terapie soukromé hodiny např. do blázince…
Situace v rodinách také není jednoduchá. Znám i rodiče, kteří museli udělat dětem vprostřed pokoje příčku, aby se děti nepobily…. Dětská duše bez kontaktu s vrstevníky trpí. A někteří jsou i agresivní. Opravdu málokomu vyhovuje, že je sám.“
Přejeme Vám úspěšné překlenutí přes tyto těžké časy a děkujeme za rozhovor
Pokud byste měli zájem si tradiční korejský taekkyon vyzkoušet, tak veškeré informace naleznete nawww.taekkyon.cz. Mistr Martin Zámečník je jeden z mála, kdo taekkyon mimo Koreu vyučuje.
Pavel Kosť vystudoval fyzioterapii na Slovensku, kde se narodil. V roce 2005 se vydal do Čech a začal pracovat v rehabilitačním ústavu RÚ Kladruby, kde se soustředil na problematiku těžkých pohybových hendikepů. Od roku 2011 provozuje soukromou praxi RehaKost. Své získané znalosti předává jak dalším kolegům, tak také na přednáškách studentům Lékařské fakulty UK. Jeho žena Jana je vozíčkářka, členka SKV Praha a mistryně světa v orientačním závodě vozíčkářů. Žijí v Praze a mají jedenáctiletá dvojčata Patricii a Matyáše.
Jak důležitý je pohyb pro život?
„Pohybová aktivita je součástí bytí člověka. Je nepostrádatelná pro vývoj dítěte i správné funkce orgánů. Pohyb má velký vliv na činnost kardiovaskulárního systému a plic, ovlivňuje metabolismus a regeneraci. A co je nejdůležitější – jeho účinek na pohybový aparát je jednoduše nepostradatelný. Mimo to úžasným způsobem ovlivňuje psychiku, snižuje stres a vznik civilizačních nemocí a blahodárně působí na hormonální systém.“
Jak důležitý je pohyb pro osoby s hendikepem?
„Pohyb je vnímán často relativně. To, co pro někoho znamená olympijským výkon, někdo za pohyb ani nepovažuje. O to větší komplikace je u člověka s pohybovým hendikepem. Gravitace, tíha samotného těla i (ne)kontrolované změny polohy těla u běžných aktivit aktivizuje fyziologické procesy. Pasivita pohybového systému z jakéhokoliv důvodu s sebou nese nespočetné množství negativních důsledků. Asi tím nejdůležitějším je změna držení těla. Dochází k přetížení kloubů a svalů, trofickým i strukturálním změnám, útlaku vnitřních orgánů s následným zhoršením funkce srdce, plic, peristaltiky střev, a dalších orgánů.“
Jaké následky může mít dlouhodobá nucená přestávka v pohybu v rámci domácí izolace kvůli koronaviru?
„Pro mě osobně skoro výlučně pozitivní. Proč? Protože mám konečně čas pro sebe, své blízké, možnost se zastavit nebo minimálně zpomalit. Je to doba vhodná na rekapitulaci posledních let, způsobu našeho žití i bytí. Možná taky na určitou změnu. Ale na to se asi neptáš, viď?
Takže má odpověď zní, že dlouhodobý lockdown s sebou přináší spíš neblahé důsledky. Ještě větší fyzická pasivita způsobená opatřením týkajících se Covid-19 devastuje pohybový aparát. Pro mnoho lidí je pohyb při cestě do práce – ať už je to jízda na vozíku (nebo přesuny do/z auta), nebo chůze – jedinou pohybovou aktivitou. A nyní jsme uvězněni v domácím prostředí, mnozí z nás vyměnili práci za home office. Fyzická neaktivita/pasivita v kombinaci s nevhodným prostředím je jednoduše cesta do pekel. A také nouzové řešení pracovního prostředí je špatné! Nemůžeme dlouhodobě užívat kuchyňskou židli, gauč nebo polohovací postel. Je to příjemné rozptýlení, ale dlouhodobá zátěž v nesprávných polohách vám určitě způsobí v lepším případě jenom bolesti pohybového aparátu.“
Jak se přimět k pohybu doma?
„To je otázka, na kterou neznám odpověď. Dlouhodobě bojuji s motivací svých klientů. Po x-přednáškách na téma prevence nemocí pohybového aparátu jsem došel k závěru, že teorie pana Železného: „Dobrá zpráva = špatná zpráva,“ je naprosto nejefektivnější. To v praxi znamená, že se nesnažím vysvětlovat, proč musíš! To vědí úplně všichni. Co ale mnozí netuší, co se stane, když to dělat nebudou. A pokud ještě užijete nějakou zajímavou kazuistikou, která nekončí jak 98% filmů americké produkce, úspěch je skoro na světě.“
Jak se konkrétně hýbat doma?
„Způsobu pohybových aktivit a cvičení je nespočetné množství. Asi nejdůležitější je samotné vnímání pohybu. Já osobně nedoporučuji zvýšenou pohybovou aktivitu. Buď ke sportu máte vztah, nebo nemáte. Tečka! A pokud nemáte ani po 50 letech žádný vztah, s největší pravděpodobností se to asi nezmění. A co s tím? Udělejte si cvičení z běžných aktivit, které děláme dnes a denně. Např. hned u čištění zubů se postavte na jednu nohu a zkuste to ustát 1min. V případě, že sedíte na vozíku, snažte se u sezení o napřímené držení páteře (v případě absence trupových svalů se přitáhněte rukou). Kartáček si ukládejte do nejvyšší police – intenzivní protažení vás okamžitě probere z ranního bdění. Odpadkový koš si uložte klidně na balkón. Že je to nesmysl? Právě naopak! Kolikrát denně hodíte něco do koše? Určitě nebude rychlejší nebo efektivnější než v kuchyni. Ale pozitiva přirozeného pohybu v domácím prostředí jsou k nezaplacení! U práce si dejte pití do flašky (klidně 2,5l PET) na zem, pracovní dokumenty nechte v ložnici. Po 2hod kompenzujte sezení – pověste se na hrazdu na pár sekund, položte se na břicho do postele, nebo vsedě natáhněte ruce ke stropu a udělejte intenzivní záklon páteře. 1-2 krát týdně si udělejte „výlet“ do potravin a připravte rodině skvělou snídaní. Příprava jídla je taky skvělou pohybovou aktivitou, hlavně když u toho strávíte 2hod. U žen má samozřejmě podstatně větší význam než u mužů. Spojte příjemné s užitečným a pohyb se stane součástí vašeho fungování. Změníte pohled na pohyb jako na nezbytnou nutnost.
S manželkou jsme přemýšleli, jakým způsobem namotivovat děti. Optimálním řešením byla pro nás hrací konzole s pohybovým senzorem. Spojili jsme pohyb, zábavu i sociální kontakt, protože často skáčeme před konzolou úplně všichni. A není nic lepšího, než vítězný úsměv dítěte nad poraženým (a porážkou zdrceným) rodičem! Žádný strach, hry můžete klidně hrát i v sedě.“
Myslíte, že někomu může domácí karanténa i prospět?
„Určitě! Mojí manželce! Nechci se rouhat, ale jsem za karanténu rád. Nikdy jsem si rodinu neužil tak, jak právě na počátku roku 2020. A jsem hrozně rád za manželku, protože se úplně zastavila. Fialka je regulérní workoholik. Její způsob života, ve spojitosti se stresem a enormní únavou, ji ve 31 letech posadil na invalidní vozík (spinální příhoda je obdoba mozkové příhody – krvácení do míchy v oblasti střední hrudní páteře způsobilo bohužel ireverzibilní změny). Ona je jasným důkazem, že enormní stres může přinášet fatální následky.
Ale není možné paušalizovat (ne)výhody aktuální situace, protože karanténa má různé dopady na domácnosti/společnosti. Jsou lidi, kteří v období karantény pracovali v průměru 12hod denně, a na druhé straně skončilo nespočet lidi ze dne na den bez práce a finančních prostředků. Doba je zvláštní a je důležité ji vnímat jako více či méně trvalou. Negativním postojem ke změnám si určitě nepomůžeme, právě naopak!“
Může být někdy pohyb škodlivý?
„Tady platí zlaté pravidlo – všeho moc škodí! A tak je to i s pohybem. Nikdy se nesrovnávejte – hele, on zvedá 160kg bench, já bych měl taky. Nesmysl! Poslouchejte vlastní tělo, vnímejte změny, které souvisí s určitou změnou, cvičením, zátěží. Moje rady jsou jenom doporučením, rozhodně ne modlou! Už jsem v praxi viděl tolik absurdit, že jsem totálně pokorný. Jakákoliv fyzická aktivita (pohyb, sport, chůze, cvičení, práce, cokoliv) vám nesmí způsobovat dlouhodobě bolesti nebo potíže. Krátkodobá svalová únava nebo bolest k fyzické aktivitě prostě patří. Na druhé straně, příliš opatrnosti, strachu vás nikdy neposune. Hledání zlaté střední cesty je někdy celkem oříšek. Hlavně si pohyb užívejte, bavte se, udělejte si ze sportu společenskou událost. Nesnažte se udělat světový rekord! Druhý den po cvičení je vhodné fungovat bez asistence a taky zvedání z postele vám nesmí zabrat více než 10min.
Důležitější než samotné cvičení je ideální postavení těla!!! To znamená, že i z ležení na gauči můžete být příjemné cvičení. O závislosti správného držení těla a funkce bránice (hlavní nádechový a posturální sval) se dá napsat samostatná kapitola. Ideální držení těla užívá optimálním způsobem svalovou aktivitu i postavení kloubů. Když se díváme na tělo jako na kus hmoty, má i naše tělo určitou životnost. Tak se k tělu chovejte tak, ať vám to dalších x-let vydrží bez potíží.“
Někteří lidé jsou v současné koronavirové krizi pod velkým tlakem a obřím fyzickém i psychickém vytížení. Jsou z pohledu fyzioterapeuta patrné nějaké obtíže, které by se dalo označit za příznačné?
„Odpočívat musí hlava i tělo. Už dávno neplatí teorie, že například CMP se vyskytuje u lidí od 65 let. Kombinace různých faktorů – stres, nedostatek času, nestandardní priority, únava, fyzická pasivita, naše tělo degradují. Buďte alespoň jednou týdně egoisti. Nechte rodinu doma napospas partnerovi. Skočte na kávu, do kina, zasportovat si, nebo si jenom sedněte na lavičku a užívejte tu chvilku se sebou. Dělejte cokoli, co vám udělá radost. Tři hodiny to členové rodiny bez vás určitě zvládnou! Pomáhá tomu off-line režim mobilu.