K umění máte blízko, zpíval jste, moderoval. Ale také jste pracoval jako pilot. Co Vás přimělo pozměnit svoji dráhu a vstoupit do politiky?
„Touha změnit věci byl pro mě takový důvod, proč jsem se stal politikem. Ale byly tu i osobní důvody. Moje dcera se narodila s vrozenou vadou a zažil jsem, jak stát nedává nic těm, kteří to opravdu potřebují a naopak pomáhá těm, co to nepotřebují a dává jim peníze. Myslím, že i tento fakt byl asi pro mě silný impuls. Chtěl jsem, aby to ve společnosti bylo jinak.
Původně jsem asi deset let profesionálně zpíval. S tátou (Karlem Černochem) jsme jezdili na vystoupení s naší kapelou a já jsem v té době současně pracoval i v rádiu. V dnešní době je opravdu velmi těžké živit se jen zpěvem nebo jen moderováním, pokud člověk není zrovna v takové té ‚nejvyšší třídě‘. Takže jsem byl moderátor a programový ředitel rádia, ale i zpěvák. Z umělecké sféry jsem odcházel do letectví, protože původní profesí jsem pilot. Létal jsem s Boeingem 737. Když jsem začal dělat školu na dopravního pilota, která je náročná, musel jsem své dosavadní profese opustit, protože časově se vše dohromady dalo jen těžko zvládat. Chtěl jsem se létání věnovat naplno. A to jsem nějakou dobu dělal. Možná tím, že je člověk starší a začne všechno vnímat jinak, zjistil jsem, že chci věci kolem sebe měnit a rozhodl jsem se vstoupit do politiky.
Sedět v hospodě a o všem jen dlouze mluvit, je samozřejmě také cesta. Každý přece nejlépe ví, jak řídit mezinárodní hokejová a fotbalová mužstva, jak se má to a to správně dělat, jak řídit stát a svět….., ale málokdo z těch lidí se zvedne a skutečně do politiky vstoupí. Pokud někoho opravdu vyzvete, ať se stane politikem, odpoví vám, že se nechce ‚špinit‘ a najde si další a další důvody, proč určitě ne.
Je pravda, že veřejné povědomí o politice lichotivé není. Slovo politika je v dnešní době nadávka. Pro většinu jsou všichni politici špatní a kradou, ale já si myslím, že to je v každém člověku, jestli se nechá okolnostmi ‚zválcovat‘ nebo nenechá.“
Nedá se tedy říct, že by politika byla Vaše vysněné povolání?
„No, také mě nebaví ‚politikaření‘, momenty, kdy se nedrží dohody, fakt, že dnes nemůžete nikomu věřit…, ale na druhou stranu – baví mě pomáhat lidem. A to by měl být stěžejní bod celé politiky.“
V dobách, kdy jste začínal se zpěvem, přinášelo Vám jméno po tatínkovi, tedy slavném zpěvákovi, spíše otevřené náruče nebo Vám naopak komplikovalo život?
„Asi obojí. Na jedné straně je to samozřejmě v určité míře výhoda nést jméno známé osoby. Táta byl zpěvák, kterého já vůbec považuji za jednoho z nejlepších, co tady kdy byli. Na druhé straně je to problém, protože mnoho lidí mě s ním srovnává. Když někde já zazpívám tátovu písničku, lidé mi říkají, že táta to zpíval lépe. To je pravda a já jsem také nikdy netvrdil, že zpívám lépe než on, nebo že se mu chci vyrovnat. Jednoduše se mi líbí jeho písničky a zpívám je po svém. A vyvstává tu i problém z pohledu dít te. Pokud má dítě před sebou vzor, jako byl můj táta, potom překročení vlastního stínu je velmi těžké. Člověk se chce kvalitativně posouvat k němu, což víceméně nejde. On byl jako zpěvák opravdu nepřekonatelný.
Jeho jméno pro mě byla škola, táta byl profesionál, zažil jsem jen pár lidí, jako byl on. Když jsem byl mladý, bohužel jsem chtěl sedět na gauči a ‚koukat se na telku, to bylo pro mě to pravé. Táta mi říkal každý den: „Tak něco dělej!“ Najednou jsme spolu byli denně a naučil mě, či donutil, že musím pracovat na maximum, do detailu. Říkával: „Ty musíš lidi vést a ukazovat jim cestu! Když se budeš něčemu věnovat, tak do hloubky, zajímej se o to, jak všechno vzniká, běž dál, nikdy nesmíš zůstat na povrchu, musíš ke kořenu. Jedině potom to má smysl!“
Jak vnímají lidé zpívajícího politika?
„Já doufám, že dobře… Mám do dneška kapelu a zpívám, navíc ještě intenzívněji.
Výhodou je, že můžeme vzít mikrofon a zazpívat na akcích, kdy se setkáváme s lidmi. Když zazpívám tátovy písničky, které lidé znají, začnou mě najednou vnímat i z toho lidského pohledu. To možná výhoda je. Přesto si myslím, že člověk vám buď je už od pohledu sympatický nebo není a nezáleží příliš na tom, jestli už je politik nebo pilot. Budˇ člověku věříte, nebo ne. Zbytek asi takovou váhu nemá.
Myslím si, že během mého zpívání lidé zjistí, že nejsem žádný ‚namyšlený‘ politik. Věci beru stejně jako ti ostatní. Možná, že mě zpěv ‚zlidští‘, snad je tedy přínosem. Ale hlavně mě baví zpívat. Hudba jako taková dokáže vyjádřit všechny emoce a pocity – lásku, radost, smutek, sex, prostě všechno. Přináší mi opravdovou radost, protože nezpívám z důvodu, abych se tím uživil. Vyčistím si hlavu, pro mě je to takový skutečný odpočinek. Najednou si můžu vzít koženou bundu a roztrhané džíny a všech en stres dostanu ze sebe ven. Kapela, se kterou zpívám, jsou opravdu super kluci, skutečně si velmi rozumíme. Jsme spolu asi čtrnáct let a stále nás to baví.“
Umělci někdy vstupují do politiky, není to až tak mimořádné. Umělecká duše je plná emocí, cítí i touhu pomáhat. Je z Vašeho pohledu správné, aby umělci byli i v politice?
„Je třeba vidět věci reálně. Například – navrhujete zákon, který bude platný pro deset milionů lidí. Ne úplně do všeho můžete vložit emoce. V okamžiku, kdy podléháte emocím, řídíte se nějakým momentálním stavem, což není dobré. Zákon může třeba změnit život pár milionům lidí, třeba i v dobrém, ale určitá doba pomine a náhle je zákon kontraproduktivní. V tomto směru je třeba racionalita. Na druhou stranu si myslím, že emoce do života patří. Každý člověk má nějaké emoce.
Uvážím-li, co se děje v současné době v Německu, můžeme také hovořit o emocích. Někdo zavraždí bytˇ jednoho člověka, ale pro mě je to emoce. Ten mrtvý měl rodinu, kamarády, příbuzné, chtěl žít normální život a najednou přijde blázen, který ho podřízne nebo zastřelí… Nechci připustit, aby se tohle běžně dělo. Nechci, aby moje děti, ani žádné jiné v České republice, přišly o tátu nebo o mámu či někoho dalšího. Politik se rozhoduje mezi tím, zda bude chránit občany své vlastní země a mezi tím, že by neměl do svého postoje dávat emoce. Z mého pohledu v takovou chvíli do politiky emoce patří. Jestli-že je někdo příliš racionální, bude vám tvrdit, že nemůžeme soudit všechny podle jednoho člověka. Já také neodsuzuji všechny, ale na druhou stranu říkám rezolutně: „Takhle ne!!“ Můj postoj je rozhodně podložený emocí, ale v určitých chvílích do politiky emoce prostě patří, na tom trvám. A nelze brát všechno úplně bez emocí, to bychom byli už stroje a to snad nikdo nechce.
I když nám někteří lidé tvrdí, že musíme pomáhat emigrantům, naše strana čelí různým nálepkám, počínaje tím, že jsme extrémisté apod., pokud se nám povede zastavit a nepřijmout stoupence islámu do České republiky, tak třeba zachráníme nějaký lidský život. Někdo z nich by možná udělal také něco podobného, jako se děje v Německu. Troufám si říci, že v těchto chvílích se rozhodujeme v emocích, ale i racionálně.
Rozhodnutí, zda necháte svůj národ a své národy vyhynout, je velmi závažné. Je mnoho těch, kteří nás nazývají rasisty, xenofoby a dokonce fašisty. Ale my rozhodně nejsme rasisté. Nemáme ale moc možností, buď musíme jednat tvrdě, nebo prohrajeme a necháme náš národ zaniknout.
V Německu máme příklad. Lidé islámské víry si koupí nůž a bodnou, politici už nic nezachrání, je pozdě. Cizinci nás vnímají tak, že Evropa je slabá a hrají nám na naše city, tvrdí nám, že jsme povinni jim pomáhat… Pokud my se nezastavíme a neřekneme, že nejsme povinni, tak si sem přijdou a udělají si tady, co chtějí oni. Musíme ukázat tvrdou pěst, jinak jsme jim k smíchu.
Já jsem stál proti tureckému premiérovi a řekl jsem mu, že udělám všechno proto, aby Turecko nedostalo bezvízový styk. Lidé nejdříve pískají a vřískají, ale později přijdou a přiznají, že takhle otevřený během jednání nikdo zatím nebyl. Má to svou sílu – stoupnout si a říci věci tak, jak jsou. A právě tak to musíme říci lidem z východu „Ne, sem všichni nemůžete!!“
Porovnáte-li všechny profese, které Vás životně provází, která z nich Vás nejvíce vnitřně naplňuje?
„To je strašně těžká otázka. Do zpěvu dáváte úplně všechno, nejhlubší pocity, celou svoji duši, jde o Vaše Já. Sledoval jsem zpěváka, který zpívá Jesus Christ Superstar na živém koncertu. Úžasný výkon, dokonce u toho pláče. Dobře víte, že tu scénu prožívá a dává do ní sebe.
Létání, to znamená vidět z výšky svět, řídit stroj, který váží 50 tun a přistát s ním, to je obrovská radost, která vás naplňuje. Lidé se s Vámi chtějí fotit, když vyjdete v uniformě z kokpitu , létáte si po světě a každý den jste někde jinde, i na dvou či třech místech, je to hezké.
A politika je možná mix toho všeho dohromady. Politika pro mě znamená pomáhat lidem. Jsou tam jak emoce, tak radost, když se něco podaří, ale bohužel to možná v této oblasti nejde tak rychle… a někdy to trvá až hodně dlouho… Člověk se dostává do stavů depresí, cítí, že za ním nic nezůstává, ale najednou přijde týden, kdy se podaří prosadit usnesení, pomůžete někomu z jeho problému, jako jsou třeba exekuce, přijde Vám děkovný dopis a v té chvíli cítíte obrovskou radost. Říct, co pro mě znamená největší štěstí je opravdu moc těžké. Mě těší všechno a těší mě to moc.“
Pilot je vysněné povolání mnoha mladých mužů. Co je na této profesi pro muže tak přitažlivé?
„Kluci touží ovládat stroje. Boeing i airbus jsou velmi složité stroje. Je to výzva a hraje tu samozřejmě roli i prestiž. Dopravní pilot je stále ještě atraktivní profese, i když je to už trošku degradované tím, že sem může vstoupit každý a spousta lidí nedělá svou práci tak, jak má.“
Toužil byste řídit i airbus A380?
„To nevím. Na ten jsou velmi tvrdé zkoušky. Já si myslím, že bych je zvládnul, ale nikdy jsem neřídil tak velké letadlo. Airbus A380 je opravdu dost velký. Když jsem zkoušel simulátor Grippenů, přistál jsem s tím sám hned napoprvé. Jsou určité návyky, které se člověk naučí a nezáleží mu na tom, zda je to velké ; či malé letadlo. Musíte nějak pracovat s váhou, ta je stěžejní, ale letadla se v podstatě řídí všechna stejně. Mezi dvoutunovým a třistatunovým letadlem už rozdíl ve váze je. Musíte počítat s tím, že velké, těžké letadlo bude pomaleji zatáčet apod. Neumím odpovědět…. nikdy jsem to nezkoušel.“
Bylo pro Vás těžší řídit stíhačku či dopravní letoun?
„Jde tu o rychlost. Stíhačka je skutečně rychlá a nikdy jsem necvičil žádné bleskové akce, jen simulátor. I ten je reálný, piloti na něm pochopitelně cvičí. Mě spíše zajímalo, zda jsem schopen s Grippenem přistát nebo ne a povedlo se mi to. Ve stíhačce je mnohem větší zátěž na tělo. Dokud člověk nezažije stav, kdy se mu nalije krev do hlavy nebo naopak, kdy se mu odkrví hlava, neumí si představit, jaké to je. Někdy pilot nevidí vůbec nic, protože mu šedne vidění nebo naopak červená vidění, právě z důvodu překrveníh lavy a může i ztratit vědomí.S dopravním letadlem takové kousky jako přemety zkrátka neděláte, zase tam máte dost velkou zodpovědnost. Mít za sebou dvě stě lidí není úplně k smíchu. Je špatné počasí a víte, že vaše chyba může zabít lidi, kteří se vrací ze své dovolené, mají s sebou malé děti…, tento pocit vás provází každé přistání. Nesmíte udělat chybu.“
Autopilot v těchto momentech nepomůže?
„Autopilot řídi letadlo během letu a do přistání, ale vzlet a přistání musí být řízeny ručně, jsou to vlastně nejkritičtější části letu. Pokud letíte rovně, můžete se spíše věnovat letadlu, protože jsou tu spousty systémů, které musíte kontrolovat. Navíc dnes je bezpečnost to nejdůležitější. Kdyby pilot letěl a řídil letoun ručně, mohl by udělat chybu. Např. vychýlí letoun výškově v okamžiku, kdy je nad ním jiný letoun, tím může dojít ke kolizi. Autopilot letí naprosto přesně, ale určitě za vás nevzletí a nepřistane. Toto nouzové řešení se používá jen v případech, kdy je opravdu velmi špatná viditelnost, ale dlužno dodat, že autopilot je pro pilota psychicky mnohem náročnější než ruční přistání. Musíte kontrolovat všechny systémy v řádech setin, nevidíte, nevíte, co máte před sebou. Letadlo sice přistává samo, ale kontrolujete všechny přístroje i přístroje druhého pilota, on zase ty vaše, sledujete i to, zda vůbec přistáváte na dráhu, či do lesa, protože před sebou máte třeba jen bílo. Jakákoliv výchylka je důvodem k tomu, aby se opakovalo přiblížení a přistání, nikdo neriskuje, že by se naváděcí paprsek na dráhu o něco vychýlil, vše musí souhlasit asi na tisíc procent.“
Jako umělec do problematiky umění vidíte. Máte pocit, že coby politik se někdy snažíte třeba i podvědomě umění pomoci?
„Určitě. Řešili jsme autorský zákon, probírala se zde i podpora začínajících českých umělců. Podíváte-li se na televizi, nebo na festivaly, či do divadel, míhají se zde pořád ta stejná jména. Občas přibude někdo, skupina, zpěvák či zpěvačka, ale často ne. Pro začínajícího zpěváka je nesmírně těžké dostat se do rádia. Zažil jsem to i v době, kdy jsem tam pracoval. Naše rádio mělo výhodu, že žádný dramaturg nevybíral to, co se má vysílat. Takže občas jsme mohli pouštět i písničky, které jsme sami jako moderátoři chtěli, dělali jsme pořady, které jsme chtěli, já jsem například & nbsp;měl pořad, ve kterém jsem pouštěl písničky neznámých lidí, takže tito interpreti měli možnost se prezentovat. Dnes to není. Bohužel rádia, která měla nějakou svobodu, zanikla, dnes jsou jen velká rádia jako třeba Evropa 2 a tam se začínající zpěvák buď nedostane, nebo za to musí zaplatit obrovské peníze. Za dvě stě tisíc v rádiu desetkrát pustí jeho singl. Kdo si to může dovolit?
Řešíme tedy i to, aby podpora umělců byla větší, aby v Českém rozhlase byla povinnost hrát více začínajících českých zpěváků, chceme jim také dát prostor. Zpěváků i skladatelů je spousta, tvoří skvělé věci, ale nemají vůbec možnost dostat se do médií a tím svou tvorbu prezentovat lidem. Dnes je sice internet, youtuby a sociální sítě, ale to pořád není taková masivní základna lidí, kteří by uznali, že ten či ten zpěvák je dobrý. Český zpěvák nemá místo, kde by byl vidět, kde by se mohl stát oblíbený. Dříve byly hudební pořady, ale dnes nejsou.
Televize jsou plné různých reality show a soutěží, ale, z mého pohledu jsou vedené tak, aby dotyčným ukázaly, jak špatně zpívají, někdo někoho uráží, diváci se tím baví a pro televize je to samozřejmě atraktivní. Ale tyto hvězdy stejně většinou nemají dlouhého trvání. Proběhla už řada Superstar, v lidech možná zůstal dojem z první řady, ale z těch dalších už nic moc. Byl jsem na akcích , kde zpíval Miro Šmajda, on je z mého pohledu skvělý, světový. Přesto o něm nikdo moc neví. Soutěže sice vyvezou talenty na světlo, ale, jakmile umělci nepokračují dál, je všechno velmi složité a sláva nepřichází. Lidé rychle zapomenou a je jedno, zda se to týká zpěvu, herectví nebo politiky. Jakmile v médiích nejste, lidé okamžitě ztratí paměť. Zpěvák klesne, jezdí zpívat za pivo a za párek a to je pro kulturu špatně.“
Jak celkově hodnotíte umění v ČR? Jak vidíte otázku cenzury? Když není žádná, divák vidí v umění hodně násilí, podřadných věcí, ale zase si může vybrat, co chce vidět. Jenže (zejména mladý divák), si dost často vybere i to špatné. Když cenzura je, může se zneužít, umění je nesvobodné, nedemokratické. Dá se v této situaci vůbec nějak ‚vybalancovat‘?
„To je hodně, hodně, hodně těžké. Nedávno jsme předložili návrh, který je inspirován dodatkem americké ústavy o svobodě. Diskutovali jsme, kde svoboda slova končí.
Když to přirovnáme k hudbě, já jsem velmi ostře vystoupil proti zpěvákovi či rapperovi pod jménem ‚Řezník‘. Ve svém songu zpívá o tom, jak ‚zabíjí ženský ve sklepě‘. To je za hranou svobody slova. Bohužel tím může inspirovat některé lidi a vyvolat v nich pocit, že tohle je přesně to, co je správné, co ostatní také chtějí a ti mohou udělat něco podobného.
Já bych asi končil svobodu slova tam, kde dílo vyzývá k nějakému násilí či nenávisti, k brutalitě. Zjednodušeně řečeno – svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého. Jakmile umění přináší projevy násilí, už to svoboda slova není.
Bohužel je mnoho lidí, kteří se nechají pakulturou inspirovat, páchají krutosti i třeba vůči zvířatům a tohle už podle mě do kultury nepatří.
Cenzura opravdu může být zneužitá, řekne se například, že dílo bylo zakázáno z nějakého důvodu a přitom hlavní důvod je jen toho člověka umlčet. Takže ‚vybalancovat‘ a říct, kde končí svoboda slova, to je opravdu nelehký úkol.
A v neposlední řadě vnímám u cenzury ještě jeden zásadní problém – co je zakázané, to je milované. Pokud řeknete:“Tak, tohle stahujeme!“, okamžitě bude na youtubu milion zhlédnutí, všichni se budou chtít podívat. Dané situace se i využívá v marketingu, na oko se nafoukne jakási „bublina“, někdo si stěžuje v médiích, média řeknou, že dílko stahují a hned je na youtubu dva miliony zhlédnutí denně, i když ostatní média danou věc stáhnou.
Ale jinak je mínění na lidech. Hodnotit, uznávat, neuznávat, zasmát se tomu. Na sociálních sítích občas vidíte videa těch, kdo nejsou zpěváci. Člověk si říká: „Ježíši, mně by bylo trapně, kdybych byl v jeho kůži, stydím se za něj, …. někdo se zasměje ….“ , proč ne. A třeba se i to někomu líbí.“
V tanci se v posledních letech objevovaly i prvky jako znásilnění, či násilí všeobecně. Měl by umělec tato témata prezentovat, nebo se jim raději vyhnout?
„Umění a umělci byli vždycky, i historicky, ti, kteří třeba měnili dějiny, volnomyšlenkáři. Vzpomeňme Francii, Rusko, ale i Česko. Určitě tohle všechno do umění nějakým způsobem patří. Věřme tomu, ač je to dnes přetěžké, ale věřme, že se snažíme změnit myšlení lidí k tomu dobrému. Musí být nějaká víra či důvěra. Nevím, zda zrovna téma znásilnění je něco, na co historie bude jednou vzpomínat… a myslím, že ani na rappery, jako je Řezník nebude vzpomínat v dobrém. Něco jiného je p. Černý, sochař, kter&ya cute; dělá provokativní věci, ty se ve vás snaží vyprovokovat změnu a mohou vás posouvat někam dál. Zrovna tak historie nezapomněla prokleté básníky. Uvážím-li zmíněné znásilnění, co přináší toto téma v umění? Že je to správné? Normální?
Dnešní moderní umění dost často předvádí díla, kde umělec udělá ‚šmouhu‘ a všichni chodí a říkají:“To je úžasné!“ Z mého pohledu je to divadlo, které se předvádí zbohatlíkům, kteří už nevědí coby, místo toho, aby vyrazili do přírody a obdivovali krásný les. Oni ale raději pijí šampaňské s malíčkem nahoru a diskutují o tom, zda šmouha je ve 3D perspektivě. Proč ne, je to nakonec jejich věc.
Mně se líbil snímek a zůstal ve mně napořád, kdy japonská umělkyně Yoko Ono dělala výstavu, uprostřed místnosti byly štafle, člověk po nich musel vylézt nahoru a tam bylo malinkým písmem napsáno ‚ano‘. Návštěvníci přiznali, že poselství v tomto ukryté ale pro ně bylo pozitivní.
Důležité poselství pro mě, které má dílo nést, je přijít někam a vidět něco pozitivního. Ale co vidíte na té šmouze? Já nevím. Ale možná jsou lidé, kteří na ní vidí něco dobrého, nechci jim to brát. Určitě i toto k umělcům patří. Já osobně nemám rád umění, které má evokovat negativní vlastnosti. Samozřejmě se také dívám na válečné nebo katastrofické filmy, ale to je spíše dobrodružství či odpočinek a zase se vrátím zpět do reality. Nicméně je i dost lidí, kteří v té realitě nejsou a pokud se kultura týká věcí, jako jsou počítačové hry nebo songů, které zpívá „Řezník“, v této oblasti jsou zejména mladí lidé, kteří nejsou schopni vrátit se do reality. Když takový ‘mlaďas‘ zůstane v této tzv. nirváně, posílen alkoholem či drogou, navíc s nějakými kamarády, je tu velké riziko, že si neuvědomí realitu a to, že už nejde dát ‚restart‘. Už nic nemůže změnit, nemůže nic vzít zpět. Něco jiného je, když podobné věci plné násilí vidí člověk, který už má nějaké životní zkušenosti a ví, že jde o virtuální svět. Ale člověk, který si všechny hodnoty tep rve utváří, nemusí vždy rozlišovat mezi virtuálnem a reálným světem. To je nebezpečné.
Takže celá věc je opravdu těžká. Bohužel i toto patří do sféry života. Je otázkou, jak by se vůbec společnost měla chovat a vyvíjet. My se dnes dostáváme do fáze starého Říma, který už nevěděl, co by, ale v této fázi civilizace končily. Římané přemýšleli, jestli budou u jídla sedět, či ležet, nebo se pověsí, ale mezitím jim hranice překračovali barbaři a to je začátek konce společnosti, či civilizace. Dnes si říkáme, že se nám to nemůže stát, ale může a velmi rychle.
Vlastně se už dostáváme do filozofických oblastí, uvážíme-li, že se snažíme zachraňovat lidi, vyvíjet léky proti nemocem, snažíme se zabránit válkám, ale – všeobecně – země není schopná uživit a pojmout tak obrovské množství lidí. Hubíme sami sebe, ačkoliv vše je zaštítěno dobrem. Smýšlení typu ‚chceme pomáhat a zachraňovat životy‘, nás nakonec dostává do spirály, ze které není východisko, protože všechno musí mít své hranice. Když bude farmář tvořit děti jako na běžícím pásu, přitom jeho políčko je ohraničené a není možnost nákupu potravin, začnou umírat hlady všichni.
Četl jsem knihu ‚Inferno‘, která pojednává o člověku, který chce zdánlivě vyhubit lidstvo, ale vlastně jen říká, že pokud něco nezměníme, tak vymřeme všichni. V Africe, Indii, Číně se dnes rodí jedno dítě za druhým. Všichni tihle lidé by chtěli jít do Evropy a my jsme s tou situací spokojení. Takhle to určitě nepůjde. Musíme být schopni reálně uvažovat v rámci toho, co nás vlastně čeká. Být hodní je hezké, ale nejde to do nekonečna.
Václav Havel myslel všechno dobře, ale byl moc hodný. V rodině můžeme být hodní na své děti, ale v určité fázi ‚jedno plesknutí na zadek‘ zmůže daleko více než kdovíjaké domluvy. Tzv. výchovný pohlavek nezanechá v dítěti žádné trauma a respekt děti musí mít.
To samé platí pro naši zemi. Pokud se postavíme včas, získáváme respekt. Je nesmyslné argumentovat tím, že s námi nikdo nebude mluvit. Naopak, ostatní země s námi nebudou mluvit, když jim budeme nějak ‚podlézat‘. I přesto, že jsme malí, musíme být hrdí na naše tradice a naši zem. Politici musí vyjadřovat tento postoj, zastupují přece lid a ten něco chce…. A s tímto postojem nás budou v Evropě i respektovat. Buďme hrdí na to, že jsme Češi, máme svoji historii, měli jsme nejen českého krále, ale i římského císaře. Kdo z Ameriky může tohle říct? Ohnout se, to je to nejhorší, co bychom udělali“.
Cesta do pekel je dlážděná dobrými skutky… Vraťme se ještě k tanci. Jaký k němu máte vlastně vztah? Sledujete ho v divadlech či televizi?
„Mně se tanec moc líbí, řekl bych, že mě přímo fascinuje. Možná ani to není výstižné, spíše cítím závist, pokud někdo umí tančit. Závidím i mé kolegyni Iloně Křížkové, která vede taneční školu. Můj strýc a teta jsou Mistři Evropy ve společenském tanci. Znám dost lidí, kteří tancují a ti všichni se už dávno snažili se mnou něco udělat, ale nikomu se to doposud nepovedlo. Nejvíce mě fascinuje electro buggy, takoví tanečníci-roboti, snoubí se tu rychlost, pohyb a hudba, všechno tak duní a mě to prostě baví.“
Tedy vybral byste si spíše moderní tanec?
„Ano, flamenco mě moc nebere, i přestože je krásné a vyjadřuje erotiku, ale kdybych si mohl já vybrat, tak bych zkoušel electro buggy nebo breakdance. Byl jsem teenager, když byly tyhle věci populární. Fascinoval mě Michael Jackson. Sice bych na tanec nechodil, ale závidím jim….“
Umíte si představit hodiny a hodiny tanečního tréninku? Kdybyste se vydal tím směrem, byl byste „dříč“ nebo ne?
„Ano, určitě bych byl „dříč“. Párkrát jsem se viděl tančit, když jsem dělal konkurs do muzikálu, zhrozil jsem se. Pokud se na mě někdo díval, musel se skutečně bavit. Mých 189 cm rozkývat a nemít ‚to něco‘ v sobě, je směšné. Rytmus cítím, ale ne tanec. Kdybych se chtěl opravdu naučit tančit, musel bych v sálu strávit dost času. A černoušci stejně ihned předvedou to, co já bych se učil měsíce…. Ale stejně bych se asi rozhodl třeba hrát na klavír. Kdybych byl mladý, zkusil bych to, ale dnes už ne, tolik času nemám.
Vše je cit, zkušenost, dřina. Ani bezvadný muzikant, který cítí rytmus a frázování na setiny přesně, se ještě nemusí umět dobře pohybovat. Ale děláte-li něco dlouhou dobu, odpadne ta zlá tréma, naučíte se znát reakce lidí, pracovat s technikou, víte například, jak mikrofon bere zvuk, máte tedy najednou čas i prostor si víc hrát s projevem, emocemi, rytmem, všechno se automatizuje. Jestliže umíte tančit salsu, víte, jaké jsou kroky, můžete lépe vnímat všechno ostatní a lépe si hrajete. Když budete horečnatě přemýšlet, kdy a kam dát krok, kdy nešlápnout partnerovi na nohu, tak ten druhý za chvíli ztratí trpělivost.
Mám radost, že se mi v životě vždy povedlo to, co jsem si vytyčil jako svůj cíl. Za něčím jdete, sice pláčete, roníte i krvavé slzy, ale pokud něco opravdu chcete, tak toho docílíte. Ať zpívání (můj cíl byl zpívat pro deset tisíc lidí, ale nakonec jsem zpíval pro 15 tisíc), létal jsem (lidé mi říkali, že se mám ve svém věku na to vykašlat, ale uspěl jsem). Dělal jsem své nejtěžší zkoušky zároveň s maturitou, najednou jsem si řekl, že chci i vyznamenání a dokázal jsem to. V politice to bylo to samé. V době své osobní krize jsem někomu říkal, že chci vstoupit do politiky. Všichni se mi smáli, ale za dva roky jsem byl v poslanecké sněmovně. Kdybych si vytyčil cíl, že chci tančit, tak bych to asi zvládnul, ale vlastně nevím proč to dělat. Když jdu na nějakou akci s dcerou, která je bohužel po mně, zatancujeme si ‚ploužák‘ a stačí nám to.
Má kapela je rocková a já nemusím dělat žádné taneční kreace, i když obdivuji Madonu či Jacksona. Obdivuji i tanečníky v různých soutěžích, mají opravdu krátkou dobu se všechno naučit. I pořad ‚Tvoje tvář má známý hlas‘ přináší taneční kreace, o kterých si myslím, že bych se je tak rychle nenaučil.“
Býváte také často v porotách soutěží různých Miss. Jak hodnotíte tanec, přísně či shovívavě?
„Dívky si dosti pravidelně vybírají ve volné disciplíně moderní tanec. Dávám jim ty nejnižší známky. Vím, že dotyčná dívka má talent, tanec je její život, chodí tančit a není to jednoduše to, co porotu doopravdy zaujme. Pokud předvede balet, to je něco jiného, tam už dávám plný počet. Ale moderní tanec dnes opravdu většina holek zvládá, navíc mladé dívky mají pro tanec daleko větší nadání, takže já tuto disciplínu neberu jako něco navíc. Je to stejné, jako kdyby nám předvedla, jak umí sníst sýr a hranolky. Ale balet – to smekám.“
Jak je to u Vás se sportem, máte k němu blíž? (Nechce se mi věřit, že člověk Vaší štíhlé postavy ignoruje pohyb)
„Bohužel nemám. Je to strašné! Rozhodl jsem se, že teď od září začnu dělat taekwon-do. Musím začít. Všechno se na mě v politice ‚valí‘ takovým způsobem, že musím mít fyzičku a možnost „vypustit“ ze sebe adrenalin a stres. Začal jsem na sobě cítit, že jsem víc unavený a myslím, že důvod je i to, že nesportuji. Také chci začít chodit do posilovny, začít běhat a možná dělat i thajský box. Taekwon-do vlastně dělám léta. Nejsem úplně antisportovní, ale bohužel i časově je to pro mě složité, politice věnuji 16 hodin denně. Pokud je člověk pilot, tak je to něco podobného a věnovat se něčemu pravide lně je těžké. Jako politik vstávám v pět hodin ráno, chodím spát kolem druhé hodiny v noci. Jsem lev a mám v sobě obrovskou bojovnost a sílu, ale už bohužel cítím, že budu muset trošku ubrat. Ale ne moc, doufám! Nechci, aby to vyznělo hloupě, ale když přestanu pracovat, tak umírám. Jet „naplno“, to je můj životní styl. Možná je to chyba. Mám velká očekávání od sebe i od druhých a ostatní tato očekávání z 95 procent neplní. Většinou mi odpoví: „Vždyť je víkend!“ Někdo brečí, že ničeho v životě nedosáhl. Ale možná také neudělal nic proto, aby toho dosáhl. Dosáhnout se dá všeho.
Mně je jedno, že je víkend, mám nějaký cíl a jdu za ním. Štědrý den, svátek, noci či den, to je jedno. Sedím u počítače a pracuji, jezdím téměř každý den po celé České republice, ráno jedu do Ostravy, večer jsem v Karlových varech a baví mě to. Práce mě skutečně baví a chci, aby po mně něco zůstalo. A toho je člověk schopen docílit jenom tím, že práci dává všechno“.
Vyčerpáte se a ukrátíte si život…
„Nechci, aby to znělo jako klišé, ale vyberu si to raději. Chci jet naplno.Respektuji, že někdo nemá sílu, nebo nemůže, to chápu, ale pokud ji má, tak očekávám, že jedeme naplno. Stejně jako u letadla, dám plný plyn a letím. Bez nasazení a bez obrovské víry v to, co děláte, člověk není schopen dosáhnout žádných vysokých cílů. Malých cílů dosáhne. A pokud si někdo nedává žádné cíle a stačí mu to, já to respektuji. Ale já si dávám vždy ty nejvyšší cíle. Samozřejmě se může stát, že ledacos nevyjde. Bolest vás posílí. I zklamání. Někdy zaškobrtnete a upadnete, i na olympiádě, ale vstáváte znovu a jdete dál.“
Přejděme raději k odpočinku. Jaký typ dovolené máte rád? Upřednostňujete Čechy nebo zahraničí?
„Jsem odpočinkový ‚dovolenkář‘. Jsem neustále mezi lidmi, někam jezdím či létám, takže odpočinek jako takový je prvořadý. Nikdy nejezdím s průvodcem, to ne. Miluji moře, ale i hory. U moře ležíte a slunce vám vlévá do těla energii. Ale mám rád i historii, takže Itálie, Řím, Benátky, Paříž, Londýn, to je pro mě správná volba. Když jsem v Paříži, tak si toužím dát kafé na Montmartru a sledovat všechno a všechny kolem. Rád se podívám i do všech kostelů kolem, to mě také baví.
Moc mě láká Antarktida. Umělecká duše je velmi zvláštní, žijete totiž v nějakém vnitřním světě a pro mě je to spojené s tím, že jsem sám. Na tisíc kilometrů v polární pustině není nikdo a najednou se dostávám do svých vnitřních sfér. Rád bych viděl i Madagaskar, zkrátka divoké destinace. Francouzská Guinea je také úžasná, tam se člověk asi vrátí do svých dětských let… Rád se potápím, jezdím na korálové útesy. Na druhou stranu, mým snem je domeček na pobřeží Portugalska či Irska, nebo také tady na Šumavě. Chodíme s dětmi na výlety po horách a to je moc fajn. Nemůžu říct, jestli upřednostňuji Čechy, nebo zahraničí. Miluji Českou republiku.“
Děkujeme za rozhovor
Eva Smolíková
Foto: Eva Smolíková