Taneční osobnosti – rozhovory – 6. stránka

Rozhovor se sólistou Martinem Svobodníkem

„Taneční řeči rozumí každý“

K baletu se dostal v dětském věku a po konzervatoři nastoupil do baletního souboru ND v Brně, kde zůstal dva roky a touha poznat jinou kulturu a jiný styl práce, jej dovedla do Německa, kde prošel několika baletními soubory, jak menšími, tak velkými a Martin Svobodník zde prožil krásných 12 plodných let. Od sezóny 2013/2014 je opět v brněnském ND a od roku 2018 je zde sólistou.

Jak jste prožíval období svého dětství v moravské metropoli? A jak jste se dostal k baletu, který jste začal studovat ve svých deseti letech na brněnské Taneční konzervatoři?

„Výborně, Brno mám rád jako ostatně celou Moravu. Navštěvoval jsem ve 4 letech gymnastiku, ale tam se jim nelíbilo, že budu mít zřejmě dlouhé končetiny. Tak se mě ujali v basketbalu, ale tam jsem byl moc malého vzrůstu. Moje dětství jsem potom prožil prakticky na taneční konzervatoři v Brně.“

V roce 1999 jste po absolvování studia nastoupil do svého prvního angažmá v ND Brno, kde jste ale zůstal pouhé dva roky a v roce 2001 jste se vydal do Německa s touhou poznat jinou kulturu a jiný styl práce. V Německu jste prošel několika baletními soubory, jak menšími, tak velkými a prožil zde krásných 12 plodných let. Jak na tuto dobu vzpomínáte?

„Německá kultura a celé Německo mi přirostly k srdci. Jejich řád bych si přál mít sám, takovou disciplínu a důslednost jakou Němci mají. Sám to neumím. Je to bohužel také proto, že jsou posedlí hlídáním všeho a všech v tom dobrém slova smyslu. Dokonce v i divadlech vše funguje jak má – lidé jsou dobře placení, ti správní na správných místech, alkohol v práci jsem tam nikdy u nikoho neviděl. Na diletanta nebo někoho neadekvátního na manažerské pozici natrefíte málo kdy, jelikož z tzv. omylů, pochybení a nešťastných náhod vyvozují důsledky. Lépe se pak všechno dělá od kultury až po vyřizování parkování, když je ve všem přehled, řád a pořádek.

V baletních souborech to bylo pestré. Doporučuji každému tanečníkovi, aby si vyzkoušel pár souborů v zahraničí na pár sezón. Určitě si rozšíří obzory, pozná spoustu jiných vlivů, lidí, přístupů … mohl bych tu chytračit na dalších osmi stránkách, ale každému to přinese a dá něco jiného …“

V sezóně 2013/2014 jste se vrátil do brněnského ND, kde jste od roku 2018 sólistou baletního souboru. Vaše taneční umění můžeme vidět v baletních představeních jako – 4 Elements, Sněhurka a sedm trpaslíků (Ježibaba), Louskáček, Labutí jezero, Dáma s kaméliemi (vévoda), Black and White (Robert) nebo Beethoven (Bethoven). Splnil jste si své taneční sny a je ještě nějaká postava, kterou byste si rád ještě zatančil?

„Myslím, že sen byl splněn. Ještě Prince v baletu baletů Labutím jezeře. Tu postavu mi tu prostě nechtějí svěřit! A já se tak snažil… Nicméně vytahaných trikotů a prošoupaných piškotů mám v šatně nespočet, ale bavilo mě snad všechno, co jsem kdy tancoval. Až na pár výjimek. Jelikož je ale většina těchto mých „oblíbených” baletních tvůrců ještě naživu, nebudu je jmenovat. Mohli by se na mě zlobit. Navíc také každý umělec má právo na sebevyjádření. Jedni na to potřebují plátno nebo tužku a papír a druzí baletní soubor i s orchestrem.“

Balet Vás provází od dětství. Zatančil jste si řadu krásných rolí. Čím Vás práce baletního tanečníka naplňuje dnes?

„Už prakticky jen tím, že se nesnažím myslet na to, jaké zranění si tentokrát přivodím. Často teď u svého výkonu přemýšlím, koho z publika napadne se jít raději podívat do Paleontologického muzea na pár opravdových a ne baletních dinosaurů.“

Vyzkoušel jste si také choreografii. A co učení na tanečních školách? Neláká Vás předávat zkušenosti dál?

„Zajisté mě to naplňovalo, ale stejného pocitu se jaksi nedostávalo těm druhým. A také často byli o dost zkušenější než já.“

Dočetla jsem se, že chcete dělat taneční filmy a zaznamenávat pohyb. Už se Vám něco podařilo natočit?

„Ano, pár snímků jsme pod záštitou NdB již natočili a promítání proběhlo na silvestra v JD. Sám jsem u toho nebyl, takže nevím, jestli to bylo před 12 nebo po 12 hodině, ale lidé mi říkali, že to mělo velký úspěch a ohlas. Jinak se věnujeme natáčení prakticky pořád, jak pod záštitou Rady Starších Baletu, tak pod produkcí s příznačným názvem Battement Production.“

Několik let jste žil v Německu, pracoval v několika baletních souborech a podle Vašich zkušeností, jsou baletní soubory všude mezinárodní. Spolupracoval jste s řadou osobnosti jak tanečníků, tak choreografů. Na koho rád vzpomínáte a s kým byste ještě rád setkal na scéně?

„Prakticky se všemi koho jsem potkal, ale nejsem si tak jistý, jestli by se i oni rádi setkali se mnou. V baletním světě jde primárně všem o to si tanec co nejvíce užít, jinak byste z té dřiny, úrazů a potu neměli prakticky žádný pozitivní prožitek (o platech nemluvě). Pohyb je velice důležitý. Nehledě na to, že obecně hýbati se je zdravé, tak jako tanečník máte po správném výkonu tu správnou chuť k jídlu a k tomu si v leté nemusíte hlídat figuru do plavek. Navíc této řeči rozumí opravdu každý. Stačí se podívat byť i třeba na jakoukoli House/Techno party. Také tam nikdo nikoho kromě hudby nic neslyší a nikomu nerozumí, ale tancem dává například každý najevo, kdo jej přitahuje a kdo zase ne. Takže v tanci/baletu si všichni tak nějak rozumíme. Přinejmenším z profesního hlediska předstíráme ten největší výkon a uměleckou kvalitu a publikum zase na oplátku předstírá, že tomu rozumí. Jen tak je vše v naprosté harmonii a rovnováze jinak by logicky balet jako umění nemělo takovou diváckou základnu jako dnes má.“

V soukromí je otcem dvou dětí. Vedete je také k baletu?

„Někdy si chodíme se synem na baletní sál zahrát fotbal nebo procvičit parkur. Dceři se zase líbí, když přijdu domů mezi představeními v kostýmu Ježibaby ze Sněhurky a sedmi trpaslíků. Takže moje děti jsou baletem do jisté míry značně ovlivněny.“

Jak rád relaxujete?

„Rád chodím jako divák na veškerá baletní představení. To umění předat divákům upřímný pocit blaženosti tanečníků zejména v klasických nastudováních baletů, je jedinečný. Ze všeho nejraději pozoruji pánské a dámské variace a Pas de Deux se spoustou přihlížejícího sboru v baletech jako je Spící krasavice, Labutí jezero či Bachčisarajská fontána. Zatím co jeden nebo dva tančí, ostatní přihlížejí. Tak to má být.

Martin Svobodník

Pochází z Brna, kde vystudoval Taneční konzervatoř. V roce 1999 získal první angažmá v baletu ND v Brně. 2001 byl v souboru baletu Opernhaus Halle, pak v letech 2003 – 2010 byl v Divadle Altenburg Gera, největším baletním souboru v Durynsku. Od roku 2010 byl sólistou baletu Leipziger Ballett a od sezóny 2013/2014 působí opět v ND v Brně, kde je od roku 2018 sólistou. V Německu za své baletní kreace obdržel divadelní ocenění a cenu publika.

Mladší bratr je tanečník, choreograf, člen baletu ND v Praze, který působí také v taneční skupině DEKKADANCERS, Marek Svobodník.

Foto: Archiv Martina Svobodníka, Marek Olbrzymekč

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s choreografkou, režisérkou a tanečnicí Lenkou Vagnerovou

„Tanec si mě vybral sám“

Lenka Vagnerová sama přiznává, že si ji tanec vybral sám a ona jej následovala. Jako tanečnice byla třikrát nominována na Cenu Thálie. Velice brzy začala tanec učit, a v roce 2012 založila taneční divadlo Lenka Vagnerová & Company. Působí také jako choreografka a režisérka nejen ve své company, ale spolupracuje i s různými scénami v Čechách, jak na operetních, tak i novocirkusových projektech.

V dětství jste se věnovala gymnastice, tanci a od šesti let také baletu. Čím jste chtěla být?

„Na základní škole jsem vždy chtěla být archeoložkou. Pokud se ptáte na tanec, tak ten si mě vybral sám a já jen poslouchala a následovala. A taky hodně makala“

Táhlo Vás to na divadelní prkna?

„Ano. Od dětství tam byla fascinace tím prostředím, okouzlila mě vždy magie, která se vytvářela na scéně, moc ráda jsem chodila do divadla.“

Stala se z Vás úspěšná tanečnice a za své kreace jste byla třikrát nominována na Cenu Thálie. Byla jste vyhlášená za Taneční osobnost rok 2003. Podle České taneční platformy jste se v roce 2005 stala Tanečnicí roku. Po čase jste se s aktivní taneční kariérou rozloučila. Jako tanečnice jste prošla tanečními technikami jako graham, limon, jazz… až jste se našla v současném tanci. Čím Vás zaujal?

„To nebylo ze dne na den, že by si člověk řekl, že se bude věnovat jiné „technice“. Vše byl kontinuální proces a vývoj. Čím více se člověk z různých technik naučí, opravdu se nimi intenzivně protancuje a detailně je pochopí, tím více je schopen rozklíčovat jaký pohybový slovník je ten, který jej interpretačně nebo choreograficky naplňuje. Každý tanečník by měl mít perfektně zpracované tělo, vnitřní logiku i koordinaci. K tomu všemu techniky (a ne jenom k tomu) slouží. Jsem velmi vděčná, že jsem měla tu možnost vyrůstat v době i v prostředí, kde se na kvalitu a hloubku výuky všech technik velmi dbalo. Teprve potom, až dojde k jistému poznání, může tanečník dosáhnout interpretační svobody a začít naplno hledat a experimentovat.“

Velice brzy jste začala tanec učit. A tak jste na HAMU vystudovala pedagogiku moderního tance. Pravidelně vedete workshopy a vyučujete taneční metodu „Talk though you boby“ v tanečních souborech, divadlech, školách na mezinárodním poli. Co Vás na práci pedagoga baví a proč právě techniku, která je založena na „principu těla jako loutky“? V jednom rozhovoru jste k tomu řekla: „Pochopit tělo a jeho funkčnost je zásadní v každém druhu tance.“

„Pedagogika je o sdílení, předávání, motivaci a empatii. Pokud na sále pracujete s lidmi, kteří mají zájem se něco dozvědět, osobně se posouvat, nebo prostě jen tak přijít zažít společnou práci, tak je to obohacující pro obě strany. Moji výuku bych nenazvala technikou, ale spíš metodou, nebo návodem jak přemýšlet o těle komplexněji, že tanec není pouze fyzická stránka, zažité vzorce, ale také koordinace mnoha faktorů. Interpretační kvalita není pouze v technicky dokonalém zvládnutí pohybu (to se samozřejmě předpokládá právě absolvováním již zmiňovaných technik), ale další polovina je v pochopení obrovského spektra pochodů v těle a mysli.

To vše je navíc ještě spojeno s osobností interpreta. Pokud má nedostatek pokory, tolerance a výrazné ego, tak je ten proces edukativního růstu často zablokovaný.“

V roce 2012 jste založila taneční divadlo Lenka Vagnerová & Company a první představení, které jste uvedli, bylo Jezdci. Od té doby jste vytvořila řadu autorských představení – Panoptikum, Amazonky, Lešanské jesličky, Gossip, Riders, María de Buenos Aires, La Loba, Mah Hunt. Co Vás přivedlo k založení právě tanečního divadla? Byla to touha mít všestranný dohled nad inscenací, nejen dělat choreografii? Splnilo se Vám to?

„Lidé se mě často ptají, jaké mám mety, jaké jsem měla cíle. Neměla jsem žádné, pouze zvládnout to, čemu se věnuji na sto procent. Nemám ráda odfláknutou práci, nemám ráda věci napůl. Nechávala jsem vždy život plynout kolem sebe, pozorovala okolí, a když byl čas na nějaké rozhodnutí, tak jsem je uskutečnila. Tak to bylo i s company. Když jsem cítila, že potřebuji vytvořit představení, které mohu formovat od úplného zrodu po konec, požádala jsem o grant. Berete na sebe velkou zodpovědnost vůči týmu, divákům i institucím, které představení podpoří, ale současně získáte tou samostatností tvůrčí svobodu a pokud vy i tanečníci věříte smyslu celého procesu, tak se ta energie v inscenaci nasčítá.“

Jako choreografka působíte nejen ve své company, ale spolupracujete s různými scénami v Čechách, jak na operetních, tak i novocirkusových projektech. V ND v Praze jste dělala choreografii na představení Poe, v MDP na inscenaci María de Buenos Aires. Za své choreografie jste obdržela řadu ocenění. Čím Vás choreografii tak fascinuje? Máte v tomto oboru nějaký vzor?

„Fascinuje mě lidské tělo, jeho možnosti a schopnost výpovědi beze slov. Působím v oboru již pár let, ale nikdy mě nepřestane fascinovat, jak jsou možnosti pohybového projevu pestré a nevyčerpatelné. A pak je samozřejmě ta vizualizace choreografií, k čemu slouží, jestli umí přenést konkrétní emoci nebo situaci, jak s ní pracovat v celku, v kontextu dalších složek, …, miliony otázek na které mě zajímá u tvorby sama sobě odpovědět.“

Několik let jste pracovala také v zahraničí např. ve švédském souboru Norddans. Co Vám zahraniční zkušenost dala?

„V zahraničí jsem začala pracovat velmi intenzivně už od ukončení HAMU. Nejdřív interpretačně, posléze jako pedagog a choreograf, rehearsal director. Je to jako s těmi technikami. Čím víc poznáte, tím větší nadhled, pokoru a pochopení můžete získat. Jste jen malinký článek v obrovském oceánu famózních umělců. Každému tanečníkovi, který má pocit, že už vše umí a není co dál rozvíjet, nebo je věčně nespokojený s tím co má, bych doporučila zúčastnit se konkurzu některého z velkých souborů a konfrontovat se se světem skvělých interpretů.

Každá země má jiné podmínky pro tanec, tak k tomu musíte přistupovat. O tom se vede množství debat. Ta kvalitní práce a zodpovědnost je vždy ale jen jedna, nezávisle na podmínkách. Snažím se maximálně, jak jen umím, za podmínek které máme, podporovat tanečníky v jejich rozvoji, budovat taneční žánr u nás a přibližovat náš obor divákům. Asi právě proto, že věřím, že to má u nás smysl. Nic nám nespadne jen tak z nebe, každý detail provozu souboru má za sebou kvantum práce. O to víc si každého toho malinkého detailu vážím.“

Působíte také jako režisérka – ND (Poe), MDP (María de Buenos Aires), Divadlo Minor (Sněhová královna, Robin Hood) a představení v Lenka Vagnerová & Company. Do svých projektů obsazujete tanečníky i netanečníky. Připravujete nový projekt? Na co byste pozvala k Vám do divadla?

„Nedávno jsme odpremiérovali v Praze první etapu specifického konceptu Corpo Gourmet, který vniknul ve spolupráci souborů Lenka Vagnerová & Company a Alquimia Escénica z Mexika. Toto kulturní a umělecké propojení dvou souborů, interpretů odlišných kultur, vzájemné předávání vědomostí, učení se jeden od druhého, porozumění různých světů je pro celý tým nesmírně obohacující. Po stránce umělecké, edukativní ale i po stránce provozní. Navíc žijeme v době, kdy je vzájemná spolupráce zemí velkým tématem. Na podzim 2023 chystáme premiéru pohádky v koprodukci s divadlem Minor. Na toto se nesmírně těším.“

Jste maminkou dvou dětí. Láká je také svět tance a divadelních prken?

„Nechávám jim svobodu poznávat a nasávat možnosti všeho druhu. Pokud někdo z nich bude mít sklony k divadlu, bude to jejich rozhodnutí a musí si na to věkem přijít sami.“

Patříte k lidem, pro které je jejich práce koníčkem?

„Tanec pro mne nikdy nebude práce a taky to slovo celý život neumím vyslovit v kontextu toho, co dělám. Nikdy neřeknu „jdu do práce“ a vždy mě zarazí, když to od jiných slyším. Jsem přesvědčená, že tuto profesi musíte milovat, i když se vám stane denním chlebem. Pokud jako tanečník začnete pouze počítat hodiny a faktury, sedět s jedním prstem na zkoušce na mobilu, začnete být se sebou spokojení, tak je to slepá ulička. Samozřejmě je vše velmi individuální, záleží na konkrétním projektu, představení a lidech. O lidech to celé je.

Současně naše profese potřebuje férové ohodnocení tak, jako jakákoliv jiná profese (práce jestli chcete). Je velmi důležité podporovat řádné ohodnocení tanečníků a dalších s námi spolupracujících umělců. Snažím se o vytvoření důstojných podmínek pro tanec, které tady leta ve srovnání se zahraničím chyběly a pořád mnohdy chybí. Ta profese si to nesmírně zaslouží a potřebuje. Bez řádných podmínek nelze plnohodnotně fungovat, ani vytvářet projekty rezonující na mezinárodním poli. Jsme často zvyklí pracovat pod tlakem a ve stresu, a to by se mělo změnit. Na druhou stranu jsme také národ věčných nespokojenců. Na tom bychom také měli pracovat. Podmínky by měly být samozřejmé, pokud subjekt dosáhne potřebné úrovně. Co se ale nesmí nikdy ztratit je vášeň pro věc, vůle, respekt, poctivá práce na sále a práce na sobě samém.

Jak ráda trávíte chvíle volna?

„S dětmi. Kdybych mohla, měla bych v druhém životě školku s obřím hřištěm J. S dětmi se cítíte upřímně, nikdo na vás nic nehraje, neexistuje tam pokrytectví, ani přetvářka, tak jako v tom našem světě. Nespokojenost u dětí má vždy opodstatněný důvod na rozdíl od dospělých . S nimi se cítím svobodně, a to je pocit k nezaplacení.“

Děkujeme za rozhovor

Foto: archiv Lenky Vagnerové, Zbyněk Hrbata

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor se sólistkou baletu, choreografkou a pedagožkou Tamarou Černou SofiG

„Na slzy se rychle zapomíná, tanec byl mé velké životní štěstí“

„Tančila jsem opravdu velmi dlouho. To bylo jedno z mých velikých životních štěstí. Splnily se mi mnohé sny“, přiznává Tamara Černá SofiG, která byla sólistkou baletu Národního divadla moravskoslezského v Ostravě, ale také baletní mistr, choreograf a pedagog. Dnes sice už netančí, ale baletu zůstala věrná prostřednictvím uměleckých fotografií.

K baletu jste se dostala již v dětství a navštěvovala jste baletní studio při ostravském Národním divadle moravskoslezském. Jak jste se k baletu dostala? Věnoval se mu někdo v rodině?

„Má rodina pocházela z vysoce kulturního prostředí. Moje maminka v tomto duchu pokračovala v mé výchově, s nemalým důrazem na nutnost mít všestranné vzdělání. Ráda vzpomínám na nedělní chvilky po obědě, určené pro odpočinek. Ty jsem mohla trávit sama v pokoji s kvalitními nahrávkami skladeb vážné i modernější hudby v provedení světových orchestrů a dirigentů. Takto strávený čas později velice ovlivnil můj profesní život, nejen ve způsobu práce s hudbou, ale i mé interpretaci rolí. Své křestní jméno Tamara jsem dostala po oblíbené spolužačce mé maminky, jejíž rodiče se také dostali na naše území po pádu carského Ruska, jako i část mé rodiny. Tamara Isičenko (Slabej) se později stala jednou z našich nejlepších primabalerín obou národních divadel (v Praze i Bratislavě). Tato dnes neprávem opomíjená hvězda tančila s našimi předními tanečníky. Třeba Miroslavem Kůrou nebo Josefem Zajkem. Díky paní Tamaře se mi podařilo snadněji přemluvit i mou maminku k tomu, aby mě, v první třídě, zapsala do baletního studia u divadla, ze kterého jsem pak přešla do tehdy experimentální HTŠ (Hudebně – taneční škola, kde bylo osmileté studium. V sedmém ročníku probíhaly maturitní zkoušky a v osmém pak absolutorium složené z napsání diplomové práce a zkoušek z tanečních předmětů, zakončené veřejným koncertem). Dnes by se tedy dalo říct, že jsem pokračovala ve studiu na Taneční konzervatoři.“

Dvořákstory (Jan Kolda) – foto Josef Hradil

Balet jste vystudovala v Ostravě a pak jste studovala ještě teorii umění na brněnské JAMU. Proč právě teorie umění? Nelákala Vás taneční pedagogika nebo choreografie?

„Teorie umění, pětiletý obor, byl zaměřen i na taneční pedagogiku. Tedy našemu oboru blízko. Studovala jsem v Brně později, tedy v době, když jsem už měla řadu zkušeností ze seminářů, škol a praxe v divadle i hostování na zahraničních scénách. Studovat jsem totiž chtěla už před revolucí. Bez velkých problémů jsem udělala zkoušky na GITIS (Russian Institute of Theatre Arts). Nicméně, těsně před odletem, po ukončení všech školení a vyřízení dokumentů, letenek, stipendia atp., náhle můj odlet zrušili a já jsem zůstala. Měla jsem dále pracovat v našem divadle. Nicméně to byla doba, která měla nejen zápory, ale i nesporné klady pro balet. Tehdy k nám jezdilo hostovat mnoho světových hvězd nejen ze SSSR, ale i z mnoha západních zemí. Také naše divadlo mělo, mimo jiné, i „družbu“ s Rižským (Lotyšsko). Tato scéna měla balet na velice vysoké úrovni (například Marius Liepa pocházel z Rigy). Se všemi těmito celebritami, z různých zemí i divadel světa, jsme mohli spolupracovat nejen dny a měsíce, ale někdy spolupráce trvala i několik let.

Hranice se pomalu otevíraly (v předrevolučním období) i pro možnost vyjet studovat tanec do zahraničí. Také na našem území vznikaly snahy vytvářet prostředí pro mladé talenty tím, že probíhaly různé letní školy a semináře. Určitě bych zmínila třeba aktivity pana Jaroslava Slavického nebo Antonína Schneidera. Všechny tyto projekty byly užasnou studnicí pro tanečníky.“

Po studiu jste nastoupila do NDM v Ostravě a stala se sólistkou baletu. „Život sólistky baletu je nezaměnitelný, inspirující a opravdu překrásný. Rozhodně stojí za prožití a překonání všech těch těžkých a náročných chvil. Tyto, někdy kruté, okamžiky rodí výjimečné věci a zážitky, které se v běžném životě zažít nedají.“ Takže na svoji taneční dráhu vzpomínáte s láskou a ráda?

„Ano, ráda. Nastoupila jsem na plný úvazek do tehdejšího Státního divadla v Ostravě, nyní NDM, už dva roky před ukončením střední školy. Ale účinkovali jsme běžně, po celou dobu studia, tedy od šesté třídy. Divadlo bylo se školou hodně provázáno a dali nám získat brzy jevištní praxi. To považuji za velmi šťastné. Vysokou školu jsem tedy studovala až jako sólistka, při své práci v divadle a samozřejmě až po revoluci. V té době jsem se stala také baletním mistrem (velmi mladá), choreografem i pedagogem hlavního oboru na ostravské taneční konzervatoři. Stala jsem se také i maminkou syna. O těžké chvíle rozhodně bída nebyla a mnoho slz viděl baletní sál i můj polštář doma, samozřejmě. Nicméně, mí blízcí byli mou velikou oporou v těžkých chvílích i vděčnými diváky v divadle a byli tedy spolutvůrci mých úspěchů. Každá sólistka jistě odpřisáhne, že na slzy se rychle zapomíná. Těžká práce k našemu oboru prostě patří. Ale být pak mnohými postavami na scéně a nechat se sama na scéně unášet hudbou a dýchat a vnímat napětí v sále … tato zkušenost je nepřenosná. Poznat ji mohou jen ti, kterým se podaří na prknech divadel opakovaně vystupovat. Na četnost rolí si stěžovat určitě nemůžu. Prožila jsem velkou řadu příběhů, uváděných v klasickém i moderním tanci.“

Carmen Jan Kolda – Don José – foto Josef Hradil

Během své kariéry jste tančila mnoho rozdílných postav. Byla jste Annou Kareninou, Carmen, Coppélii ve Swanildě, Mechmene Banu v Legendě o lásce, Myrtou v Giselle. Daniel Fikejz pro Vás napsal moderní balet Eva. Splnily se Vaše taneční sny? Jakou ze svých rolí jste měla nejraději? Byla nějaká, která byla Vašemu srdci a naturelu hodně blízká?

„Tančila jsem opravdu velmi dlouho. To bylo jedno z mých velikých životních štěstí. Splnily se mi mnohé sny, nejen co se týká nejznámějších rolí baletního repertoáru, ale i postavy nové, nebo tančené na krásnou, třeba symfonickou hudbu, jak na scéně, nebo v rámci různých festivalů, doma i na scénách v zahraničí. Dlouhou řadu let a s nadšením jsem spolupracovala i s operním souborem, kde jsou pro baletní umělce k interpretaci naprosté skvosty. Kromě těch, které se uvádějí v divadlech často, mohla jsem v opeře ztvárnit i hlavní roli! Ta je v opeře Němá z Portici od Daniela Aubera. Příležitost tančit roli Fenelly, kterou ztvárnily přede mnou i takové tanečnice, jako Marie Taglioni, či Fanny Elssler, se nepodaří získat každé baleríně. Proto jsem za ni moc ráda. Z velkých rolí jsem nejraději tančila jednu z netěžších v mém profesním životě, Annu Kareninu. To proto, že tíhnu k tvorbě dramatických, velmi ženských rolí, které mají během večera dynamický rozvoj a dochází k vlastnímu vývoji samotné postavy. Ale ráda vzpomenu i řadu dalších baletních výzev, které jsem mohla prožít. Určitě je to Carmen a nádherné choreografické zpracování Mozartova Requiem, kde mi svěřili hlavní ženskou úlohu.“

Za své taneční kreace jste byla několikrát oceněna a také jste byla nominována na Cenu Thálie. Jsou podle Vás důležité ocenění pro umělce? Co pro Vás ocenění, která jste dostala, znamenají?

„Víte, ceny, stejně jako celý umělecký svět, mění neustále své hodnoty a živě se rozvíjí. Ta oficiální ocenění si lidé dlouho nezapamatují. Nebo ta ocenění ztrácejí časem na své ceně. Ale jsou, v době předání, velikou inspirací pro oceněné tanečníky, vedoucí k tomu, aby dále a ještě lépe plnili svá poselství. Opravdová ocenění jsem však dostala spíše od samotných diváků, kteří ani po řadě let nezapomněli na to, jak kdysi v hledišti plakali, když se mnou prožívali tragédie mých hrdinek. Ocenění bylo také, když můj syn, maminka, muž a dobří přátelé, po mnoha reprízách, znova s nadšením sledovali balet, který už znali skoro lépe než já sama. Jejich přítomnost a nadšení se nedaly ničím vynahradit.“

Carmen (Michal Štípa) – foto Josef Hradil

O sobě říkáte, že máte ráda tvůrčí práci. Byla jste sólistkou baletu, pak také choreografkou a baletní mistryní. A jak jste jednou řekla, práce Vás v každém z oborů vždy plně uspokojovala. Dnes je to uspokojování ve fotografování?

„Umělecká fotografie je také velmi krásný obor. Tvorba může být také hodně složitá, ale je oproštěna od veliké fyzické zátěže. To je částečně osvobozující. Především mě velmi příjemně překvapil dosah a možnosti ovlivnit daleko větší počet lidí než v divadlech. Za jeden večer baletu můžete oslovit jen 500–1000 diváků, podle velikosti divadelního sálu. Jedna fotografie, za stejný večer, může oslovit miliony lidí po celém světě. Mé práce se rychle prosadily a zaujaly. Proto toto srovnání bylo zřejmé hned na začátku a hodně mě nadchlo.“

Před ukončením své aktivní taneční kariéry, někdy kolem roku 2006, jste začala fotografovat, a protože jste ještě stále tančila, zvolila jste si jako fotografka pseudonym SofiG. Baletu se věnujete nadále, a to právě prostřednictvím uměleckých fotografií. Z těchto fotografií vznikly výstavy, které proběhly v řadě zemí například pod názvy Liberalis, Ballet, Elelgantia et motio, či Panta Rei. Co Vás přivedlo k fotografování?

„Za to, že vznikla veliká řada různých výstav, nejen s baletní tématikou a prezentovala naši kulturu v mnoha zemích (už od samotného počátku a až dodnes) vděčím tomu, že hned první snímky prorazily, zaujaly a vyhrály řadu ocenění v zahraničí. Právě tyto úspěchy mě motivovaly a pomohly mi i přes plný program plynule přibrat další umělecký obor, k těm, které jsem měla tolik ráda i do té doby. Co mě přivedlo k focení? To je snadné. Jedna zajímavá osobnost. Pan Vojtěch Bartek. Tehdy byl tajemníkem Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě a spolupracoval i s Národním divadlem Moravskoslezským. On chtěl původně sice podpořit ve fotografické tvorbě mého, tehdy dorůstajícího syna, ale nakonec se stal dlouholetým a skvělým kurátorem mnoha mých výstav tady i mimo naši zemi. S dojetím vzpomínám, jak obětavě pomáhal i se všemi technickými problémy pořádání výstav, když můj život, nejen sólistky, ale jak jsem už zmínila i choreografky, baletního mistra i pedagoga na konzervatoři mi už žádný další čas neposkytoval. Naučil mě i mnohé o organizaci a tvorbě výstav. Kdo ho znal, určitě bude vědět, o čem mluvím. Všichni jsme ho měli moc rádi.

Fotografie je trošinku jiný svět s hodně kladnými vztahy a emocemi. Je mnohem větší než divadelní, s nespočetnou skupinou kolegů ve všech částech světa. Vyvíjí se ještě rychleji než jiná odvětví. Je to obor nesmírně populární. Ale spojení krásy zobrazování s krásou baletu dodnes má největší skupinu obdivovatelů. Je tedy i obrovskou silou propagující baletní a taneční umění. Po ukončení taneční kariéry jsem spojila své jméno i pseudonym a nyní už pracuji a vystavuji a spojuji všechny své umělecké aktivity pod jménem Tamara Černá SofiG.“

Děláte také reportážní fotografie, portréty. Čím Vás fotografování naplňuje a co nejraději fotíte? Kde můžeme Vaše fotografie vidět?

„Stále nejraději fotím lidi. Ať už emoce nebo podobizny, reportáž, dokument i inscenované obrazy…, ale nezříkám se ničeho a neohraničuji se. V současné době hodně tvořím, kromě uměleckých fotografií, které jsou obecně nejznámější, i portréty umělců. Ráda pak vidím, jak se jimi prezentují na největších scénách světa. Tímto moje práce s divadlem vlastně ještě stále neskončila. S tanečníky tvořím, za použití jejich mladých a technicky zdatných těl, takový ten svůj pohled na balet a jeho krásu. S kolegy z opery pak ukazujeme na portrétech, jak mohou zvládnout mnoho odlišných rolí a mají schopnost měnit se, podle přání režisérů a potřeb rolí. Tady také vycházím ze svých zkušeností tanečnice a rad všech úžasných hvězd, se kterými jsem mohla pracovat jako interpret. Získávám touto prací neustále další mladé a úspěšné přátele, se kterými nás spojuje láska k umění a divadlu. Své fotografie tvořím v exteriéru, tak potkat mě při práci můžete kdekoliv venku, po celý kalendářní rok. Nejsnadnější možnost seznámit se, nebo uvidět něco z mé tvorby, je samozřejmě především internet.“

Carmen (Jan Kolda) – foto Josef Hradil

Jak ráda odpočíváte? Aktivně nebo jen tak např. s knížkou v ruce?

„Velmi ráda cestuji, nejlépe po teplejších a zajímavých zemích světa. Hodně času trávím samozřejmě i v Londýně. Tam je totiž i můj syn (Sebastian Golat), se kterým stále moc rádi trávíme hodně času. Jsem na něj patřičně hrdá, jako maminky bývají a jako byla i ta moje na mě. Můj syn právě dokončil studium a jako doktor teoretické fyziky (studoval na Imperial College), pokračuje nyní ve výzkumu na King’s College London. Právě společně s ním se hodně rádi ve volných chvílích touláme, plaveme, fotíme a navazujeme nová přátelství s inspirativními lidmi. Máme rádi klid, slunce a dobré zdravé jídlo. Vymýšlíme stále zajímavější plány pro budoucnost, na které se pak těšíme. To mě baví nejvíce.“

Anna Karenina (Petr Munch) Vronsky – foto Josef Hradil

Děkujeme za rozhovor

Tamara Černá SofiG:

Narodila se 30. 6. 1965 v Ostravě. Balet vystudovala na Hudebně – taneční škole v Ostravě a teorii umění na JAMU v Brně. Byla sólistkou baletu Národního divadla moravskoslezského v Ostravě a později baletní mistryní a choreografkou. Již několik let působí jako umělecká fotografka. V roce 2013 byla nominovaná mezi významné světové umělce v oblasti baletu za obor baletní fotografie.

Je držitelkou několika ocenění – Cena NDM za umění – za roli Myrthy v Giselle (1998), za Mozartovo Requiem a Cikánku v Donu Quijotovi (1999), za Swanildu v Coppélii (2002) a za Carmen (2005).

V roce 1999 byla nominována na cenu Thálie za hlavní roli v baletu Requiem a v roce 2005 – širší nominace na Cenu Thálie za Carmen.

Anna Karenina (Petr Munch) – foto Josef Hradil

Foto: Josef Hradil

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s tanečnicí a pedagožkou Veronikou Tököly z 420people

„Rušný život mi vyhovuje“

Je členkou úspěšného tanečního souboru současného tance 420people, tančí na scéně ND v Praze, věnuje se pedagogické činnosti, studuje na pražské HAMU a v soukromí je tanečnice Veronika Tököly, která se našla v současném tanci, maminkou.

Pocházíte ze severu Slovenska, z Čadce. Jaké bylo období Vašeho dětství? Již tehdy Vás zaujal tanec? Čím jste chtěla být?

„Již od mala jsem byla velice aktivní dítě. Každý den jsem měla nějaký kroužek, dramatický, výtvarný, taneční. Navštěvovala jsem ZUŠ v Krásne nad Kysucou, což je moje rodné město. Tančila jsem v souboru moderního tance JOJA v Čadci a ve folklorním souboru Drevár. Kromě toho jsem byla dobrá žačka a učitelky chtěly, abych se zúčastňovala různých olympiád. Později se to vše nedalo skloubit a tak jsem se kolem třinácti let rozhodla, že se více zaměřím na tanec. Tehdy přišla k nám do ZUŠ nová paní učitelka – jmenovala se Veronika Koprnová a byla absolventkou konzervatoře v Banské Bystrici a právě ona mi ukázala úplně nový pohled na tanec, na umění. To bylo moje první setkání se současným tancem. A díky ní jsem zjistila, že se dá tanec studovat na střední škole.

Mé dětství bylo šťastné a moji rodiče jsou pořád spolu a jdou nám příkladem jako manželé i rodiče. Trávili jsme hodně společného času, chodili na výlety, dovolené. Mám také mladšího bratra, s nímž jsme si našli bližší cestu sice až v dospělosti, přesto vnímám za velké štěstí, že jsme měli jeden druhého a teď se těším na každé naše setkání a společně strávený čas. Myslím si, že skrze sourozence a tenhle specifický vztah se člověk hodně učí o sobě i druhých…

Kdybych nešla studovat konzervatoř, tak bych se rozhodla pro gymnázium a pak pro pedagogiku. Vždycky mne lákalo být paní učitelkou (bratra jsem nutila, aby byl mým žákem, stále jsem mu něco vysvětlovala, dávala mu diktáty a kontrolovala ho: D) Láska k pedagogice se specializovala na taneční pedagogiku, což mi vlastně velice vyhovuje pro široký záběr a svobodu.“

Veronika Tököly – představeí The Watcher – foto Pavel Ovsík

V patnácti letech jste začala studovat tanec na Konzervatoři J. L. Bellu v Banské Bystrici na Slovensku a studia jste ukončila v roce 2012 a pak jste v Linzi studovala interpretaci v současném tanci a pedagogiku tance a přitom jste byla členkou taneční company SILK Fluegge in Linz. Také jste absolvovala čtyřměsíční stáž ve španělské skupině Otra danza. Jak na studium a taneční zkušenosti v zahraničí vzpomínáte?

„Jsou to krásné vzpomínky. V Bystrici jsme fungovali jako velká rodina, která spolu drží, tu a tam se pohádá, zažívá pěkné i těžké časy. Vše bylo jedinečné, nové. Každý rok jsme byli součástí festivalu Čtyři dny tance, kde k nám jezdili tanečníci a pedagogové působící po celém světě a mnozí pocházeli přímo ze Slovenska, což byla pro nás studenty obrovská motivace. Byli to pro mne velké vzory, protože jich hodně vyšlo právě z této konzervatoře. To nás vždy motivovalo na delší období a ze zážitků a zkušeností z workshopů a představení jsme ještě dlouho těžili. Učili nás velké osobnosti jako Zuzana Hájková, Martin Urban, Dano Raček, Tomáš Nepšinský, kteří nebyli pro nás pouze učitelé tance, ale také životními mentory, za kterými jsme mohli přijít s jakýmkoliv problémem, názorem…

Díky studiu v Linzi se mi otevřely dveře do světa. Studium bylo v angličtině, denně jsem potkávala lidi různých kultur, národů, náboženství, což mne nesmírně inspirovalo, otevíralo možnosti na odlišné způsoby života a cesty. V té době jsem velice toužila po praxi, pracovních zkušenostech, možnosti vydělat si tancem peníze, a tak když mne oslovila Silke Grabinger na alternaci jedné tanečnice do jejího představení a následně si mne vybrala do dalšího projektu, velice mne to potěšilo. Nakonec z toho vyšla spolupráce na téměř celé mé čtyřleté studium v Linzi. Mnoho jsem se tam naučila, vycházeli jsme ze současného tance, ale také stylů jako hip-hop a break-dance. Propojovali to fyzickým divadlem, pracovali s emocemi, snažili se jít do hloubky sebe sama.

Stáží ve Španělsku jsem si splnila sen – a to žít alespoň krátký čas v této zemi, naučit se alespoň trošičku jejich jazyk a zkusit jejich kulturu. Každičký den jsem si tam přímo užila. Během pracovního týdne byl nároční aktivní trénink, kreativní tvorba, učení se repertoáru a přes víkend jsme si s kolegyněmi stážistkami užívaly nákupy a parties Díky jejich nesmělosti v komunikaci v angličtině jsem byla nucena se naučit alespoň základy španělštiny a ihned je aplikovat v praxi.“

Veronika Tököly – představeí The Watcher – foto Pavel Ovsík

Od roku 2017 jste členkou úspěšného tanečního souboru současného tance 420people a tančíte v představeních – The Watcher a Ever. Proč právě současný tanec je hlavní náplní Vaší taneční kariéry? Co Vás přivedlo právě do 420people?

„Do 420people jsem se dostala přes konkurz. Bylo to v době, kdy jsem byla trochu smutná, frustrovaná, protože jsem zažívala na konkurzech samé NE. Takže popravdě ani na tento konkurz se mi moc nechtělo, ale říkala jsem si, že si alespoň zatrénuji a možná poznám nové lidi, získám kontakty. No a vyšlo to Už po první lekci pod vedením, teď již kolegy, Filipa Staňka jsem byla nadšená, protože mi velice sedl jeho pohybový slovník a způsob práce. V 420people company jsem se od začátku cítila moc dobře. Moji kolegové i šéf choreograf Václav Kuneš vždy byli a jsou inspirací, motivují mně, abych se zlepšovala a posouvala vpřed. Zároveň máme krásné vztahy i po lidské stránce čehož si moc vážím. Často přemýšlím, jaký taneční styl nebo technika by mne ještě zajímal a je jich mnoho. Navždy budu milovat náš slovenský folklór. Líbí se mi také latino, flamenco, capoiera, klasický tanec a mnoho jiných. Co mne ale nejvíce baví je, že v současném tanci mohu využívat vše, mohu to pozměnit, transformovat do svého těla tak, jako mi to vyhovuje, jak je mi to blízké nebo jak je to pro představení důležité. Nevyužívám pouze zkušenosti z různorodých lekcí, ale všechny své životní zkušenosti, emoce, zážitky. To vše dávám ven. I když to zní jako klišé, komunikuji a vyjadřuji se skrze tanec. Baví mne ta otevřenost, bezhraničnost, svoboda…“

Veronika Tököly – foto Ivan Kassa

Jak se Vám tančí na scéně Národního divadla v Praze v činoherním představení Kráska a zvíře?

„Je to velice příjemná práce. Představení Kráska a zvíře pro nás tanečníky, když budu mluvit za sebe, tak pro mne fyzicky ani na koncentraci není až tak náročné. Je tam výborný kolektiv, pohodová atmosféra, vždy se také nasmějeme. A samozřejmě, že je to hřejivý pocit na srdci, když se při děkovačce kouknete nahoru a vidíte zaplněné celé hlediště ND diváky, nadšenci a příznivci umění, kultury a tance.“

Velice brzy jste začala učit. Moderní tanec učíte na Soukromé taneční konzervatoři v Liptovském Hrádku na Slovensku. Jak jste se k pedagogické činnosti dostala a čím Vás naplňuje?

„K pedagogice jsem inklinovala již od dětství. Také na konzervatoři jsme měli určitou praxi a byli k tomu vedeni, také v Linzi byl bakalářský program postavěný tak, že jsme souběžně studovali taneční interpretaci a pedagogiku. Takže to bylo pro mne přirozené. Navíc jsem člověk, který velice rád sdílí a pedagogika je pro mne způsob jak sdílím své zkušenosti, zručnosti a snažím se pomoct a ulehčit cestu jiným.

Na Soukromé konzervatoři v Liptovském Hrádku jsem jedno období učila jako hostující pedagog. Momentálně je to pro mne časově náročné. Aktuálně si dodělávám magistra na pražské HAMU v oboru pedagogika současného tance a velice mne to zajímá a cítím, že se posouvám. Je to jiné studovat po určitých zkušenostech a s odstupem času a také poté, co jsem se stála matkou. Výchova a studium pedagogiky jsou pro mne hodně propojené obzvláště v této životní fázi. Aktuálně učím spíše nárazově a wokshopově.“

Veronika Tököly – z festivalu Rock for people z představení The Watcher

Jste tanečnice, pedagožka. Jak se Vám daří tyto náročné profese sladit s posláním maminky?

„Mám velkou oporu v manželovi a pomoc od rodiny Někdy cítím, že to jde samo, tak přirozeně, a někdy mám chvíle, kdy mám chuť všeho nechat a věnovat se jen synovi. Jenomže velice dobře se znám, a vím, že bych dlouho tak nevydržela být spokojená a naplněná. Mne stres a tzv. busy life (rušný život) v něčem velice vyhovuje a žene kupředu, dává mi drive a energii, ale je to tenká hranice, kdy se přelomí do něčeho fyzicky nemožného a nesplnitelného. Já se ve svém životě vždycky snažila vše dělat poctivě, upřímně a naplno. Tak to mám se svoji prací , studiem i mateřstvím. Vedeme jakousi výchovu vzorem a věřím, že to má na synka dobrý vliv, když vidí, že jeho rodiče dělají něco, co je baví a naplňuje (manžel je klavírista).

S mateřstvím více jako kdykoliv předtím přehodnocuji priority, čemu věnuji svůj čas a pozornost. Při tom všem co dělám si velice užívám a snažím se i vědomě zařadit do diáře dny, kdy jsem jenom se synem, rodinou a jen tak se vozíme a touláme Prahou, či užíváme si čas u prarodičů

Jak ráda odpočíváte?

„S manželem zbožňujeme saunu a masáž. S věkem si více a více užívám čas na zahradě u rodičů, anebo v pražských parcích. Písečná pláž a moře jsou také místa, kde umím alespoň na chvíli vypnout. Příroda mne uklidňuje.

Aktuálně se ale snažím si najít alespoň minutu, dvě, někdy i deset, kdy si v průběhu dne lehnu na zem, natáhnu se, zklidním dech a pak pokračuji v činnosti dále. Když už jsem moc unavená, po obědě si pospím se svým synkem. Jinak vždycky mi šlo spíše o to, s kým jsem a trávím čas, než na tom, kde se nacházím.“

Veronika Tököly – představení Ostrov – foto Václav Jirásek

Děkujeme za rozhovor

Veronika Tököly

Narodila se 7. 6. 1992 v Čadci na Slovensku. Tanec vystudovala na Konzervatoři J. L. Bellu v Banské Bystrici, na Slovensku (2007 – 2012), Interpretaci v současném tanci a pedagogiku tance studovala na Anton Bruckner Private University v rakouském Linzi a v současnosti studuje pedagogiku tance na HAMU v Praze.

Byla členkou taneční company SILK Fluegge v Linzi, stáž absolvovala ve španělské company Otra danza. Od roku 2017 je členkou taneční company současného tance 420people, Od roku 2021 spolupracuje také s Burkicom.

Je vdaná za jazzového klavíristu Jakuba Tökölyho a je maminkou syna Davida.

Veronika Tököly – představení Ever – foto Vojtěch Brtnický

Veronika Pechová

pro Taneční magazín