Taneční osobnosti – rozhovory – 2. stránka

Rozhovor s bývalou primabalerínou ND Janou Kůrovou

„Balet je nejdokonalejší forma pohybu“

Baletní umění je podle mě jednou z nejdokonalejších forem pohybu a gest, která slouží k vyjádření myšlenek a k zobrazení postav na scéně,“ přiznává Jana Kůrová, která se již v osmnácti letech stala primabalerínou Národního divadla v Praze, kde si zatančila řadu nádherných rolí. Tančila i v zahraničí, vyzkoušela si také choreografii a našla se v pedagogické činnosti a jak sama přiznává, baví ji předávat studentům své zkušenosti a jevištní umění. A právě práce pedagoga ji v roce 2024 vynesla speciální uznání Certificate of Excellence od Europeen Ballet Grand Prix.

archiv Jana Kůrová – JK Master Ballet School

Tatínek tanečník a choreograf, maminka tanečnice a pedagožka, oba byli v baletu Národního divadla v Praze, a tak jste tanec a divadlo znala od dětství. Jako malou Vás bavilo malování pohádek a pak navrhování kostýmů. Jenže vyrůstat v divadelním prostředí Vás velice ovlivnilo, a tak bylo zcela přirozené, že jste vystudovala balet na pražské Státní konzervatoři. Jaké bylo Vaše dětství?

„Dětství bylo krásné. Rodiče pro mě vytvořili prostředí plné poezie. Většinu dětství jsem prožila v Brně, kde jsem chodila do školy, která kladla velký důraz na rozvoj sportovních dovedností dětí, rozvoj osobnosti ve všech oblastech vzdělávání s přihlédnutím na specifiku nadání. Navíc se pořádaly různé exkurze, návštěvy kulturních představení, výstav, botanické zahrady, brněnského planetária.

Rodiče mě nikdy neovlivňovali ve výběru uměleckého žánru, ale samozřejmě doma jsem žila divadlem a baletem. To bylo také důvodem mého zapsání do baletní školy Ivo Váni Psoty a dokonce jsem vystupovala i v divadle. Dětství bylo opravdu krásné a ráda na tu dobu vzpomínám.

V deváté třídě jsem přešla na Státní konzervatoř v Praze. Tam jsem zůstala jeden rok a pokračovala jsem ve studiu baletu na Akademické choreografické škole při Velkém divadle v Moskvě. V 16 letech jsem udělala konkurz do Národního divadla v Praze a byla přijata jako elévka s podmínkou dostudovat Státní konzervatoř, udělat maturitu a samozřejmě získat i absolutorium.

Pro můj další profesní život bylo veliké štěstí, že jsem vyrůstala v umělecké rodině. Moje maminka, pedagožka a baletní mistryně Národního divadla v Praze, mi mohla předávat veškeré zkušenosti a znalosti, které můžu v současnosti postoupit dále nastupující generaci. Jsem ji vděčná za všechno, co mě naučila.“

archiv Jana Kůrová – JK Master Ballet School

Velice brzy jste se stala elévkou baletního souboru Národního divadla v Praze a již v osmnácti letech jste se stala primabalerínou a na scéně ND jste si zatančila řadu nádherných rolí. Byla jste Odettou i Odilií v Labutím jezeru, Růženkou ve Spící krasavici, Mášou v Louskáčkovi, Julii v Romeovi a Julii, Giselle, Popelkou, Lisette v Marné opatrnosti. Na kterou roli ráda vzpomínáte? Splnila jste si své taneční sny?

„Opravdu jsem měla možnost zatančit si řadu krásných rolí. Nemůžu říct, která role mně byla nejbližší. Měla jsem velký vztah k baletu Giselle, který vznikl v období vrcholného romantismu. Libreto napsal Pierre Jules Théophile Gautier, který se inspiroval dílem Heinricha Heineho i dílem Victora Huga. Na druhé straně jsem ráda tančila Lisettu v Marné opatrnosti, kterou nastudovala pro balet Národního divadla slavná balerína Alicia Alonso. Milovala jsem samozřejmě Louskáčka, kterého jsme hráli hlavně v období vánočních svátků, a tak bych mohla pokračovat dál a dál. Ke každé roli jsem si vytvořila vztah a vždy jsem se těšila na představení. Mohu dnes říct, že jsem si taneční sny splnila. Nastudování nové role předpokládá tvůrčí nasazení a byli choreografové, se kterými jsem moc ráda spolupracovala. Velmi mně naplňovala spolupráce s mým tatínkem Miroslavem Kůrou, tanečníkem a choreografem. Je pravda, že mně nikdy nic neodpustil a v první řadě vyžadoval muzikálnost, tvůrčí a obsahové vedení role. Technická stránka byla pro něj samozřejmostí.“

archiv Jana Kůrová – Spící krasavice, New Orleans

Ještě během angažmá v ND v Praze jste se svým partnerem Lubomírem Kafkou vystupovala v Madridu, v Berlíně, v Mnichově a v New Yorku. V roce 1980 jste se zúčastnila amerického turné s National Ballet of Canada. Po odchodu z Národního divadla v Praze, jste se vydala do světa. S italskou primabalerínou Carlou Fracci jste absolvovala turné po Itálii. Tančila na Broadwayi v All Star Gala. A v roce 1995 jste se dostala do americké síně slávy Hall of Fame. Jak na toto období vzpomínáte, co Vám tyto zahraniční pracovní pobyty daly?

„Ano, všechno, o čem hovoříte, se ale událo ještě v době mého angažmá v baletu v Národním divadle v Praze. Zahraniční pracovní pobyty mně daly mnoho, jak po stránce umělecké, tak po stránce lidské. Mohla bych o tom napsat knihu. Je toho opravdu moc. Úplně první pohostinné vystoupení bylo v Madridu ve Španělsku, kde jsme vystupovali pro španělskou královnu Sofii. Po představení za námi přišla a byla úžasná, povídala si s námi tak, jako by byla jedna z nás. Potom přišel New York, kde jsme vystupovali v All Star Gala na Broadwayi v divadle Beacon. Byla to velice důležitá a slavnostní představení. Přišli se na nás podívat úžasní lidé, umělci, o kterých jsem jen s obdivem četla a kteří byli teď a tady a mohla jsem se s nimi pozdravit. Pro mě a věřím, že i pro mého partnera Luboše to byl obrovský zážitek. Také nám bylo řečeno, že pokud o nás napíšou v New York Times dobře, máme cestu do Spojených států amerických otevřenou. No, a v New York Times vyšel velice dobrý článek. Velkým uměleckým krokem bylo pro nás vystupování v představeních na World Ballet Festivalu v Tokiu a Ósace v Japonsku. Setkali jsme se opět s umělci, které jsme obdivovali, ale tentokrát přímo na jevišti. Nevěděli jsme, jak nás přijmou, ale byli úžasní a velice skromní. Po představení přišel ale šok. Organizátoři se o nás krásně starali, vzali nám tašky a šli jsme k autu, které nás mělo odvézt do hotelu. Když se otevřely dveře, bylo to asi deset kroků do auta, uviděli jsme po obou stranách řady policistů a ochranku, za nimi nadšený dav diváků, který na nás pokřikoval jmény a tleskal. Lidé se na nás tlačili a ochranka měla co dělat, aby nás dostala do auta. Když se dveře auta zavřely, seděli jsme s Lubošem beze slova úplně vytřeštění. Luboš neměl na sobě svetr a já jsem držela v ruce jenom papír místo obrovské kytice. Na to se nedá zapomenout… Tak bych mohla pokračovat a vyprávět o Kanadě, Kubě, Německu, Itálii nebo o Carle Fracciové, vynikající italské baleríně, kterou jsem měla moc ráda. Byla také dobrou herečkou a natočila několik filmů. Neměla až tak skvělou techniku tance, ale když se objevila na jevišti, každého hned zaujala. Měla něco navíc, to, co dnes postrádám u mnoha prvních sólistů. Byla totiž osobnost.“

Bylo vám 33 let, když jste se s kariérou aktivní tanečnice rozloučila. Baletu jste zůstala ale věrná. Zkusila jste choreografii a podílela se na inscenacích jako Má vlast, Louskáček nebo Labutí jezero. V roce 2008 jste nastudovala celovečerní balet Stvoření světa pro Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě. Našla jste se v pedagogické činnosti. Působila jste např. na Korean Nationl University of Arts v Soulu, vedla semináře na University of Yale v USA. Pořádáte taneční workshopy jako je Summer Ballet Prague. Co Vás na pedagogické práci baví? Čím Vás tato profese naplňuje?

„Víte, já jsem se vlastně s kariérou aktivní tanečnice nikdy nerozloučila. Vrátila jsem se z úspěšného turné po Spojených státech amerických a hned mně bylo oznámeno tehdejším šéfem baletu Harapesem, že mě chce přeřadit do opery. Nepochopila jsem to nesmyslné rozhodnutí a samozřejmě jsem nesouhlasila. Vzápětí jsem obdržela dopis, kde bylo napsáno, že jsem pro baletní soubor „nadbytečná“ a mám výpověď.

Tím mi Vlastimil Harapes vzal moji profesi, práci, kterou jsem milovala. Bylo to nejtěžší období mého života. Mohu říct, že jsem se s tím dlouho nesmířila a nevyrovnala, protože balet vždycky byl, je a bude mojí velkou láskou. Do dneška jsem nepochopila a neznám důvod tohoto kroku a vždycky to budu brát jako velkou křivdu. Samozřejmě, že s tímto krokem souviselo i hmotné zabezpečení.

Potom následovaly roky, kdy jsem hledala další uplatnění ve své profesi. Chtěla jsem dát dohromady pěkné galavečery, což se povedlo. První bylo ve spolupráci s německou EuroArts Music International a Arte. Všechna představení byla úspěšná, ale bohužel jsem neměla štěstí na lidi, kteří pracovali kolem těchto projektů. Cílem bylo ukázat u nás technickou bravuru a tvůrčí vyspělost interpretů. Myslela jsem, že by to mohlo ovlivnit hlavně nastupující generaci a pomoci jim pochopit možnosti, které tento divadelní žánr nabízí.

Postupně jsem přešla na pedagogickou a choreografickou činnost. Choreografie je nádherný tvůrčí proces, který mě plně naplňuje. Co se týká pedagogiky, není to vůbec jednoduché. V průběhu času jsem poznávala úroveň a odborné znalosti jednotlivých studentů, musela jsem vypracovat ke každému specifický přístup, plán tréninku a program pro rozvoj a růst výkonnosti. Vím, že také částečně musím zodpovídat za jejich dosažené výsledky. Jsem přesvědčená, že každý baletní pedagog, v současné době, by měl mít jevištní zkušenost a praxi. Je to základ pro výkon specializace tohoto povolání.

Dnešní společnost přináší na jedné straně nové druhy tance a na druhé straně klasická baletní představení, která známe, a která se stále vyvíjejí a inovují. Jsou stále větší nároky na techniku tance a s tím je třeba pracovat při výuce studentů. Snažím se, aby tréninkový proces byl na vysoké profesionální úrovni, charakteristický individuálním přístupem a schopným mezinárodní konkurence.

Zmínila jste inscenaci Má vlast. Ano, diváci měli toto představení rádi, ale nestudovala jsem ho sama. Velkou roli zde sehrála zkušenost mého tatínka. Stejně jako Louskáček nebo Stvoření světa v Ostravě, kde jsem vlastně přenesla jeho choreografii.

Víte, velice se zamýšlím nad tím, že všude ve světě si váží svých umělců. U nás chodí dobří umělci kolem divadla. Například otec vytvořil pro Národní divadlo slavný a velice úspěšný balet Romeo a Julie, který byl i zfilmovaný a získal cenu Prix d´Italia od společnosti RAI v Itálii. Myslela jsem, že divadlo tuto inscenaci obnoví, ale vedení baletu dalo přednost choreografovi, který působil v Německu a starší choreografii.“

Právě Vaše pedagogická práce Vám v roce 2024 vynesla speciální uznání Certificate of Excellence od Europeen Ballet Grand Prix. Co to pro Vás znamená? Je to velká radost, ale zároveň také závazek?

„Získala jsem řadu mezinárodních ocenění, ale v naší zemi tyto ceny nic neznamenají. Takže mám samozřejmě z tohoto ocenění velkou radost, ale to je asi tak všechno. V každém případě pedagogická práce sama o sobě je velký závazek. Kromě odborných znalostí musíte ke každému studentovi najít cestu, řešit věci i z psychologické stránky, prožíváte jejich neúspěchy a radujete se z jejich úspěchů. Je to zdlouhavá práce, ke které musíte přistupovat s velkou trpělivostí. Baví mě předávat studentům své zkušenosti a jevištní umění.“

Jako pedagožce Vám „prošla rukama,“ hezká řádka studentů. Sledujete jejich kariéru profesionálních tanečníků?

„Ano, snažím se.“

archiv Jana Kůrová – Tales of Hoffmann, ND Praha

Čím je pro Vás balet stále tak jedinečný? Jednou jste řekla: „Balet je univerzální, mezinárodní forma divadelního umění, která boří kulturní a jazykové bariéry.“

„Baletní umění je podle mě jednou z nejdokonalejších forem pohybu a gest, která slouží k vyjádření myšlenek a k zobrazení postav na scéně. Vlastně nám každý den začíná hudbou, kdy se prostřednictvím tréninku připravujeme na repertoárové zkoušky. Baletní umění má svá pravidla a je důležité, aby si každý uvědomil, že nejenom talent, ale hlavně píle, vytrvalost, disciplína a pokora ho můžou dovést k vytouženému cíli. Balet je divadelní žánr plný elegance, estetiky a ladnosti. Stejně jako i ostatní druhy umění, je jedním z mnoha způsobů, jimiž se člověk vyjadřuje. Umění nejlépe ze všeho odhaluje silná pouta, která spojují lidi. Cizinec nemusí rozumět jazyku, ale může okamžitě pochopit umělecké dílo.“

Zasedáte v porotách mezinárodních baletních soutěží. Sama jste ze své aktivní taneční kariéry vítězkou řady prestižních soutěží. Jaké to je nebýt hodnocen, ale hodnotit?

„Člověk je hodnocen druhými vlastně celý život. Hodnotit soutěžící je velice těžké. Pokud chcete být objektivní, musíte sledovat velice zodpovědně každé vystoupení a profesionálně srovnávat jednotlivé výkony. Pamatuji se, že když jsme aktivně soutěžili, tak porota sledovala převážně různá pas de deux, která se skládají z adagia, variací a cody. Každý pár přinášel různé technické novinky a tvůrčí podněty. Bylo to hodně zajímavé.

Dnes jsou kritéria na soutěže trochu jiná. Převážně se prezentují pouze variace. Někdy mám pocit, že jde jenom o to, kolik kdo zatočí piruet. Je to škoda. Nicméně si myslím, že úkolem každého porotce by mělo být hodnotit výkony objektivně, přesně, stejným měřítkem všechna prezentovaná vystoupení a výkony. Postupovat eticky a poctivě.“

Jste stále velice aktivní a pracovně velice vytížená. Umíte vůbec odpočívat? Jak ráda trávíte chvíle volna?

„Volno? Co to je? Ale teď vážně, ráda, asi jako každý, si sednu ke krásné a zajímavé knížce, podívám se na hezký film nebo se věnuji ručním pracím. V posledních letech nacházím zálibu i v zahradničení. Vidíte, vždy se něco najde. Mám prostě ráda aktivní odpočinek.“

archiv Jana Kůrová – Korzár, Mnichov

Děkujeme za rozhovor

Jana Kůrová:

Narodila se 18. 6. 1959 v Praze jako dcera tanečníka a choreografa Miroslava Kůry (1924 – 2023) a tanečnice a pedagožky Jarmily Manšingerové Kůrové (1934 – 2020).

Vystudovala Státní konzervatoř Praha.

Studovala na Akademické choreografické škole při Velkém divadle v Moskvě a také navštěvovala baletní Studio Davida Howarda v New Yorku.

1977 – 1991 byla primabalerínou baletního souboru Národního divadla v Praze.

V roce 1995 se dostala do americké síně slávy Hall of Fame.

Zakladatelka United Ballet Artists, z. s.

Umělecká ředitelka Summer Ballet Program & JK Master Ballet School.

V roce 2024 od European Ballet Grand Prix obdržela speciální uznání za svoji pedagogickou činnost Certificate of Excellence.

Foto: Archiv Jany Kůrové

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s Alenou Pajasovou

„Lámat nohy a záda jsem dětem nechtěla, ale sedět doma neumím“

Alena Pajasová

Vše začalo gymnastikou. Když s ní skončila, zkusila štěstí v malé taneční skupině a začala navštěvovat taneční kurzy a lekce. A vyplatilo se jí to. V roce 2003 navázala Alena Pajasová úspěšnou spolupráci s tanečníkem Martinem Dvořákem a v roce 2004 spolu založili ProART Company a ProART Festival, v nichž do roku 2015 působila jako tanečnice, manažerka a výkonná ředitelka. Jako tanečnice vystupovala také v mnoha zemích. Věnuje se pedagogické činnosti a řadu let žije ve Švýcarsku, kde založila Český Klub Zürich, Českou školu a Ahoj Festival.

Jaké bylo Vaše dětství plné gymnastiky a tréninků? Co Vás ještě bavilo?

„Hodně intenzivní to bylo v době studia na gymnáziu. U nás v Praze na Chodově otevřeli novou velkou sportovní halu a přesunula se k nám s tréninky gymnastická reprezentace. U mě to šlo rázem ze dvou tréninků na pět týdně. Od šestnácti jsem také začala učit a dělat choreografie. Vítězství na pražských přeborech a účast na mistrovstvích republiky pro mě byly úžasnou motivací. Vedle toho výměnné pobyty, zahraniční zkušenosti. Jenže už jsem na to vlastně byla stará. Ve vrcholové gymnastice se v osmnácti končí. Trénovat jsem nechtěla, viděla jsem, že je gymnastika vlastně hrozný dril a ničí zdraví. Já jsem dětem lámat nohy a záda nedovedla. Takže jsem chvíli nedělala nic, ale rychle jsem viděla, že sedět doma neumím.“

archiv Alena Pajasová s Martinem Dvořákem z ProArt festivalu v Brně

Co Vás přivedlo k tanci? Absolvovala jste taneční průpravu v různých kurzech a dílnách klasického, moderního a současného tance…

„Bez pohybu jsem vůbec nevydržela. Začala jsem nejprve v nějaké malinké taneční skupině, obíhala víkendové kurzy a lekce. Začala tančit v amatérském tanečním souboru Antares, kde jsme měli moc fajn průpravu v baletu, ‚grahamku‘ nás chodívala učit Líba Ovsová. Také začala učit tanec pro děti v malé školičce Modré nebe v centru Prahy na Starém městě. Trávila jsem všechen volný čas na lekcích, chodila do Dance Perfectu na lekce Quaši, Lenky Vagnerové, Věrky Ondrašíkové, Helenky Arenbergerové, na Aneňák k Honzovi Kodetovi. Stylově mi hodně pasovaly lekce Martina Vraného. Nechci na nikoho zapomenout, ale stejně se to nedá vše vyjmenovat. S Anatares jsme založili kurzy, nebo přípravku, nebo jak tomu říkat, tam jsem učila a organizačně to celé zaštiťovala. Tančila jsem ve dvou mizerných muzikálových projektech. To mě opravdu zklamalo. Bláznivě jsem si myslela, že se dostanu do nějakých zahraničních projektů. Zkusila jsem pár konkurzů. Jednu dobu jsme si fajn rozuměli s Jarkem Cemerkem, ten mě každopádně hrozně tanečně vytáhl nahoru. Roky jsem chodila na balet, nejvíc mě ovlivnila Petra Padriánová. Pro ní jsem se prostě dokázala změnit na baletku, i když moje tělo je teda samý sval, spíš vhodné na contemporary a floorwork. Tančila jsem pro něj nějaké choreografie, když studoval na HAMU. Mezitím jsem učila v Dance Perfect modernu pro začátečníky a na více místech pořád tanec pro děti a mládež. Vychovala jsem si už takovou skvělou skupinu děvčat, se kterými jsme jezdily na přehlídky scénického tance. Vystudovala jsem učitelství pro první stupeň, tak nějak mě to k těm dětem táhlo nejvíc.“

V roce 2004 jste spolu s tanečníkem Martinem Dvořákem založili ProART Company a ProART Festival a do roku 2015 jste byla tanečnicí, manažerkou a výkonnou ředitelkou ProART Company i ProART festivalu. Jakých bylo těch plodných jedenáct let v ProARTu? Jednou jste řekla, že to byla pro Vás jako umělkyni zásadní léta, nádherné období a nesčetně bohaté a emotivní okamžiky.

„Moje spolupráce s Martinem Dvořákem začala vlastně v roce 2003. Nejprve přišel do Antares jako hostující choreograf. Vytvořil pro nás dvě choreografie. Ta druhá Gabriel Lion byla pro mě novým světem inteligentního tanečního divadla, spojení s herectvím. Hrozně mě to nadchlo. Projekt jsem odehráli snad dvakrát a měl to být konec. Nemohla jsem to přenést přes srdce. Martin byl v té době v angažmá v baletu Bern. Já tam za ním byla na návštěvě a absolvovala bez mrknutí oka baletní tréninky v divadle (skvělá škola Petry Padriánové). Smluvili jsme se, že to nenecháme být a pro projekt Gabriel Lion jsme našli neuvěřitelné jeviště v památníku Terezín. Konkurzem získali pro projekt skvělé obsazení, řada lidí z přípravky Dance Perfectu. Vysnili jsme si, že tam uděláme festival. Jenomže to dopadlo úplně špatně. Tedy s festivalem Gabriel Lion se sice v Terezíně odehrál jako součást Tance Praha, ale festival se tu uskutečnit nemohl. A tak vznikl ProART. Řekli jsme si, ten festival chceme a že musíme mít nějaký rámec. Začali jsme pod touhle značkou organizovat workshopy, pravidelné kurzy. On dělal uměleckého šéfa, měl spoustu kontaktů v uměleckém světě a já si vzala na starost administrativu, fundraising, kancelář a všechno okolo.

Byla to opravdu skvělá léta 2003 – 2015, dá se říct. Taneční role v projektech Martina Dvořáka. Já už tě nemám rád, Kdopak by se bál, Barocko byly celovečerní pecky, které považuju pro mě za zásadní. Díky festivalu vznikla i řada dalších menších choreografií jiných choreografů. Ráda vzpomínám třeba na choreografii Isiry Maluloluwe „Ištván 1952“ nebo „Bon vieux temps“ Felixe Dumerila. Tam jsem hrála babku alkoholičku a někteří kamarádi mě nemohli vůbec poznat. Ale i skvělé činoherní nebo pěvecké workshopy a mini projekty v rámci festivalu mě rozhodně hodně ovlivnily.
Mezitím jsem se stihla vdát, v roce 2007 a 2009 porodit dvě děti a pořád přitom tak nějak byla na jevišti i v zákulisí festivalu.

A tyhle roky v ProART a spolupráci s Martinem dneska zpětně, když se ohlížím za svou taneční minulostí, vidím vážně jako splněný sen. Díky téhle spolupráci a festivalu ProART jsem získala spoustu krásných rolí a spoustu cenných zkušeností.“

archiv Alena Pajasová – String Quartets z roku 2013

Coby tanečnice jste vystupovala nejen v Čechách, ale také na turné v Rakousku, Slovensku, Polsku, Německu, Portugalsku, Izraeli, Maďarsku, Jižní Koreji a Švýcarsku. Jaká to byla zkušenost?

„Byla jsem na sebe neskutečně pyšná. Co všechno dokážu. Protože to nebylo jen to, že nás někdo pozval a já jela jako tanečnice někam vystupovat. Já to společně s Martinem všechno zařídila od A do Z. Včetně financí, organizace, letenek, prostě produkce přes kostýmy a taneční výkon až po vyúčtování. Neuvěřitelné dobrodružství. To už jsem přitom při spoustě zahraničních cest měla ty dvě děti a tolerantního manžela, který nějak pomohl se o všecko postarat. A skvělou podporující maminku, která ale v posledních projektech nade mnou trochu lomila rukama a říkala, jestli bych už toho neměla spíš nechat….“

Řadu let se věnujete pedagogické činnosti. Sama jste vystudovala Matematicko-fyzikální fakultu a Pedagogickou fakultu na UK v Praze. Dlouhá léta jste působila jako lektorka tance pro děti (Ciel Bleu International School, Green Tree Early Learning Centre, Bumble Bee School, Riverside School) i dospělé (ProART workshopy, Dance Perfect Studio). Co Vás baví na pedagogické práci? Je to ta možnost předávání svých zkušeností dále? Sama říkáte, že radost z pohybu je pro nás základním instinktem.

„Přitom jsem takový samouk, nikomu raději ani neříkám, že nemám taneční konzervatoř. A nevystudovala jsem ani tanec (ani produkci). Děti jsou ohromně upřímné a je s nimi legrace. Moje máma říká, učitelem se člověk nenaučí být, učitelem se člověk narodí. Ona je taky pedagog, učila celý život matiku a fyziku na gymnáziu. Tak holt jsem se asi narodila učitelkou.“

Od roku 2010 žijete s rodinou ve Švýcarsku, kde učíte nejen tanec, ale také český jazyk pro děti. Založila jste zde spolek Český Klub Zürich, Českou školu a Ahoj Festival. Co bylo spouštěčem k jejich založení?

„Vlastně v celém mém životě odvážně dělám a buduji prostě to, co v té každé životní etapě chci a potřebuji mít. Nikdy jsem nebyla někde zaměstnaná, tak abych měla nad sebou nějakého šéfa. Dělám sama sobě zaměstnavatele a šéfa, sama si seženu peníze, aby to mohlo fungovat. Dělám si vlastně, co chci. Aktuálně řídím tým devíti učitelek a v české škole a školkách máme už dnes víc než sto dětí. Je to hezké, že se mě na to ptáte, aspoň si to můžu pěkně uvědomit a pochválit se.“

Ve Švýcarsku jste v roce 2018 absolvovala roční kurz učitelství jógy, kterou učíte jak děti, tak dospělé. Proč právě jóga, o které tvrdíte, že je ten nejlepší start do nového dne?

„Ne ne, nejlepší start do nového dne je procházka nebo proběhnutí v lese. Jóga je moc fajn a dodnes učím 4 lekce týdně pravidelně. Samozřejmě je to můj job, a částečný zdroj obživy. Organizuji také jógové víkendy. Přivezla jsem osm lidí ze Švýcarska na pět dní do Prahy. Moc se jim tam líbilo. Ale já se nějak pořád vyvíjím a právě teď mám pocit, že mi je jóga nějak málo emocionální. Začala jsem ještě (na stará kolena) pětileté studium taneční a pohybové terapie. A to je teprve pecka. Když se to dá s Jungovou psychologií do kupy.“

Řadu let žijete v zahraničí. Co pro Vás znamená domov, kde je ten Váš?

„Hezká otázka. Právě s koučkou Magdalenou Vokáčovou rozjíždíme projekt Domov v srdci. Ono se to asi nakonec bude jmenovat jinak, ale chceme nabízet lidem v krajanských komunitních centrech po světě kombinaci koučinku a tance. Funguje to skvěle. Vyzkoušely jsme to ve Švýcarsku už vícekrát. Pro lidi, co žijí v cizině je to takové typické téma: Co je můj domov? Bylo by mi v Česku líp? Tady se necítím doma, ale když se vrátím domů tam už to také není, jak to bývalo.

Žít v cizině je hodně emocionálně náročné. Nedá se to asi vysvětlit. Já brečím, když hraje česká hymna. Ale ve Švýcarsku už jsem doma, vyrostly tu moje děti. Už mám i švýcarské občanství, ale do Česka se určitě budu občas ráda vracet. Jsou to naše kořeny.“

Patříte k lidem, pro které je jejich práce také koníčkem? Jak ráda trávíte chvíle volna?

„Tak to každopádně. Já nedělám ani chvilku, to co dělat nechci. Jednak jsem šťastná povaha té trpělivé a pracovité, která nefňuká a něco vydrží. A jednak, jak už jsem to říkala, si vlastní život od začátku do konce organizuji sama. Takže ve výsledku ani žádné chvíle volna nemám. No, to ne, to bych kecala. Ve volných chvílích si čtu, hraji na piano nebo štrikuji a poslouchám u toho hudbu. Dokonce umím při štrikování koukat na televizi nebo číst knížku. Když si chci vážně odpočinout, tak chodím několik dní po horách.“

archiv Alena Pajasová – Bon vieux Tempsz roku 2010

Děkujeme za rozhovor

Foto: Archiv Aleny Pajasové

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s tanečnicí a choreografkou Dominikou Metličkovou

„Tanec ze srdce je pohlazením pro duši“

„Velmi ráda předávám své umění dál, a to byl i důvod proč jsem se rozhodla založit si vlastní Taneční studio Dominique, které se otevřelo v roce 2020 v Plzni,“ přiznává lektorka tance, choreografka a milovnice pohybu Dominika Metličková, která se tanci věnuje od dětství.

Tanci se věnujete od svých pěti let, když jste začala navštěvovat ZUŠ v Pardubicích a již tehdy jste se objevila na scéně Východočeského divadla v Pardubicích. Pamatujete si ten pocit, když jste poprvé stála na jevišti?

„Než jsem se dostala k baletu, začínala jsem ve třech letech s krasobruslením. V té době jsem také, díky tátovi, který byl sportovní nadšenec, začala lyžovat. S krasobruslením jsem bojovala dva roky. Nechtěla jsem dělat žádné rychlé pohyby, já jsem chtěla dělat jenom ladné pohyby. Takže po dvou letech trenérka řekla mým rodičů. „Dejte ji na balet.“ Doporučila rodičům, kam mají se mnou jít, a tak jsem se dostala k paní učitelce Demlové na balet na ZUŠ v Pardubicích, která na mne koukla a hned mne přiřadila do o dva roky staršího ročníku, protože jsem měla základy baletu právě z krasobruslení a viděla ve mně potenciál.

Na jevišti jsem se poprvé objevila v šesti letech. Velice se mi tam líbilo, nádherné kostýmy, světla, kulisy, bylo to krásné. Co si ale hlavně pamatuji je, že jsem měla respekt a zodpovědnost vůči ostatním dětem. Já už v té době měla v sobě velkou míru zodpovědnosti, že to musím zvládnout. Ta tréma a zodpovědnost mne neopustila dodnes. Vždycky, když jdu vystupovat tak mám obrovský respekt, není to tak, že bych si říkala, super, umím to, jsem dobrá, jsem skvělá. Právě naopak.“

Zájem o divadlo a tanec Vás v roce 1993 dovedl ke studiu na Taneční konzervatoři hlavního města Praha, kde jste studovala jak klasický tanec (balet), tak jazz, contemporary, lidový či historický tanec. A již během studií jste tančila v baletních představeních Stavovského divadla (Louskáček, Šípková Růženka, Marná opatrnost) a v ND v Praze jste účinkovala v Labutím jezeře. Čím Vás tanec zaujal, že jste mu propadla? A splnila jste si své taneční sny?

„Na konzervatoř jsem šla z naprosto neromantických důvodů. Bylo to v roce 1993, krátce po revoluci. Před revolucí, kdo mohl cestovat, kdo měl volný pohyb? Sportovci a umělci. Když jsem se dostala na konzervatoř, tak až tam jsem baletu zcela propadla, protože tam cítíte tu atmosféru, má to specifické kouzlo, které vás oslní. Takže přijímačky jsem šla dělat s tím, že to zkusím a udělala jsem je a už na nich jsem nasála tu atmosféru a od té doby jsem se strašně těšila, že ze mne bude baletka.

Konzervatoř je ale obrovská dřina, odříkání a těžká řehole. Zoceluje člověka a romantické smýšlení o baletu se během konzervatoře ztrácí. A když skončíte konzervatoř, už se nedíváte z pohledu romantika, ale z pohledu vrcholového sportovce.

Když jsem během studia vystupovala v ND, tak to bylo vždycky euforické a být alespoň na chviličku jakoby „členkou“ toho souboru, to bylo takové zadostiučinění, taková odměna, krásný zážitek. Já vystupovala již v pátém ročníku. Tančit další role jsem ze zdravotních důvodů už nemohla a musela jsem udělat za tím tlustou čáru. Nebylo lehké se s tím smířit.“

Máte za sebou také řadu zájezdových představení po Německu a Francii (Veselá vdova, Fantom opery). S projektem Vídeňského symfonického orchestru Straussovy valčíky jste se zúčastnila turné po Číně. Jaká to byla pro Vás zkušenost?

„Bylo to krátce po konzervatoři a pro mne jedno z nejkrásnějších období, vystupovat v zahraničí na velkých scénách. Člověk se podíval do koutů různých zemí. Největším zážitkem byl zájezd do Číny se Straussovými valčíky. Procestovat tuto vzdálenou a pro Evropana exotickou zemi bylo nezapomenutelné. Během jednoho měsíce jsme projeli takřka celou Čínu a podívali se na velmi zajímavá místa, protože nás brali i na různé exkurze. Čínské publikum je velmi vřelé a dokáží vše patřičně ocenit. Další krásné zážitky byly z turné po Německu a také ve Francii, kde jsme hráli Veselou vdovu a pikantní na tom bylo to, že jsme to měli nastudované v němčině, kterou Francouzi moc nemusí, ale nakonec se jim to líbilo.“

Od roku 2001 se věnujete lektorské činnosti a vedete taneční kurzy jak pro děti, tak dospělé. Začínala jste na ZUŠ v Pardubicích, pak jste byla na ZUŠ v Praze-Ďáblicích a od roku 2009 učíte v Tanečním centru v Plzni. Co Vás na práci lektorky tance naplňuje a baví? A jaký je o Vaše kurzy zájem?

„Začínala jsem učit na stejné umělecké škole, kam jsem kdysi chodila a pracovala jsem s dětmi a s dospívajícími. V Praze jsem pak pokračovala s dětmi a dospělým jsem se začala plně věnovat až po přestěhování do Plzně, což bylo v roce 2009, kde jsem začala učit v Centru Tance, což je velká celorepubliková škola tance. Tady začalo mé učení úplných začátečníků a amatérských tanečníků. V té době nebylo běžné jako dnes, že když se člověk rozhodne ve vyšším věku začít s nějakým tancem, má tu možnost. Tady v Plzni jsem byla v podstatě průkopnicí výuky baletu pro dospělé začátečníky. A to by člověk ani nevěřil, kolik dospělých dam si che plnit své dětské sny. I přes první nesouhlas vedení jsem do dvou let měla plné sály. Navíc tanec obecně je velmi prospěšný pro nejen fyzickou, ale i psychickou zdatnost. V době mého začátku působení v Plzni byl velký zájem o zumbu, byl to boom, a tak jsem se i já stala její instruktorkou a vedu jí v podstatě dodnes, jen v tanečnější verzi s názvem Fit Salsa. Je to momentálně jeden z nejoblíbenějších kurzů, protože na lekcích pálíte kalorie a vyplavujete endorfiny.

Na lektorské práci mě baví všechno. Baví mě pozorovat ten vývoj, když klientka přijde na lekci a začíná od základních kroků, jak se učí, když vidím, jak je spokojená. Přijde na lekci z práce, je utahaná, bez nálady a z lekce odchází rozesmátá, odpočatá, plná euforie, endorfinů. Klientky přijdou unavené a odchází nadšené. A to mne naplňuje.“

Věnujete se také choreografii pro taneční skupinu DDg (Diamonds Dance Group). Také děláte choreografii se speciálním přáním jako je např. svatební tanec, taneční čísla na večírky nebo přípravy na volné disciplíny na různých soutěžích krásy. Čím Vás práce choreografky naplňuje? Máte v tomto oboru nějaký vzor?

„Tvorba choreografií mě bavila vždy. Je to tvůrčí práce, kde musíte zohledňovat mnoho aspektů. Stejně jako sochař pracuje s konkrétním materiálem, tak i choreograf. Přijde člověk a má speciální požadavky, ať už svatební tanec, překvapení pro novomanžela, příprava na volnou disciplínu, atd. a vy tvoříte choreografii přímo pro něj, kde musíte zohlednit všechny jeho dispozice i indispozice, hlavně, aby to na něm vypadalo dobře. Samozřejmě dělám různé choreografie i v rámci mých pokročilejších kurzů Lady Salsy a velmi ráda tvořím pro skupinu Diamonds Dance group, kterou jsem založila už v roce 2010 a vystupují na různých akcích, plesech, bálech a firemních večírcích v Plzeňském kraji. Speciální kategorií jsou pak maturitní předtančení, to je vždy velká jízda a každou choreografii beru jako velkou výzvu. Vzory jsem měla za mlada a teď, vzhledem k širokému spektru tanců, žádné nemám.“

Čím je pro Vás tanec dnes? O tanci říkáte: „Tanec ze srdce je pohlazením pro duši.“ Platí to stále?

„Platí. Velmi ráda předávám své umění dál, a to byl i důvod, proč jsem se rozhodla založit si vlastní Taneční studio Dominique, které se otevřelo v roce 2020, během covidu, což byla strašně náročná doba, a ne úplně vhodná pro tento krok, ale dnes jsem za to vděčná. Máme nové studio se sály plnými denního světla, a to jsem do té doby postrádala. Studio je pro mě takové třetí dítě. Radost z tance zde předávám dál ve svých lekcích.“

Učíte různé taneční styly od klasiky (balet), přes scénický tanec, muzikálový tanec, fit salsu, lady salsu nebo bachatu až po latinu. Který z těch všech stylů, které ovládáte, máte nejraději nebo má každý v sobě něco, co Vás obohacuje?

„Začínala jsem baletem a ten je pro mne taková ta stará láska, která nerezaví, takže se stále k němu trošičku vracím. Momentálně mne asi nejvíce naplňuje salsa. Hlavně v té lady formě, sólově pro dámy, kde si můžete jednoduchými kroky velmi rychle zatančit a mít pocit radosti. Kroky nejsou vůbec technicky náročné a dají se rychle naučit. Když přijde klientka, úplná začátečnice, má již tak po třetí, čtvrté lekci pocit, že už začíná tančit. Což je velice fajn. Opět je tu ta zpětná energie, když odchází spokojená a já mám z toho radost. S pokročilými klientkami, některé chodí ke mně již od roku 2009, děláme pak různé choreografie, se kterými pak vystupujeme na závěrečných večírcích studia nebo Benefiční taneční přehlídce pro Klárku, což je projekt, který již tradičně pořádáme s kolegyní a kamarádkou Nikol. Největším přívalem energie je pro mě Fit Salsa, což je lekce na bázi zumby, akorát s o něco složitějšími tanečními kroky, které jedou v kardiozóně, takže tělo více maká, posiluje, více se zapotí, více spálí kalorií než u lady salsy. Takže každý odchází příjemně unavený a zároveň nabitý pozitivní energií.“

A co chvíle volna, jak je ráda trávíte?

„Moje práce je zároveň také mým koníčkem, a navíc jsem workoholik, takže když se mi zdá, že toho mám málo, tak si vymyslím novou. Nerada se nudím. Volného času tak vůbec nemám. Mám dvě děti a dcera začala před pár lety lyžovat a já se k tomu po letech vrátila. Mám ráda pohyb. A když nejsem na sále, tak jsem stále v pohybu.“

Děkujeme za rozhovor

Foto: archiv Dominiky Metličkové

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s tanečnicí a pedagožkou Klárou Tilcerovou

„Tanec je také učení se naslouchat a pomáhat druhým“

K tanci se dostala díky moderní gymnastice, které se řadu let věnovala a později tanec studovala ve Španělsku a v Anglii. Jako tanečnice se Klára Tilcerová představuje v činoherním představení Kráska a zvíře na scéně ND v Praze. Působí také jako pedagožka a učí taneční, gymnastickou a pohybovou průpravu děti i dospělé pomocí workshopů.

Co Vás přivedlo k tanci, který jste začala studovat ve svých čtyřech letech na ZUŠ T. G. Masaryka v Chomutově?

„Studovat na ZUŠ v Chomutově jsem v podstatě začala díky moderní gymnastice, kde bylo povinností projít průpravou klasického tance, včetně jeho tréninku.“

Klára Tilcerová – Triptych – foto Michal Hančovský

Jak jste se dostala k moderní gymnastice, které jste se věnovala řadu let?

„K moderní gymnastice mě přivedli rodiče. Z vyprávění vím, že jsem už od mala měla v sobě cítění pro pohyb a estetiku, včetně rytmu, který mne vždy dokázal rozpohybovat, zejména na veřejnosti. Pamatuji si, že exhibicionismus byl můj a tu možnost „předvést se“ jsem si nikdy nenechala ujít.

Klára Tilcerová – Triptych – foto Michal Hančovský

Během studia na Universitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, jste v programu Erasmu studovala tanec ve Španělsku, a poté v Anglii. Co Vám tyto studijní pobyty daly?

„Původně šlo o studium v zahraničí v rámci studia tělesné výchovy. Nicméně jsem už sama cítila, že se moderní gymnastice nemohu věnovat navěky a budu muset udělat další krok vpřed, čímž se stal současný tanec. Na konzervatoři Conservatorio Superior de Danza v Málaze jsem začala navštěvovat workshopy technik moderního tance pod vedením Cateriny Rago, kde si mě všimla místní pedagožka Alicia Torres a nabídla mi možnost studia po dobu mé, řekněme, studijní zastávky ve Španělsku, na jejich škole. Následně potom jsem usilovala o svou příležitost na Northern School of Contemporary Dance v Leedsu a Trinity Laban v Londýně. Obě školy mě přijaly, ale bohužel jsem nemohla studium řádně ukončit vzhledem k finanční náročnosti. Všechny tyto zkušenosti, pozitivní i negativní, a veškerá příprava, zejména v zahraničí, mi rozšířily obzory a nabídly zas něco navíc (odlišná kultura, přístup k fyzické i mentálmí přípravě a tak dále), což jsem hned uchopila a s naprostým odhodláním šla bojovat „o dům dál“.

Klára Tilcerová – foto Lukáš Vavřinec

Po ukončení kariéry moderní gymnastky jste se soustředila na tanec. Věnujete se baletu jako i současnému tanci, také fyzickému/pohybovému divadlu, improvizaci a akrobacii. Je Vám z toho něco bližší?

„Momentálně bych řekla, že současný tanec, včetně akrobacie, a fyzické divadlo. V mém případě byl balet určitým základem, ke kterému jsem byla vedena pro svou fyzickou přípravu, „aby bylo na čem stavět.“ A upřímně mi to dost pomohlo. Dnes jsem velice ráda, že tomu tak bylo, neboť mi díky všem zkušenostem nedělá takový problém si trochu „zaexperimentovat.“

Na scéně ND v Praze tančíte v činoherním představení Kráska a zvíře v choreografii Václava Kuneše. Jaké to je tančit ve Zlaté kapličce a ještě k tomu v činohře?

„Je to naprosto úžasná příležitost, které nikdy nebudu mít dost, i přesto, že již hrajeme třetí sezónu. Jsem za to opravdu vděčná. Krásné prostředí, vždy skvělé publikum, včetně mých kolegů, kteří se též podílejí na příjemné atmosféře.“

Spolupracujete s operou Národního divadla v Brně na projektu Here I am, Orlando v režii Jiřího Heřmana a choreografii Jana Kodeta. Jaké to je pro změnu v opeře?

„Tato záležitost je poměrně čerstvá, tudíž nedokáži přesně říct, jak to na mě vše působí. Věřím ale tomu, že je to pro mě další krok vpřed a obohacující příležitost v mé kariéře, zejména možnost pracovat s Honzou Kodetem a Jiřím Heřmanem.“

Působíte také jako pedagog a učíte taneční, gymnastickou a pohybovou průpravu pro děti i dospělé pomocí workshopů. Dlouhodobě spolupracujete se ZUŠ Štěstí, se studiem Pole Dance Roudnice nad Labem a Litoměřice nebo taneční company Sanny Dance Company v Roudnici nad Labem. Co Vás na práci pedagoga baví?

„Nejvíce ta rozmanitost. Každé lekce, workshopu či tréninku se účastní jiní lidé s jinými pohybovými možnostmi a to je právě to, co mě baví zkoumat. Zároveň tak pracuji i sama na sobě. Baví mě výzkum vývoje pohybu, který mě samotné přijde někdy tak jasný, aniž bych si uvědomovala jeho proces učení, jak to vnímá každé tělo jinak. Už odjakživa mě zajímala spousta věcí a nedokázala jsem se uspokojit jen s jednoduchou odpovědí. Vždy mě zajímalo proč a to mám i dodnes. A pak je tu samozřejmě práce s lidmi – pochopení, trpělivost, ochota, vstřícnost a tak dále. Učení se naslouchat a pomoci druhým.“

Klára Tilcerová – foto Lukáš Vavřinec

Jste více tanečnice nebo pedagožka?

„Charakterizovala bych se spíše jako tanečnice.“

Patříte k lidem, pro které je jejich profese také koníčkem? Jak ráda trávíte chvíle volna?

„S jistotou mohu říci, že ano a věřím, že tomu bude tak i nadále. Pokud zrovna netančím či neučím, tak se pravidelně věnuji jiným sportům v rámci komplexní pohybové přípravy, učím se i vyučuji cizí jazyky, tetuji, čtu a poznávám nová místa.“

Klára Tilcceová – BeaurtyandTheBeast2 – foto Petr Neubert

Klára Tilcerová

Narodila se 8. 10. 1995 v Kadani, pochází z Chomutova.

V letech 2017 – 2022 vystudovala na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem (Mgr.) obor Sport a zdraví. V programu Erasmus navštěvovala rok (2017 – 2018) univerzitu Universidad de Málaga, Málaga, a zároveň konzervatoř Conservatorio Superior de Danza, Málaga ve Španělsku. Tancem se dál zabývala také na londýnské Trinity Laban. Během své kariéry navštívila řadu tuzemských i zahraničních workshopů, včetně intenzivního tréninku v rámci taneční company Studio Wany McGregor.

V letech 1999 – 2019 se věnovala profesionálně moderní gymnastice a průpravě klasického tance. Roku 2010 se stala vicemstryní ČR a v letech 2017 – 2018 byla součástí reprezentačního týmu Andalusie v gymnastickém klubu Club Deportivo Miralmar Málaga.

Nyní působí jako tanečnice a pedagožka na volné noze.

Foto: Michal Hančovský, Petr Neubert, Lukáš Vavřinec

Veronika Pechová

pro Taneční magazín