Flamenco je hudebně-taneční kultura, jejíž kolébkou i současným centrem je Andalusie na jihu Španělska.

Vzniklo mezi cikány, kteří tam v 15. století doputovali z Indie přes Pákistán a Egypt. Proto se ve flamencu vlastní cikánská kultura mísí se španělskou, indickou, židovskou a arabskou.

Dělí se na flamenco jondo (vážné, hluboké), flamenco chico (lehké) a flamenco intermedio (střední) a zahrnuje řadu tanců, počínaje vesnickými Sevillanas přes Alegríu, Buleríu, Tangos, Soléá atd. Hlavními disciplínami jsou zpěv, tanec, hra na kytaru a rytmický doprovod, kterým je míněno tleskání a hra na cajón (čti kachón), což je perkusní nástroj připomínající dřevěnou bednu, na němž hráč sedí obkročmo. Pojem duende, používaný pro nejvyšší extázi ve flamenkovém smyslu, znamená syrový citový prožitek. Týká se především výkonu zpěváka, který se v tradičnějším pojetí pokouší o výkřiky na hranici lidských možností. Až do půli 19. století bylo flamenco pouze součástí životního stylu španělských Gitanos, na profesionální úrovni začali umělci vystupovat až s příchodem romantismu, kdy se zvýšil zájem o exotickou tvář Španělska. Následoval „zlatý věk flamenca“, období kaváren s flamenkovou produkcí vedlo k ničení původního stylu. Proti tomu se postavila skupina španělských intelektuálů v čele se spisovatelem Federikem Garcíou Lorkou a skladatelem Manuelem de Fallou. Ti roku 1922 zorganizovali v Granadě slavnou soutěž ve flamenkovém zpěvu, aby upozornili na umělecké hodnoty ničené kultury.

Nicméně flamenco se k vlastnímu sebeuvědomění postavilo čelem až v padesátých letech. Tehdy akcentovanému důrazu na tradici se pak v sedmdesátých letech vzepřely přední osobnosti nové vlny. Od té doby se flamenco žánrově rozvrstvuje, kombinuje své prvky s popem, rockem, jazzem, brazilskou hudbou, reggae, hip hopem a všemi myslitelnými styly. O mezinárodní popularizaci a následné zakořenění stylu v mnoha zemích světa se nejvíce zasloužili kytarista Paco de Lucia, Camarón de la Isla – zpěvák patřící do nové vlny (přezdívaný pro svůj bolestný výraz „zlomenina duše“), režisér Carlos Saura, jenž natočil filmy s flamenkovou tématikou (Krvavá svatba, Carmen, Čarodějná láska, Flamenco, Salomé, …) či nedávno zesnulý tanečník Antonio Gades. Tanec dnes žije svým vlastním životem díky tisícům lektorek a lektorů po celém světě a stále neutuchajícímu, především ženskému zájmu.

 

Taneční magazín

 

Paso doble

Paso doble (někdy psáno pasodoble, španělsky dvojkrok) je druh latinskoamerického tance, který symbolicky znázorňuje koridu.

První zmínka o tomto tanci pochází z roku 1918 jako o španělskémonestepu. Známějším se stává v první polovině 20. let, kdy se víc rozšířil. Standardizovali ho francouzští taneční učitelé. Jeho původ je ve Španělsku v lidových tancích oslavujících vítězného toreadora při býčích zápasech. Partner vyjadřuje toreadora v aréně, partnerka představuje tři prvky – toreadorův šátek, býka a také toreadorovu přítelkyni. Soutěžním tancem se paso doble stalo po druhé světové válce.

Paso doble se tančí se ve 2/4 taktu a jeho tempo se pohybuje mezi 60 a 62 takty za minutu (metronom 120-124). Paso doble se na tanečních soutěžích tančí až od taneční třídy „C“.

 

Taneční magazín

 

Rumba

Rumba je velmi romantický tanec na čtyři doby, který je blízký tanci cha-cha.

Partner s partnerkou jsou mezi sebou v neustálém napětí. Tanec začíná krokem na čtvrtou dobu. Existují dvě varianty – tzv. Americká čtvercová rumba a tzv. Mambo Bolero.

Americká čtvercová rumba je jednodušší a většinou se s ní začíná v tanečních.

Mambo Bolero se tančí obdobně jako cha-cha, pouze cha-cha přeměna se nahradí jedním krokem a následující krok se vynechá – během jednoho taktu tedy pár učiní pouze tři kroky na doby 2,3,4, na první dobu pouze dokončuje krok z doby čtvrté. Většina figurací může být přebrána z cha-cha. Původ lze nalézt v kubánských slavnostech na oslavu plodnosti a sklizně cukrové třtiny.

 

Taneční magazín

 

Salsa je latinsko-americký tanec. Dnes je velmi populární i v USA a Evropě a zažívá boom i v ČR.

V salse lze tančit mnoho působivých figur

Jedná se o párový tanec. Tančí se na čtyřčtvrťový rytmus. Vychází z mamba, kterému je velmi podobné, ale důraz je na jiné doby.

Rytmizace je quick-quick-slow, tančí se tedy na 1-2-3, 5-6-7. Existují však i formy salsy s odlišnou rytmizací – 2-3-4, 6-7-8 (Eddie Torres NewYork style, Palladium mambo, OnClave…). Abyste tančili salsu, poslouchejte čtyři doby hudby, ale tančete jen první tři kroky. Poslední doba z taktu je „pohyb na okrasu“.

Je možné tančit v kterémkoli směru anebo úplně na místě.

Není možné, aby oba v páru dělali co chtějí. Proto má muž určitou roli, říkáme že vede partnerku. Žena se potom řídí podle partnera a chodí tam kam on chce.

Není také nutné, aby tancovali v páru muž a žena. Je možné tancovat každý sám, případně dvě ženy spolu. Ostatní kombinace nejsou příliš obvyklé.

Zvláštní forma salsy je takzvaná Salsa Rueda (Rueda de Casino), která se tančí v kruhu, přičemž jedna osoba vyvolává v průběhu tance názvy figur, které tanečníci budou tančit (podobně jako Round Dance). V této variantě tance zahrnuje mnoho figur rychlé střídání tanečních partnerů.

Dalším typem salsy je Kubánská salsa-svobodný tanec v nesvobodné zemi.Při Kubánské salse jsou charakteristické složité pohyby rukou a neobvyklá přirozenost a spontánnost. Kubánci jsou skvěle přizpůsobeni k tanci salsy a jakoby jejich otáčky popírali fyzkální zákony.

 

Taneční magazín