Český soubor Spitfire Company a polský Warsaw Mime Theatre/Teatr Na Woli uvedli světovou premiéru hry 13. měsíc/Requiem za Bruna Schulze v pražském Paláci Akropolis.
Tvůrce tohoto díla, Petr Boháč, se inspiroval dílem židovského autora Bruna Schulze.
Autoři tvrdí, že se v každém případě chtějí na Bruna Schulze dívat jako na svérázného autora, jehož texty stojí za ztvárnění, proto je převedli do divadelní podoby. Do představení se samozřejmě také promítá jistá zvrácenost textů, tvrdí autoři hry.
V představení uvidíte nahé scény, spoustu rudých lodiček na jehlovém podpatku, symbol fetiše. Divadelní hra je strhující cestou do zákoutí lidského podvědomí. Tato cesta strhne i diváka.
Představení je spíše takový sen, nervózní, zvláštní. Pohyby tanečníků probouzí znovu k životu dávno zapomenutý vnitřní svět východoevropského Žida Bruna Schulze, současníka Franze Kafky.
Hra je podbarvena živou hudbou Jana Kučery v podání Epoque Quartet.
Představení rozhodně vyvolalo mezi diváky diskusi. Přestože pár lidí odešlo, většina dosledovala hru až do konce.
V některých zemích je veřejná nahota tabu, jinde jsou dokonce i zvrácené texty vnímány a přijímány jako samozřejmost.
Je český divák připraven vidět takové představení? A kam až vlastně sahá pornografie a kde začíná přirozená nebo umělecky ztvárněná nahota? Co vlastně českého diváka uráží nebo co nechce vidět?
Možná bychom se měli ptát, co by český divák vidět chtěl. Pornografii nebo umělecky ztvárněnou a krásnou nahotu? Anebo žádnou nahotu?
Taneční magazín
