Výborný nápad

Premiéra „This is not a love song“

Kdysi v dětství jsem si pletl dvě pražská vršovická kina s „leteckými“ názvy – „Pilotů“ a „Vzlet“. Byla blízko sebe a později byla i dlouho uzavřena. V kině „Vzlet“ pak býval sklad filmových plakátů. Nyní obě ožila. „Pilotů“ se vrátilo k původní filmově promítací roli. A „Vzlet“ má patřit širším, zejména divadelním, aktivitám. A právě v něm se v pondělí 28. června odehrála zbrusu nová premiéra progresívního souboru Ufftenživot pod titulem „This is not a love song“.

Jednalo se v podstatě o premiéru na druhou. Jednak o klasickou premiéru divadelní. A za druhé i o režijní celovečerní debut Sáry Arnsteinové. Ta si k úzké spolupráci vybrala herečky Natašu Bednářovou, Kateřinu Císařovou a Lucii Čižinskou a muzikantskou i autorkou osobnost – Báru Zmekovou. Rovněž volba scénografky i dramaturgyně v jedné osobě Natálie Rajnišové byla velmi podstatná. Jak titulek napovídá, tentokrát se vycházelo ze skvělého nápadu: vytvořit určitý hyperbolický nadhled na slavné láskyplné světové hudební hity.

Nebudu zde polemizovat (jako by jistě teď začal populární hudební kritik a dnes i moderátor talk show Honza Dědek) nad výběrem a dramaturgií jednotlivých písní, které bezesporu oblétly svět. Ty zde sice tvořily kostru celého představení, ale byly zde spíše výrazovým prostředkem než hlavním účelem.

Výraznou roli pro celkové vyznění sehrála i nápaditá scéna. Využívala maloplošné (na televizní obrazovce Sony) i velkoplošné projekce na plátně. Takže vlastně i částečná renesance původní funkce někdejšího kina!

Dalším výrazným stavebním prvkem představení „This is not a love song“ jsou kreativní kostýmy. Zde se tvůrkyně skutečně vyřádily. O čemž, v neposlední řadě, svědčí i ohromující počet využitých párů bot. Protagonistky se tak nejen klasicky převlékaly, ale také velmi často přezouvaly!

Bára Zmeková

I tři mušketýři byli čtyři. Tou čtvrtou (nikoli vzadu ani stranou) byla vynikající zpěvačka, skladatelka, textařka i aranžérka Bára Zmeková. Naopak. To ona hudební dramaturgií i kontrastní (tentokrát ne pouze vyplňující) scénickou hudbou dodala celému „This is not a love song“ náladu a zejména gradaci.

Každá premiéra většinou bývá ještě tak trochu rozpačitá. Dílo ještě nebývá usazené. Tentokrát to však nelze jednoznačně říct. Vše bylo připravené a sehrané bez nervozity, výrazných hluchých míst a s potřebným temperamentem. Pouze bych měl jisté připomínky k dramaturgické vyváženosti. Zhruba ve druhé polovině, kdy jsme svědky „módní přehlídky“ se představení začíná poněkud smyslově propadat. A úplný závěr – namísto pointy – vyznívá spíše do ztracena. Náležitou gradaci mu dala teprve vytleskaná, opakovaná přídavková píseň.

TANEČNÍ MAGAZÍN musí zcela na místě ocenit nápaditou choreografii. Zejména tance ve vysokých „korkáčích“ či na jehlových podpatcích jsou doslova nenapodobitelné!!! Výborným nápadem je rovněž simulace mobilního telefonu prostřednictvím – (jak jinak) dámské lodičky.

Typické přezouvání, tentokrát v podání Lucie Čižinské

V úvodu zmíněné filmové předtáčky (patrně od – v doprovodných textech utajeného – Jiřího Šimka?) také zcela jistě celé představení okořenily. A dodaly mu další humorný rozměr.

Nikoli v poslední řadě však musím vyzdvihnou herecké a muzikální výkony sebeironické Nataši Bednářové, temperamentní a pěvecky skvělé Kateřiny Císařové i pohybem fascinující Lucie Čižinské. Režijní ruka Arnsteinové dokázala jejich individuální přednosti spojit v jeden životaschopný celek. Samozřejmě, výrazný podíl na celém projektu „This is not a love song“ nese Bára Zmeková. Osobně jsem od ní předem čekal výraznější autorský podíl… Ale musím uznat, že se tentokrát plně podřídila celku a smyslu představení.

Kateřina Císařová, Lucia Čižinská a Nataša Bednářová

Klasické divadelní programy (alespoň při premiéře) nahradily vtipné pohlednice s protagonistkami. Postrádaly však bližší informační údaje. Je otázkou, zda je to v dnešní „internetově googlovací“ době ještě vůbec potřeba?

Ačkoli jsem úhlavním nepřítelem anglických (i jiných cizojazyčných) názvů u českých inscenací, tak musím po pravdě uznat, že tentokrát byl nadmíru funkční i dostatečně vypovídající. Prostě, režijní prvotina Sáry Arnsteinové „This is not a love song“ stojí za to!

This is not a love song“

Hrají: Nataša Bednářová, Kateřina Císařová, Lucia Čižinská

Režie: Sára Arnsteinová

Hudba: Bára Zmeková

Scénografie a dramaturgie: Natálie Rajnišová

Lightdesign: Štěpán Hejzlar

Produkce: Tereza Tomášová

Psáno z premiéry 28. června 2021.

 

Foto: Facebook Ufftenživot

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Nejen o sebevraždách

Premiéra v A studiu Rubín

Requiem křehkých duší – i tak by se ve zkratce dala popsat připravovaná inscenace pražského divadla A studia Rubín s názvem „Osobní Fudži“. Režisér Jiří Ondra navazuje na své předchozí práce v tomto divadle a tematicky znovu přispívá k veřejné debatě nad málo diskutovanými společenskými fenomény. Ústředním motivem inscenace je tentokrát sebevražda a její vliv na okruh pozůstalých. Podstatné ale je, že důležitou roli v této inscenaci hraje i naděje. Hereckou čtveřicí jsou Richard Fiala, Jiří Panzner, Tereza Švejdová a Václav Hoskovec. Premiéra se uskuteční 14. června v 19.30 hodin v A studiu Rubín.

Česká republika se statisticky řadí k zemím s vyšší sebevražedností. Podle Českého statistického úřadu páchají sebevraždu denně v průměru 4 lidé. U mladých od 15 do 24 let je sebevražda dokonce druhou nejčastější příčinou úmrtí hned, po úrazu. Odborníci tvrdí, že velké procento jedinců mladší generace, kteří si vezmou život, má psychické problémy. A čím dál větší roli v jejich rozhodnutí hrají také psychoaktivní látky a impulzivita. Jak ovlivňuje sebevražda život blízké osoby? Na to se na základě inspirací děl více autorů japonské zenové filosofie a estetiky i osobní zkušenosti zaměřil autorský tým A studia Rubín.

Když někdo z našich blízkých spáchá sebevraždu, nebo si nešťastně ublíží, může to v nás zažehnout zvláštní druh pocitu viny maskovaný na povrchu. ,Osobní Fudži´ je spící sopka v nás. Ta může jednoho dne vybuchnout. Její výbuch může mít očistné i katastrofální následky,“ přibližuje inscenaci režisér Jiří Ondra. A dodává: V inscenaci proto půjde hlavně o otázky viny, hledání stop v minulosti, hledání příčin jednání a zároveň snahu o uchopení procesu vyrovnávání se s takovým radikálním činem blízké osoby.

Ze čtené zkoušky

V rámci textu i jeho interpretace tvoří jednu z tematických linií i kvůli reflexi pandemické situace koronaviru, roku 2020. Je na něj pohlíženo jako rok, který „nebyl“ a současně pořád trochu je i v  roce 2021. Jako rok, v kterém náhle vznikla časová smyčka tvořící důležitou linku děje. V roce 2020 celosvětově prudce stoupl počet sebevražd, napříč věkovými kategoriemi.

A právě v  tomto roce v inscenaci spáchá z neznámých příčin sebevraždu mladík Akio, jehož snem bylo kvalifikovat se na Olympijské hry 2020 v lukostřelbě. Olympiáda 2020 se v Tokiu nakonec nekonala. Byla přeložena na rok 2021. Přesto její oficiální název zůstal: Tokio 2020. Atmosféra ,Osobního Fudži´ evokuje pocit, že rok 2020 nikdy nebyl. A současně ho nikdo z pozůstalých není schopen opustit. A to se všemi tragickými i groteskními odstíny.

Jednou z dominantních složek inscenace je autorská hudba Václava Hoskovce, který představuje mrtvého Akia a zároveň vytváří „živou“ hudbu. Richard Fiala, Jiří Panzner, a Tereza Švejdová hrají kamarády, kteří se snaží vypořádat se sebevraždou blízké osoby. Balancují s myšlenkou, že pro někoho je život jízda a pro někoho brzda. Některé z vícero postav, které herci hrají, se snaží vytěžit z grotesky života maximum i za cenu totálního sebezničení. Jiné váhají s každým krokem tak dlouho, až místo do neznáma nakonec vkročí bez přípravy do propasti. Děj inscenace tak představuje pomyslnou sinusoidu. Každý temný čin je vyvážen (až znevážen) činem světlým a nálada se střídá stejně jako v životě sebevraha.

Další důležitý prvek hraje scénografie Ivany Kanhäuserové. Ta navázala na spolupráci s režisérem Jiřím Ondrou a jejich experimentální koncept, který je založen na četbě a studiu společných literárních, hudebních i obrazových inspirací, ale především na vzájemné intuici a důvěře. Scénografka svůj výtvarný koncept promýšlela a realizovala samostatně a všechny složky – výtvarná, herecká, režijní i hudební – se na scéně setkaly až při prvním zkoušení.

Celý tvůrčí tým inscenace „Osobní Fudži“

Premiéra inscenace Osobní Fudži“ se odehraje v pražském divadle A studio Rubín 14. června. Veřejná generálka se uskuteční 13. června a první reprízy 28. a 29. června.

Více informací o reprízách i programu divadla je možné získat na oficiálních stránkách www.astudiorubin.cz a sociálních sítích.

Foto: Dita Havránková

Pavla Umlaufová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN