Rozhovor s Helenou Arenbergerovou, tanečnicí, choreografkou a držitelkou ceny Thálie

„Současný tanec je jedinečný v tom, kolik může mít podob“

 „Já jsem velmi dlouho nevěřila tomu, že bych mohla být profesionální tanečnice, pro mě byl tanec opravdu dlouhou dobu koníček, který se postupně stal mojí hlavní aktivitou,“ přiznává tanečnice Helena Arenbergerová držitelka ceny Thálie za svůj výkon v taneční inscenaci Where. Působí také jako taneční a pohybová pedagožka a masérka.

 I když se tanci věnujete od mala, navštěvovala jste ZUŠ a pak jste chodila do tanečního souboru Domino – Dance Company Lenky Ottové a u Jana Kodeta, cesta k profesionální tanečnici ale nebyla přímá. Jak jste se k tanci dostala, kdo Vás k němu přivedl?

„Jestli se ptáte na úplný začátek, tak to bylo tak, že jsem se pořád hýbala a tancovala si a rodiče mě zapsali do ZUŠ. A k té profesionální cestě, všechno se dělo postupně a měla jsem velké štěstí. Třeba s představeními Honzy Kodeta a Lenky Ottové jsme byli součástí projektu Trans Dans Europe – kulturní města 2000 a díky tomu jsme měli možnost hrát na zahraničních festivalech. S Robem Tirpákem, kterého jsem potkala díky Honzovi Kodetovi, jsme vytvořili duet a dostali se na přehlídku Aerowaves v Londýně a hráli pak na dalších místech. Díky Robovi jsem se seznámila s rakouskou choreografkou Helene Weinzierl, se kterou jsem začala spolupracovat, nejdřív jako záskok v jednom představení, později jsem byla zvána do dalších projektů. V Rakousku jsem pak pracovala i s Willi Dornerem. Zároveň jsem tady v Čechách spolupracovala s uskupením VERTE a dalšími tehdy začínajícími tvůrci. Tím jsem postupně získávala zkušenosti a zároveň se to dělo vedle mých studií a já necítila žádný tlak, že je to něco, co musím dělat.“

 Než jste se rozhodla definitivně pro tanec, vystudovala jste historii na FF UK v Praze. Proč právě tento obor?

„Já jsem velmi dlouho nevěřila tomu, že bych mohla být profesionální tanečnice, pro mě byl tanec opravdu dlouhou dobu koníček, který se postupně stal mojí hlavní aktivitou a zároveň zdrojem příjmů. Na gymplu mě historie velmi zajímala, a když mě na druhý pokus přijali, šla jsem studovat. I když se tomu nevěnuji, nebyl to ztracený čas, naučila jsem se řadu věcí a teď vůbec nemluvím o nějakých faktografických znalostech, které jsem postupně ztratila. Také jsem díky studiu historie potkala svého životního partnera.“

Co pak rozhodlo, že jste dala tanci přednost?

„Myslím, že mě zlákalo to tanečně-divadelní prostředí, které bylo uvolněnější než to akademické. Potkala jsem inspirativní osobnosti a skvělé kolegy, bavil mě ten tvůrčí proces, aktivně se spolupodílet na vzniku něčeho tak živého jako je představení, co se proměňuje v interakci s diváky. Také jsem měla dost možností s představeními cestovat, což je skvělá kombinace, děláte to, co vás baví, a ještě se podíváte do světa.“

Jelikož Vás zajímá hlavně současný tanec a pohybové divadlo a v těchto oborech jste se vzdělávala. Spolupracovala jste s řadou tanečních souborů, vystupovala na tanečných festivalech a již nějakou dobu tančíte v souboru současného tance 420 people, kde se podílíte na tvorbě představení, vedete lekce a workshopy současného tance. Čím je pro Vás současný tanec tak jedinečný? V čem Vás mohou diváci vidět?

„Jen pro upřesnění, se 420people spolupracuji pouze v rámci jejich projektu 42+People, což je několikaletý projekt, který dává příležitost zralým tanečníkům a tanečnicím. V rámci toho jsem v duetu Where s Vaškem Kunešem a v triu Softer Skills v choreografii Edana Gorlicky. Dále v představení Ostrov! Jany Burkiewiczové, kde mám možnost potkávat se s mladými a skvělými kolegy. Stejně jako v projektu The Urge, což je outdoorové představení, které má vedle německého obsazení i verzi českou a slovenskou.

Stručně řečeno je pro mě současný tanec jedinečný v tom, kolik může mít podob.“

Za své taneční kreace jste obdržela několik ocenění. Máte širší nominaci na Cenu Thálie (Generace X.), také nominaci a v roce 2023 jste se stala držitelkou ceny Thálie za svůj výkon v inscenaci Where. Co to pro Vás znamená?

„Bylo to pro mě veliké překvapení. Moc si toho ocenění vážím, ale můj vztah k tanci se tím nemění. Doufám, že to přiláká víc diváků nejen na naše představení, ale i na současný tanec obecně.“

 Působíte také jako taneční a pohybová pedagožka na Katedře tance na HAMU, na DAMU na KALD a Konzervatoři Duncan Centre. Co Vás na práci pedagoga baví? Je to ta možnost spolupracovat s mladými lidmi a předávat jim své zkušenost?

„Potkávat se s mladými studenty a studentkami je osvěžující, zejména pokud mají dobrou energii, chuť, jsou upřímní, zvědaví a hraví. Myslím, že jsem dospěla do situace, kdy mohu něco předat. Snažím se příliš nevnucovat, spíš nabízet a otevírat nějaké nové možnosti, jak vnímat a chápat tělo, pohyb, tanec.“

Nezůstala jste ale jen u tance, ale v roce 2009 jste si udělala v Dexter Academy rekvalifikační masérský kurz a v roce 2013 jste studovala tradiční thajskou masáž ve Wat Po Chetawan Health School v Thajsku. Věříte v sílu vnímavého dotyku. Děláte masáže na míru. Co Vás přivedlo k tomu dělat masáže?

„Myslím, že mám určitý cit pro dotyk, do velké míry kultivovaný i tancem. V jednu dobu jsem cítila potřebu naučit se i něco jiného, co se týká těla a preventivní péče o něj a tehdy jsem měla volný čas mezi tanečními projekty. Momentálně mi přijde výhodné kombinovat praxi tanečnice na volné noze, lektorky a masérky. Nacházím si v tom postupně víc a víc propojení, vzájemně se ty činnosti sytí, zároveň se já ničím příliš nepřesycuji. Masáže jsou moje doplňková aktivita, dělám je pouze v takové míře, aby mě to nevyčerpávalo, ale  bavilo.“

V soukromí jste také maminkou dvou dětí syna Jakuba a dcery Terezy. Vedete je také k tanci?

„Vedeme je s mužem obecně k pohybu, sportu, tvoření, hudbě a ano, občas si i tancují:-). Ale taneční kroužek si nevybraly a já je k tomu nijak nenutím. Jdou si svojí vlastní cestou.“

 A co chvíle volna, jak je ráda trávíte?

„Venku, v přírodě, sama, s rodinou, s kamarády.“

Děkujeme za rozhovor

Foto: V. Brtnický, O. Žila, T. Stevulová

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s tanečnicí a uměleckou ředitelkou PKB Lindou Svidró

„Je vždy milé zjistit, že Vaši práci někdo vnímá

Svět divadla a tance ji provází od dětství, protože v tomto prostředí, díky rodičům, vyrůstala. Sama se tanečnicí také stala: Dvanáct let prožila v zahraničí, kde tančila v devíti různých profesionálních tanečních souborech v pěti různých evropských státech. A za tu dobu nasbírala řadu cenných zkušeností. Od roku 2009 je opět v Čechách a od roku 2018 je držitelka několika ocenění za své taneční kreace Linda Svidró tanečnicí a uměleckou ředitelkou Pražského komorního baletu.   

Díky svým rodičům, kteří založili Konzervatoř a gymnázium Taneční centrum Praha, jste v tanečním prostředí od mala. Jaké bylo vyrůstat v divadle? Již tehdy jste chtěla být tanečnicí?

„V divadelním prostředí „žiji“ od malička, prostřednictvím svých rodičů byly taneční sály a divadlo přirozenou součástí mého dětství. Velmi mě ovlivnilo a inspirovalo to prostředí plné emocí, zdravého sebevědomí a uměleckých ambicí. I když jsou to v tanečním umění vztahy na profesionální úrovni, musí v nich být vzájemné pochopení, tolerance, a především spolupráce na společném cíli. V tom jsem vyrůstala, a to mě přirozeně navždy ovlivnilo.“

Jako tanečnice jste začínala v Pražském komorním baletu a pak Vás osud zavál na dvanáct let do zahraničí. Po roce v holandském Nederlands Dans Theater II, jste byla v Portugalsku v Companhia de Danca de Lisboa a v Ballet Gulbenkien, tančila v barcelonském Lanónima Imperial a od roku 2003 jste byla v Maďarsku, kde jste navázala úspěšnou spolupráci s choreografem Attila Egerházi a pod jeho vedením tančila na scénách Národního divadla Pécs, Balet Debrecen a Hungarian Ballet Theater. Jakých bylo těch dvanáct plodných let v zahraničí? Co Vám ty pracovní pobyty daly?

„Obrovskou zkušeností, tou největší, bylo NDT II. Měla jsem to velké štěstí zažít projekt Arcemboldo 2000, tedy společné představení souborů NDT I, NDT II i NDT III. Tam jsem pocítila naplno, co znamená tvůrčí, profesionální, poctivá práce ve studiu, a pak úspěchy a adrenalin na jevišti. Byly to cenné umělecké zážitky, které nasměrovaly celou mojí další kariéru, protože jsem na 1000% zjistila, že tohle „chci“. Jiří Kylián se stal právem ikonou pro celý profesionální taneční svět a pro mne „Shakespearem“ tanečního umění.

Další mé cesty vedly po Evropě za uměleckou prací, dlouhodobě jsem poznala 9 různých profesionálních tanečních souborů v 5 různých evropských státech, sbírala jsem další cenné zkušenosti. Na dlouhou dobu byl mým uměleckým šéfem maďarský tanečník a choreograf Attila Egerházi, tančila či asistovala jsem přes 30 jeho inscenací. Stal se pro mě důležitou vůdčí osobností mojí taneční kariéry: pod jeho vedením jsem mohla tančit náročné, tématem abstraktní choreografie, ale i příběhové taneční divadlo, kde je nutné využít nejen taneční, ale i herecké schopnosti. Práce s ním mě dodnes inspiruje.

V posledních 5 letech, v Pražském komorním baletu, mě vedle manažerské práce umělecké ředitelky každým dnem naplňuje práce českých a zahraničních choreografů, vyzdvihnout musím spolupráci s Petrem Zuskou. Bude mi 45 let a jsem vděčná, že mě umělecká práce interpreta naplňuje a mám ještě krásné role. Ale velice mě těší i pedagogická práce a práce asistentky choreografie: předávat zkušenosti a vidět, jak se talentovaní tanečníci proměňují před očima. To je velká každodenní radost.“

V roce 2009 jste se vrátila do Čech, když Attila Egerházi získal pozici šéfa baletu v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích, jste se vrátila a stala se z Vás sólistka baletu, ale také baletní mistr, asistentka choreografie a zástupce šéfa baletu a pod jeho vedením jste si do roku 2015 zatančila řadu rolí v baletních představení jako např. Bolero, Louskáček, Pták Ohnivák, Podivuhodný Mandarín, Kauza Kafka, Romeo a Julie, Sen noci svatojánské. Jaký byl návrat do Čech? A jaká byla spolupráce Attila Egerházim, kterému jste také dělala překladatelku?

„Když jsme s Attilou Egeházim přešli z Maďarska do Čech, pracovala jsem s ním již 7 let: byla to úzká umělecká i organizační spolupráce. V Budějovicích jsme to „rozjeli“ naplno: premiéry, zahraniční hosté, Otáčivé hlediště, spolupráce s Konzervatoří Taneční centrum Praha. Při tvorbě dramaturgie byla pro Attilu vždy na prvním místě umělecké vize souboru. Vedle své choreografické práce pro soubor zval mnoho českých i zahraničních tvůrců, to je pro každého tanečníka velká inspirace a obrovská interpretační zkušenost.

V Jihočeském divadle jsem ale začala úzce spolupracovat s Attilou také v managementu souboru jako zástupkyně šéfa baletu. To znamenalo účastnit se porad vedení, příprav premiér, dramaturgie a plánování Otáčivého hlediště v Českém Krumlově aj. V neposlední řadě spolupráce s generálním ředitelem Jiřím Šestákem a ostatními soubory a složkami divadla. Jiří Šesták uměl ve vedení divadla propojit otázky umělecké s těmi ekonomickými. Velmi mě jako ředitel inspiroval, a spolu s manažerskými zkušenostmi, které jsem znala od svých rodičů doma, jsem došla k názoru, že přišel správný čas na studium VŠ v Praze – kulturní management a marketing.“

 Od roku 2018 jste opět v Pražském komorním baletu, kde jste od sezóny 2019/2020 uměleckou vedoucí souboru. Působíte stále jako tanečnice?

„Pražský komorní balet je nezávislý soubor, jehož historie sahá až do 60 let minulého století a je spojen s osobnostmi moderního tance, jako byl Pavel Šmok. Z uměleckého hlediska jsem naprosto spokojena. V souboru máme výborné tanečníky po technické i umělecko-herecké stránce, ředitelka Ladislava Jandová plánuje zájezdy do zahraničí i po ČR, pravidelně hrajeme v Divadle na Vinohradech. Vedle organizační práce umělecké ředitelky stále ještě tančím, což považuji za velké štěstí – je to krásný a stále inspirující repertoár.

Sídlíme již třetí rok v Domě tanečního umění, kde máme krásné zázemí: taneční sály, kanceláře, sklady, díky Konzervatoři TCP i rehabilitační centrum, osvětlovací techniku, garderobu aj. V DTU se vytváří krásné společné projekty, dochází k ideálnímu propojení vzdělávacího a uměleckého světa.

Co ale velmi pokulhává v ČR, je podpora nezávislých kontinuálně pracujících tanečních souborů. Granty Ministerstva kultury ani dotace hl. města Prahy nestačí na klidný provoz souboru, a především na platy tanečníků. Je třeba nadále pozitivně lobovat u politické reprezentace státní i veřejné správy, protože tanec je opomíjen a veřejné finanční prostředky na kvalitní kulturu tragicky nízké. Chod souboru PKB je existenciálně v ohrožení, protože prostředky vydávané na kulturu neudrží ani jeho základní chod. Je to ostuda, jak se „stověžatá Praha“ chová k živé kultuře a tanečnímu umění.“

 

Za své taneční kreace jste získala několik významných ocenění. Během svého pobytu v Maďarsku jste získala Cenu Nívó price, EuróPAS Hungarian Dance Award, byla jste nominována na Harangozo prize. V Čechách jste se dvakrát ocitla s širší nominací na Cenu Thálie (Carmen a Kytice). 2x jste obdržela Jihočeskou Thálii za ztvárnění Carmen ve stejnojmenném baletu. Co to pro Vás znamená?

„Je vždy milé zjistit, že vaší každodenní práci někdo vnímá, vyzdvihne ji, či dokonce ocení. Vždy mě to potěšilo a dodalo pozitivní energii do další umělecké práce.“

Co Vás přivedlo ke studiu Sociální a mediální komunikace? Neuvažovala jste o studiu taneční pedagogiky nebo chorografie?

„Pravidelně učím od roku 2001 – nejdříve to byl moderní tanec a jazz, o mnoho let později jsem pochopila, jak je důležité učit i techniku klasického tance. S Konzervatoří Taneční centrum Praha spolupracuji od roku 2009, a protože jsem vyrůstala v pedagogickém prostředí, je mi tato profese blízká. Ale ze své podstaty být baletním mistrem či asistentem choreografa v souboru, to je stejně náročná pedagogická práce.

Jak jsem se již zmínila, vždy mě lákal management a vedení souboru či školy, proto mi připadalo důležité se vedle interpretační a pedagogické kariéry začít dále vzdělávat v oblasti kulturního managementu, a tím poznat všechny důležité stránky vedoucí pozice z ekonomického, personálního i marketingového hlediska.“

Od roku 2019 jste předsedkyní Asociace tanečních umělců ČR. Čím Vás tato práce obohacuje, co Vám dává?

„Práce pro asociaci je velice důležitá, protože pozitivní lobbying u státní (Ministerstvo kultury) a veřejné správy (města a obce) je stále více nutný. Je třeba vysvětlovat význam kultury, jak významně ovlivňuje život občanů, a že to není jen „černá díra na peníze“, ale naopak investice do budoucnosti: kultura je každodenní součástí lidského života, spoluvytváří naše národní povědomí a chrání nedocenitelné společenské hodnoty.

V ATU ČR jsem od roku 2009, od roku 2019 jako její předsedkyně. ATU se snaží všemi prostředky pomáhat rozvoji tanečního umění v České republice, přispívat ke zvyšování prestiže tanečního žánru a zlepšení ekonomických a sociálních podmínek a společenského postavení pracovníků v oblasti tanečního umění. Je třeba to neustále dokola vysvětlovat a hledat finanční prostředky pro záchranu živé nekomerční kultury.“

O sobě říkáte, že ráda děláte živé divadlo, navštěvujete divadelní představení a umění Vás uchvacuje jako takové. Čím je pro Vás tanec dnes? Je Vám bližší klasický tanec (balet) nebo raději dáváte přednost současnému tanci?

„Vždy jsem dávala přednost tanečnímu divadlu, ten od počátku 20. století hledá nové formy tanečního vyjádření. V prvé řadě nový pohybový slovník, zcela jiný pohled na režii inscenace a dosud nepoznané užití hudebního materiálu. Klasický balet je krásná čistá forma ukazující dokonalost a krásu lidského těla a důležitá technika pro ranní trénink. Mě ale vždy více naplňoval tanec moderní, ten, který dokáže ukazovat dramatické příběhy a vztahy lidí plné pravdivých emocí. Moderní tanec dle mé zkušenosti dokáže vytvořit ucelené taneční divadlo, které citově zasahuje diváka a proměňuje jeho vnitřní svět. Potěší nejen oko, ale dokáže zasáhnout i srdce. Věřím, že kultivovaný divák tohle v dnešním digitálním komerčním světě ocení.“

Často spolupracujete se svým manželem Viktorem Svidró, jehož jste poznala během svého pracovního pobytu v Maďarsku. Jak se Vám spolu pracuje?

„Považuji to za životní štěstí, když potkáte člověka, s kterým můžete sdílet všechny radosti osobního života, a přitom najít stejný cíl a vyžití i v pracovním životě. To se nám podařilo a jsem za to velmi šťastná. Spolu s mými rodiči je pro mě velkou oporou ve všech směrech.“

Umíte jen tak nic nedělat? Jak ráda trávíte chvíle volna?

„Jsme poměrně aktivní rodina, v létě výlety, kola, lodě, v zimě lyže, snowboard, brusle…. Aktivní odpočinek a zážitky je to, co nás společně baví. Pokud můžu někde relaxovat, tak je to v přírodě: pohled na tu krásu, klidnou či divokou přírodu, mě vždy dobije energií na dlouhou dobu.“

Linda Svidró

Narodila se 28. 12. 1979 jako Linda Schneiderová v taneční rodině.

Rodiče Antonín Schneider a Vlasta Schneiderová založili Konzervatoř a gymnázium Taneční centrum Praha. Tanečníkem je také její manžel Viktor Svidró, který pochází z Maďarska.

12 let působila jako tanečnice v zahraničí, do Čech se vrátila až s angažmá v Baletu Jihočeského divadla, od roku 2018 je v  Pražském komorním baletu, kde působí jako umělecká ředitelka, sólistka a asistentka choreografie. Pedagogice a umělecké práci se věnuje na Konzervatoři Taneční centrum Praha a v Baletu Praha Junior.

Vystudovala Univerzitu J. A. Komenského obor Teorie a dějiny divadla, magisterská studia zakončila v oboru Mediální komunikace a marketingu.

Od roku 2009 je členkou Asociace tanečních umělců ČR, od roku 2019 jako její předsedkyně. Od letošního roku také členkou prezidia Kulturní a kreativní federace ČR.

Foto: Aleš Novák, Michal Siroň, Serghei Gherciu, Simona Samková 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín     

Rozhovor se Jakubem Mazůchem, hvězdou 12. řady StarDance

„Stále se rád učím, chci se naučit co nejvíce tanečních stylů“

 „Každý tanec je krásný a já se rád stále učím, takže bych si chtěl vyzkoušet a naučit co nejvíce stylů,“ přiznává Jakub Mazůch, který se tanci věnuje od dětství. V roce 2023 spolu se snowboardistkou Evou Adamczykovou zářili ve dvanácté sérii TV taneční soutěže StarDance … když hvězdy tančí a skončili na druhém místě.

Česká televize -foto Mikuláš Křepelka

Tanci se věnujete od svých šesti let, když Vás rodiče přihlásili do ostravského klubu Studio-Line Martiny Pišťáčkové. A soutěžit jako tanečník jste začal již v osmi letech. Čím Vás sportovní tanec tak zaujal, že jste mu věrný dodnes?

„Měl jsem štěstí na trenéry, kteří ve mně zakořenili lásku k tanci. Byli to z většiny laskaví a poctiví lidé a já je měl za vzory, takže mě motivovali stát se dobrým a stejně poctivým člověkem k řemeslu, jako byli oni. Baví mě taky ta kultura jednotlivých tanců a zdokonalování těla. A v neposlední řadě se člověk pohybuje v krásném čistém prostředí plném sympatických lidí.“

 Česká televize -foto Mikuláš Křepelka

V tanci jste se vzdělával také v Taneční škole Miroslava Kuchaře, pak jste byl v tanečním klubu Sokol Vítkovice – TK Akcent Ostrava, kde jste trénoval s taneční partnerkou Sabinou Liberdovou pod vedením Jaroslava Kuneše a Jany Vondruškové a stali jste se v kategorii Junior II vicemistry ČR a v roce 2003 jste obsadili 6. místo na mistrovství světa latinskoamerických tanců ve Vilniusu v Litvě. Ale v roce 2006 jste soutěžní kariéru opustil. Věnoval jste se studiu jiných tanečních stylů. Jak na to období plné soutěží a tréninků vzpomínáte?   

„Rád si toto období bilancuji a nelituji toho času, který jsem věnoval tanci, místo abych jezdil na školy v přírodě, lyžáky a jiné tábory. Veškerý volný čas jsem vlastně trávil na tréninku, soustředění a na soutěžích. Byla dobrá parta a s partnerkou jsme měli úspěchy, nebylo co řešit. Pak jsem se všeho nejspíš nasytil, s další taneční partnerkou jsme se nepohodli a se sportovním párovým tancem jsem opravdu na čas skončil. Otevřely se mi ale díky tomu nové obzory a já toho využil. Vše vždy beru jako výzvu, sport mě naučil nevzdávat se. U tance jsem zůstal díky bohu i nadále.“

 Česká televize -foto Mikuláš Křepelka

Pak přišla nabídka z Národního divadla moravskoslezského v Ostravě a jako tanečník jste se představil v muzikálech – Šakalí léta, Cabaret, Marguerite,  Marat/Sade, Sunset Boulevard. V současné době účinkujete v představení DONAHA aneb HOLE DUPY. Jak se cítíte na divadelní scéně, kde nesoutěžíte, ale jste svým tancem vtažen do děje představení?

„Opět velká výzva a poznání nových okruhů tanečního umění. V posledním zmíněném představení mám i mluvené slovo, což mě určitě posunulo o velký kus kupředu ve vystupování, ale narovinu – stále si na divadelní roli striptéra nemůžu zvyknout J. Vnímám to tak, že role dodá tanci jinou, hlubší dimenzi a celé vystoupení je pak pro diváka uvěřitelnější a více jej vtáhne do vašeho představení. To se snažím aplikovat jednak ve svých profi show, ale také se to snažím předat svým žákům. Nicméně herec nejsem a lépe se cítím, když si můžu vytvořit a tančit své vlastní tance. Ale soutěžit už s nikým nepotřebuji. Jsem šťastný, když diváka mé vystoupení baví.“

Česká televize -foto Mikuláš Křepelka

Mezitím jste se v roce 2008 vrátil na soutěžní parkety s novou taneční partnerkou Michaelou Gatěkovou a založili jste taneční klub MG Dance a stali jste se několikanásobnými mistry ČR v tanci salsa, několikanásobnými finalisty v mistrovství Světa a Evropy. Obdrželi jste stříbro na Světových hrách v Kolumbii a ze Světových tanečních her v Taiwanu jste přivezli zlato. Rok 2013 Vám oběma vynesl také tituly Nejúspěšnějších sportovců – Moravskoslezského kraje, sportovců Vítkovic nebo České obce Sokolské. Co to pro Vás znamená?

„Loni mi došlo, že roky končící trojkou, jsou pro mě velmi zásadní v mé kariéře. Jsou to takové obrovské odrazové můstky. Je to krásný pocit vyhrát titul, být oceněn, určitě vám to i ukotví sebevědomí, ale jen poctivost a výdrž vás může stále posouvat dále. Takže rozhodně nehodlám usínat na vavřínech, ale naopak se chci posouvat vpřed a rozdávat díky těm příležitostem lásku z tance co nejvíce lidem.“

 Česká televize -foto Mikuláš Křepelka

V tanečním klubu MG Dance pořádáte taneční kurzy a vytvořil jste projekt Dance for People – tanec jednoduše a hravě pro všechny generace, díky kterému pořádáte taneční kroužky na základních školách v Ostravě a Brně. Jaký je zájem o tyto taneční kroužky ve školách? 

„Zájem je stále velký, i když je pravda, že covid a zavření všech škol a aktivit napáchalo dost škod na dětech a jejich motivace šla ještě více dolů. Nicméně s kolegou Patrickem Ulmanem se snažíme děti držet v pohybu zuby nehty, pořádáme krásné taneční tábory a chystáme jeden nový projekt. Myšlenku Dance For People se nám před několika lety podařilo dokonce dostat na televizní obrazovky ČT: D a spolu ještě s Michaelou Gatěkovou jsme vytvořili pořad Rytmix.“

 Česká televize -foto Mikuláš Křepelka

V roce 2023 jste se zúčastnil 12. ročníku TV taneční soutěže StarDance … když hvězdy tančí, kde jste byl tanečním partnerem snowboardistky Evy Adamczykové. Co Vám soutěž dala a jaká to byla pro Vás zkušenost? Šel byste do toho znovu? 

„StarDance mi dalo svobodu a nadhled, také více klidu do života a nové přátelé. Obklopen profesionálním týmem, který se o vás stará od A do Z a po boku spontánní Evy Adamczykové jsem zažil zatím to nejhezčí taneční období, kdy nemusíte řešit téměř žádné limity a beru to jako takovou odměnu za tu celoživotní dřinu na trénincích, soutěžích, posléze v tanečním klubu a v životě a že jsem to nikdy nevzdal. Do toho bych šel znovu a určitě bych to doporučil a přál zažít každému.“

 Česká televize -foto Mikuláš Křepelka

 

Čím je pro Vás tanec dnes? A jakému stylu tance dáváte přednost?

„Tanec mě udržuje ve formě jak po fyzické, tak psychické stránce. Je to báječná práce, sice plná zodpovědnosti a odříkání, ale pestrá a stojí to za to. Každý tanec je krásný a já se rád stále učím, takže bych si chtěl vyzkoušet a naučit co nejvíce stylů.“

archiv Jakub Mazůch – Adriana Mašková a Jakub Mazůch

Jste otcem dvou malých dětí. Vedete je také k tanci? 

„Kubík má 4 roky a má svou hlavu, do tance ho nutit nebudeme, pokud nebude chtít. Zároveň už jsme si to vyzkoušeli s Ellen, které je za chvíli 8 let. Jelikož jsem poslední roky byl pohlcen jen tancem, tak mám naopak pocit, že tím trochu trpěla. Má nepřítomnost, nedostatek času a vlastně tak nějak musela tančit, jelikož na nic jiného nezbýval čas a ani finance. Tohle chci určitě změnit. Rytmus Ellenka má a je kreativní a krásně vnímá hudbu, ale spíše jí baví zpěv a malování.“

Monika a Jakub Mazůchovi – foto Dalibor Janás 

Umíte odpočívat? Jak rád trávíte volný čas?

„Toto chci také změnit. Odpočívat moc neumím. Ale díky StarDance jsem se opět naučil užívat si věci naplno, zpomalit a věnovat se sobě. Relax, wellnes je jinak jasnou volbou. Moc rád hraju společenské hry a všemožné sporty mi také nejsou cizí, vždycky se do dané aktivity tzv. zažeru a učím se rád nové věci, i když mi to třeba ze začátku nejde – je to výzva 😉

Monika a Jakub Mazůchovi – foto Dalibor Janás 

Foto: Mikuláš Křepelka

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

 

Rozhovor s Dominikou Roškovou

„Na tanci mne baví zhmotňování hudby, příběhů a emocí do pohybu“

 „Na tanci mne baví zhmotňování hudby, příběhů a emocí do pohybu. Čím jsem starší a zkušenější, tak mi mnohem více záleží na tom, aby byl tanec pro diváka a dotkl se ho,“ přiznává tanečnice a choreografka Dominika Rošková, která již třikrát tančila ve slovenské TV taneční show Let´s Dance a v roce 2023 byla taneční partnerkou hudebníka a zpěváka Richarda Krajča ve dvanáctém ročníku TV taneční show StarDance … když hvězdy tančí.


Pocházíte ze středního Slovenska z vesničky Lovčica-Trubín, kde jste vyrůstala se sestrou a již v pěti letech jste se začala věnovat tanci. Co Vás ještě bavilo a jaké bylo období Vašeho dětství?

„Mé dětství bylo krásné. Ve svých vzpomínkách jej vidím pestrobarevné a plné smíchu. Vidím vesnici, takový obyčejný a krásný život ve své jednoduchosti. Vzpomínám na lezení po stromech, fotbal za domy s kamarády z ulice, pole a sběr brambor, opékačky, zabíječky, stavěni sněhových bunkrů se sestrou, smích s babičkou a dědečkem, kostel, masopust a také tak maličko na taneční. Maličko proto, že do svých patnácti let jsem tanec vnímala spíše jako kroužek, i když jsme párkrát byli na soutěžích, ale tanec byl pro mne spíše o komunitě, přátelích, plesových choreografiích a skvělých letních soustředěních v Handlové. Vše se změnilo v momentě návštěvy Mistrovství Slovenska v latinsko-amerických tancích v bratislavském PKO, když mi bylo patnáct let. Tehdy se můj pohled na tanec změnil a tím také denní rozhodnutí, cíle a ambice. Už jsem neviděla nic jiného než TANEC.

Dnes si myslím, že kamera, herectví, zpěv a tanec v mém dětství přirozeně byly, dědeček jako svatební kameraman a později také kameraman národní televize si se mnou hrával tak, že mi natáčel „videoklipy“. Já sice otevírala pouze ústa, ale milovala jsem to, že se mohu pohybovat a hrát před kamerou. Nebo mne natáčel před mapou jako hlasatelku počasí. Myslím, že jsme se tím oba bavili. Kromě toho jsem si ráda hrála na paní učitelku a teta mi nedávno připomněla, jak jsem každé Vánoce se sestrou a sestřenicemi vytvořila program pro rodinu, kde jsme zpívaly naše vymyšlené písničky a tancovaly. Také ve škole jsem se kreativně angažovala. A vlastně to všechno dělám i dnes, jen již profesionálně, ale stále  si hraji

Trvalo ale ještě několik let, než jste se rozhodla dát přednost tanci před ekonomickým vzděláním. Nelitovala jste svého rozhodnutí, že jste nedokončila své doktorandské studium na VŠE?

„Svého rozhodnutí nelituji, vlastně nelituji žádného svého  rozhodnutí. Kdyby ano, tak bych zpochybňovala to, kdo dnes jsem a kým jsem se díky nim, i když občas na první pohled ne nejlepším rozhodnutím a následným ranám a ponaučením, stala.

Myslím si, že díky odvaze jít si svou cestou, rozvíjením talentů a toho, co mne přirozeně baví a tvořením si světa, který chci žít, mne život samotný (Bůh, vesmír) odměňuje takovými dary, které by mne vůbec nenapadly, že se mohou stát. Lidí, jaké potkávám díky své práci, živím se činností, která mne velice baví, jsem svobodná v tvoření si svého života, v tom, koho pouštím do svého světa. Své denní rozhodnutí opírám o to, kdo jsem a čemu věřím a tuto svobodu pokládám za největší dar a ukazovatel, zda jdu „správně“. Ne vždy je to samozřejmě růžové, život je sinusoida, ale já jsem spokojená a vděčná za svůj pestrobarevný život. Když se zpětně dívám na svoji cestu, přijde mi to až neuvěřitelné. A v podstatě, já tu ekonomii také uplatňuji ve své podnikatelské činnosti.“

   

Začala jste se tanci věnovat profesionálně a spolu s tanečním partnerem Jarom Oboňom jste se stali vicemistry Slovenska. V úspěších jste pokračovali dál. Jak na ten plodný čas plný tréninků a soutěží vzpomínáte?

„Na to období vzpomínám s velkou láskou, ale také s pokorou a poučením. Období s Jarom bylo skvělé, velice, velice, velice aktivní a také náročné, plné překonávání překážek, ale zároveň období plnění snad všech mých snů. Nejednou jsem si s díky říkala, že jsem se narodila pod šťastnou hvězdou, že to není možné, co se děje.  Než jsem začala s Jarom tancovat, což bylo v mých devatenácti letech (poměrně pozdě), byla jsem v tanci neúspěšná, vůbec jsem nevěřila, že jednou budu dobrá. Škola mi šla skvěle a přirozeně, v tanci byly stále překážky. Nesla jsem si v sobě jakýsi komplex a postkomunistický rys děvčete ze středního Slovenska, že jsem z malého klubu, už je pozdě a že jako rodina nemáme na pořádný vrcholový, světový, vlastně ani slovenský tanec finance, To všechno bylo zároveň také mým obrovským hnacím motorem, a vlastně i výhodou. Nedávno jsme to probírali s Richardem Krajčem, máme to totiž velice podobně a shodli jsme se v tom, že asi to nás oba hnalo. Ten vnitřní „chtíč“. V mém případě být dobrá, stát na stupni vítězů, mít ty krásné šaty na sebe, klanět se dlouho před lidmi, tancovat, tyto touhy byly tak silné, že kromě plnění školních povinností a nějakých těch lásek, jsem v hlavně nic jiné kromě TANCE neměla.

Když se vrátím k Jarovi, s ním to naráz nabralo spád úspěchů. Oba jsme byli z jednoho regionu, z podobné sociální vrstvy, znali jsme se od dětství, rozuměli jsme si a společně dobývali taneční svět. Mně  se až kouzelně dařilo shánět fanoušky našeho tanečního zápalu, kteří nás finančně podporovali a díky nim jsme mohli trénovat se světovou špičkou a dotknout se toho profesionálního vrcholového tance. Bylo to skvělé. I když jsme se mistry Slovenska nikdy nestali, jsem přesvědčená, že to, co jsme tancem tvořili a odevzdávali, bylo přínosné a pozitivně ovlivňující další generace. My jsme ten tanec skutečně milovali a dělali všechno proto, abychom jako takoví alchymisté přišli na dřeň toho, co vlastně je tanec, partnering a co jím chceme vyjádřit. Naše cesta sice skončila trochu dramaticky, kvůli životním okolnostem, které nám vešly do cesty. Myslím si ale, že byly vyšším záměrem a dnes je už přijímám a pokorou a s díky.

V únoru jsme spolu po třech letech opět tancovali. Bylo to jako Tokio SuperStar v Bratislavě. Pro mne to bylo naplňující si s Jarom opět zatancovat se zkušenostmi a zážitky, které jako vyzrálejší lidi máme… Věřím, že to nebylo naše poslední tancováníJ

Slovenským TV divákům jste známá z TV taneční soutěže Let´s Dance, kde jste tančila třikrát. S herci Braněm Deákem a Adamem Bradym jste se protančili na druhé místo a s hercem Richardem Autnerem jste v roce 2023 skončili pátí. Co Vám tato soutěž dala? A jak vzpomínáte na své taneční partnery?

„Období Let´s Dance bude mít navždy v mém srdci své pevné místo. Je to přenádherná show, splnila jsem si snad všechny svoje taneční – kreativní – choreografické sny. Získala docenění veřejnosti, ve které snad každý tanečník Tanečního sportu v koutku své duše doufá. Je úžasné, když vidíte na svých show, jak lidi registrují na  vaši cestu, nebo řekneme úspěch z televize. Ihned věnují tanci úplně jinou pozornost a váhu, než v době, kdy jsem nebyla známá a snažila se je přesvědčit, že tanec stojí za pozornost. Díky tomu cítím obrovskou satisfakci za období skutečné dřiny a odříkání.

Let´s Dance mi dalo také mnoho nových zkušeností a úplně nový pohled na tanec, show, scénu, vztah k hudbě, k performanci, k divákovi, k choreografii. Nové přátele, rozšířilo mi obzory, přineslo mi pokoru vůči jiným profesím, stylům, jiné tvorbě a pohledu na věc. Celkově vetší toleranci a otevřenost vůči jinakosti. Poznala jsem hodně inspirativních lidí a mohla se učit od těch nejlepších. Choreograf Miňo Kereš, či režisér Pepe Majeský, také celý kreativní tým TV Markíza změnili a obohatili můj do té doby pohled na taneční produkt a performance. To vše dává Let´s Dance.

A moji partneři byli skvělí. Se všemi mám skvělý vztah, vzpomínky a za sebou krásné období života plného smíchu a skvělých výkonů. V říjnu chystáme společně jedno překvapení. Už teď na to těším.“

       

V roce 2023 jste si s hudebníkem a zpěvákem Richardem Krajčem zatančila v české TV taneční soutěži Star Dance … když hvězdy tančí jste skončili na osmém místě. Jak jste se dostala do Star Dance a jaká byla spolupráce s hudebníkem Richardem Krajčem? Šla byste do tohoto projektu znovu?

„StarDance bylo také skvělé. Cítila jsem potřebu změny, místa a lidí. A nabídka z Čech přišla v pravou chvíli. Jedno podzimní odpoledne mi zavolal choreograf Marek Zelinka, zda bych neměla zájem, a tak jsem se přišla ukázat do Prahy a už to šlo J

Kdybych se mohla rozhodnou zpětně, tak bych do toho určitě šla. Velice mne to tanečně, choreograficky a lidsky obohatilo. Do dalších sérií, už ale ne. Jako zkušenost to bylo pro mne dostačující. Mám už jiné mety a priority.

S Rišom to bylo skvělé, obohacující nejen z pohledu tance a trenérství, ale taky jako zkušenost být na blízku umělce, kterého pokládám za úspěšného nejen z hlediska talentovaného umělce, ale také i jeho podnikatelského a manažerského talentu. Teda člověka, kterému se podařilo zhmotnit a aplikovat svoje umění. Richard i Karin jsou pro mne obrovskou inspirací autentického života totální přirozenosti a upřímnosti.“

 

Na FTVŠ na Univerzitě Komenského jste si udělala trenérské zkoušky. Věnujete  se tréninkům profesionálních tanečních párů a také učíte milovníky tance, kteří tanec dělají pro radost. Co Vás na této činnosti baví a co choreografie, věnujete se jí také?

„V současné době se věnuji pouze lidem, kteří jsou milovníci tance a choreografické tvorbě. Například se snoubenci zhmotňujeme jejich příběhy lásky do podoby rituálu svatebního tance nebo pomáhám hudebním interpretům s jejich pohybovou řečí a choreografiemi v jejich hudebních klipech. Také spolupracuji na různých projektech, kde se hodí moje vnímání hudby, pohybu a tance. Od soutěžního tance a trénování soutěžících párů jsem vědomě a z vlastního rozhodnutí odstoupila a sleduji ho jen z dálky. Více mi vyhovuje tvorba v uměleckém než soutěžním prostředí. V této práci vlastně aplikuji všechny svoje oblíbené činnosti z dětství, které jsem již zmínila. Hudba, pohyb, kreativita, učení, choreografie, produkce, vedení, organizování, překvapování. J

Již roky se řídíte heslem: „Nepřestávej tancovat.“ Co Vás na tanci stále baví?

„Na tanci mne baví zhmotňování hudby, příběhů a emocí do pohybu. Čím jsem starší a zkušenější, tak mi mnohem více záleží na tom, aby byl tanec pro diváka a dotkl se ho. Upouštím od nesmyslné upjatosti nad určitými technickými pravidly, které tanec z mého úhlu pohledu více od lidí vzdalují. Hodně komunikuji s různými lidmi. Mnoho nových pohledů na tanec mi dali také moji partneři z TV show a tento nový přístup, který aplikuji při současné tvorbě, mne velice baví a naplňuje. Mojí snahou je, aby byl tanec stejně žádaným uměním, či zábavou pro lidi, jako je zpěv a hudba. Chci být blíže k lidem a adresovat jim každý pohyb a gesto. Hodně jsem přemýšlela a přemýšlím, proč jsou haly tanečních soutěží stále prázdnější a ztrácejí na atraktivitě a zájmu. Ve své tvorbě usiluji odzrcadlit také změny těchto tendencí a potřeb lidí, protože primárně mne baví tancovat pro diváky, bez nich to vlastně nemá smysl. Miluji live performance. Takže se řídím svým heslem: „Nepřestávej tancovat.“ Našla jsem si určitou cestu, kde tancem již nesoutěžím, ale tvořím a vystupuji jako svobodný taneční performer, který  tancem přes pohyb promlouvá k divákovi. A toto mne naplňuje a vyživuje moji duši.“

 

Lidské tělo v tanci vnímáte jako hudební nástroj a tak je potřeba jej dokonale ovládat a ladit. Jak o tento „svůj nástroj“ pečujete?

„Ano, vnímám to tak. V těchto svých intuitivních zjištěních mne utvrdil můj dobrý přítel, který se věnuje výzkumu vody. Naše tělo tvoří až 70 – 80 % voda. Voda dokáže měnit skupenství a reaguje na vibrace. Například když pustíte určitou hudbu, částice vody se uspořádají vždy do toho stejného celku. Prostě řečeno, reagují na tyto vibrace a tak to vnímám i s naším tělem. Když necháme přes sebe „přetékat“ vibrace hudby, částice našeho těla reagují podle těchto vibrací. Pokud ale tělo blokujeme čistě racionálními pokyny, často pohyb, který vidíme, není v souladu s hudbou, která hraje. Aby tělo dokázalo takto jemnohmotně reagovat, je důležité se o něj také patřičně starat, ladit ho. A to znamená denně s ním komunikovat, vnímat jeho potřeby, každodenní rozhodnutí opírat o to, že jste tanečník a tělo kultivovat. Já osobně pravidelně cvičím jógu, girokinesis, gyrotonic, strečing, hodně pracuji s dechem a uvolňováním, pravidelně navštěvuji fyzioterapii, kranyosakrální terapii, rollfing, thajské masáže. Medituji, hudbu si vizualizuji a poslouchám po různých vrstvách. Nepokládám se ale za dokonalou, aby to neznělo, že si myslím, že vlastním patent, toto všechno jsem odkoukala a utvrdila se o tom, že to asi takto funguje, protože to dělají a touto cestou uvažují také tanečnice, které uznávám. Tou nejlepší v zhmotnění a převedení tohoto uvažování o pohybu a vztahu těla k hudbě byla svého času pro mne Oxana Lebedew. Ona sama mi toho mnoho předala.“

   

A co chvíle volna, jak je ráda trávíte?

„Přiznávám, že mne můj taneční život naplňuje a práce si mi často slévá s volným časem. Velice ráda ale vypnu úplně v podobě cestování do teplých krajin a úplného se odpojení od reality mých běžných dnů, od telefonu, od toho, že jsem Dominika Rošková. Baví mne také móda, shopping nebo kreování mého looku na nějakou novou akci. Ráda mám den volna se svým přítelem, kdy nemáme nic naplánované a děláme spontánně to, nač máme chuť. A ráda jsem také sama se sebou v tichu a samotě, nebo s nejlepšími kámoškami a rodinou. Tak ráda trávím svůj časJ

Dominika Rošková

Pochází ze středního Slovenska.

Vystudovala VŠE (Ing.) a FTVŠ na Univerzitě Komenského (trenérství).

Je pětinásobná vicemistryně Slovenska v tanečním sportu, finalistka Evropského poháru a člena Síně slávy Slovenského svazu Tanečního sportu v kategorii Mezinárodní legendy.  

Třikrát tančila v slovenské TV taneční soutěži Let´s Dance – v roce 2017 se v hercem Braněm Deákem protančili na 2 místo, stejné místo obsadili v roce 2022 spolu s hercem Adamem Bradym a v roce 2023 s hercem Richardem Autnerem byli pátí. V české Star Dance… když hvězdy tančí, ve dvanácté sérii v roce 2023 byla taneční partnerkou hudebníka Richarda Krajča. 

Foto: archiv Dominiky Roškové 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín