Jakub Otipka je ředitel české sekce KravMaga Global a předseda občanského hnutí Krav Maga, které v České republice vyučuje sebeobranný systém. Začal organizovat první semináře k tomuto systému sebeobrany v České republice. Je autorem projektu „Nenechte si ubližovat“, který se s projektem společnosti „Avon proti domácímu násilí“ zaměřuje na ženskou bezpečnost, konkrétně na předcházení krizových situací, jako jsou domácí násilí, pronásledování či znásilnění.
Jakub Otipka je držitelem technického stupně Expert 3.
Vede kurzy pro seniory, ženy a také taneční kurzy pro děti. Procestoval velkou část světa a vyučoval sebeobranný systém. Pracuje s širokou veřejností i s neziskovými organizacemi a jejich klienty z řad obětí (zločiny z nenávisti, obchodování s lidmi, sexuální útoky, šikana apod.)
Tanec a bojové umění jde ruku v ruce už od pravěku. Člověk dříve tančil než mluvil. Vím, že kromě krav magy také tančíte.
Ráda bych ale s Vámi probrala situaci tanečnic a možnost pomoci jim např. tím, co ve Vašich kurzech učíte. Mnoho tanečnic se setkává s předsudky ve společnosti, je na ně pohlíženo jako na lehké holky, které se vrací domů v doprovodu kdoví koho. Za všechno násilí si mohou samotné a patří jim to. Jsou to lehkoživky. Ale my ve skutečnosti dobře víme, že tanec je dřina, pot, slzy a krev. Návraty pozdě domů, to pravda je. Navíc se žena vrací po tréninku vyčerpaná a nemá už dost sil se bránit. Jenže společnost všeobecně to všechno vidí jinak, a tak k napadení dochází a dokonce si mnozí myslí, že to je beztrestné, snad i správné. Jsou Vaše kurzy vhodné pro tyto dívky a ženy? Tanec je přece jen jemnost a boj je boj. Jakou máte radu?
„Vy jste položila spoustu otázek, tak já zodpovím jednu po druhé.
Já se vždycky snažím vymanit a vymezit proti bojovým sportům, protože primárně ty lidi neučíme, jak bojovat, ale jak se boji vyhýbat. Pro mě v dnešní době je bojové umění či technika nějaká dovednost, která se hodí každému, to jistě, ale já vždycky zase na druhou stranu říkám, že výzkumy ukazují jednoznačně, než použít špatnou sebeobranu, tak je lepší nedělat žádnou. Špatná sebeobrana znamená pouze špatné návyky a poté to dotyčné do konfliktů naopak přivádí.
Já jsem měl pár let na starosti rozvoj celého systému obrany po celém světě, mojí vizí bylo vytvořit nějaký vědecky podložený koncept sebeobrany. Takže jsme zkoumali, jak k tomu násilí vůbec dochází. Vycházíme z výzkumů, kde se testovali odsouzení lidé, např. za série znásilnění. Hodnotila se třeba magnetická rezonance a vyhodnocovalo se, jak a proč k násilí dochází.
Hodně zjednodušeně řečeno, většina těch útoků není jednorázový akt, že by k tomu jako někde najednou nějak došlo. Je to podobné asi jako když loví lvice a vidí před sebou stádo zeber. Vždy si vyhlédne ten nejlepší cíl, tedy pajdavou, slabou zebru, tu nejsnadněji ulovitelnou. Anebo slabé mládě. Odchýlí ji od stáda a zaútočí.
Přesně tak to funguje u lidí, u většiny trestných činů, právě třeba jako jsou útoky na ženy. Nějakým způsobem je to celý proces. Znovu – zjednodušeně, probíhá tam nějaká fáze výběru oběti. Někdo například sedí v parku nebo v metru a sleduje holky, které chodí kolem. Poté je osloví, tzn. zkouší si otestovat, zda si vybral správně. Úplně banální věty, jako „Nevíte, kolik je hodin?“ A dále zkouší narušovat hranice. Až teprve, když ta osoba není schopna se bránit, verbálně, neverbálně, tak to nebude ani fyzicky. Ten předpoklad ze strany útočníka je relativně jednoduchý. Takže teprve až poté dochází k samotnému napadení.
To, o co se v našich kurzech sebeobrany snažíme, je vlastně edukace lidí, aby znalost těchto dovedností byla tou jejich zbraní, je to něco, co jim pomůže v takových situacích vědět, jak se zachovat, jak udělat relativně malé změny ve svém chování, ale takové, aby vůbec nebyli vybráni jako oběť.
Určitě existuje instinkt, dar strachu mi radí, že by to nemuselo být v pohodě. Už se dostávám do úzkých a samozřejmě co tedy dělat v těch situacích, kdy prevence nevyjde…
Vy jste tady zmiňovala některé faktory. Tyto názory jsou všeobecně rozšířené – „Když půjdeš z tanečních, budeš hezky oblečená a budeš sama venku v noci, někdo tě napadne.“ Tak. Já osobně také tancuji. Máme relativně i dost klientů z řad tanečníků, protože děláme kurzy pro taneční studia, studia jógy, různé sportovní svazy, které pracují s ženami. A já se těch holek vždycky ptám.
Když se na situace podíváme z pohledu racionálního myšlení a čísel, 84 až 86 procent nějakého pohlavního zneužívání zvláště u těch mladších poškozených, bude od lidí, kteří své oběti znají. A daleko více je toho na bezpečných místech než na těch nejnebezpečnějších místech. Nejedná se většinou o ulice, parky, ale naopak jsou to tělocvičny, taneční sály, školy, domovy. Opravdu zdůrazňuji, že daleko větší nebezpečí přijde od někoho, koho oběti budou znát, než od někoho cizího. A skutečně stačí udělat relativně malé změny ve svém chování a šance, že se Vám něco stane venku někde na ulici je skoro nulová. To, co opravdu vidím, zneužívání se děje v různých klubech, sportovně-tanečních studiích, tam prostě jednoduše zneužívají své kolegyně, svěřenkyně, to je tady tak rozšířené, ale nikdo o tom nemluví.
Vidím v našich kurzech tanečníky, samozřejmě vnímám, co se děje v tom jejich tanečním světě.
Já jsem třeba dělal poradce pro bojové scény do filmů, i hollywoodských a vždycky jsem preferoval spíše brát tanečníky, protože co se vůbec týká pohybových dovedností, tak jsou na tom daleko lépe než bojové sporty. Ale má to i druhou stranu. Je tam samozřejmě mnoho faktorů, nemyslím teď zrovna to, jak to má vypadat na stříbrném plátně, ale z pohledu nějakého reálného použití. Mám na mysli, že od mala jsou třeba holčičky vedené k takovému syndromu „být hodný“. Holky jsou hodné, poslušné, dobře vypadají, usmívají se. Výzkumy ale ukazují, že míra poslušnosti se téměř rovná míře aktivity násilníků. Na tom stavím celé zneužívání. Holky jsou poslušné a násilníci na to „hrajou“. Jak ve vztazích, tak na ulici. Na tom je postavené veškeré pohlavní zneužívání od učitelů, trenérů tance, kohokoliv dalšího, jakékoliv autority.
Jak vlastně probíhá většina takových napadení? Muž přijde na ulici k ženě, vytáhne nůž a hrozí té oběti: „Drž hubu a nic se ti nestane. Dělej, co ti řeknu a přežiješ to.“ A to, co se vlastně děje v mozku té ženy je, že její mozek pod takovým stresem jde do ještě starších hlubších propojení, kde odmala byla k takovému chování vedená. Samozřejmě pro každého je jednodušší mít poslušné děti.
Já mám dvě děti, vždycky jsem se snažil tomuto stereotypu vyhnout, takže moje děti moc neposlouchají, ale zase moc nezlobí.
Ale pojďme hlouběji do některých situací. Lidský mozek jde do těch starších, hlubších propojení a ‚jako‘ se tam domnívá, že když poslouchá, tak přes „tu prdel“ nedostane a nějak doufá, že pokud se tak bude chovat, vyjde vstříc útočníkovi, nic zlého se nestane a přežije to. To jsou i únosy a další a další.
Shrnuto, to, co se děje u obětí únosů, to samé vidíme u obětí domácího partnerského násilí, u zneužívání ze strany učitelů, církevních hodnostářů atd. Oběti jsou jednoduše poslušné vůči svým útočníkům. Takže potom představa, že člověk se na kurzech sebeobrany naučí nějaké zázračné hmaty, chvaty a všechno se vyřeší, je úplně scestná.“ Člověk potřebuje mít připravené strategie, co v takových situacích bude dělat, vědět to dopředu, co může sám udělat pro to, aby se do té situace vůbec nedostal. Včas rozpoznat, že něco není v pořádku, také záleží na tom, jak se lidé chovají sami k sobě. Čím více má člověk sám sebe rád, nebude tak náchylný k nějakým manipulativním technikám. Každý se k Vám bude chovat tak, jak mu dovolíte.
Velké téma je vymezování sebe sama, nastavování hranic, nejen na ulici, ale ve vztazích k učitelům atd.“
Co dotyky? Má žena povolit dotyk nebo ne?
„Nechci striktně říkat, že se něco musí či nesmí. Ať to lidé dělají, ať třeba vezmou žebráky domů a dávají jim celou svoji výplatu, ale ať to dělají dobrovolně, ne z toho důvodu, že nejsou schopni říct NE.
Svoji akci bychom měli odvíjet od svého pocitu. Co ve mně ten dotyk vyvolává? Je to v pořádku?
Konkrétně u tanečníků, zvláště společenských tanců, je kontakt a dotyk samozřejmostí, nic na tom není divného. Ale asi bude rozdíl, když to začne dělat někde někdo jiný. Když jsem mluvil s oběťmi trestných činů, hovořili vždy o tom, co jim přišlo divného. Jak se na ně někdo díval v tramvaji, jak se choval ten učitel… Ale to znamená, že nějakým způsobem si toho ten dotyčný byl vědom. Měli bychom věřit svému instinktu, který říká, že něco je špatně. Je zvláštní, proč se tím člověk neřídí. Neumím si představit zebru, která stojí vedle lvice a říká: „Jééé, to je taková hezká čičinka, ona to určitě neudělá!“ Jsme jediný živočišný druh, který sám sebe neposlouchá. Programově jsme vedeni k tomu, abychom slepě poslouchali. Všechny systémy k tomu lidi všeobecně vedou. Lidé nemají ani šanci vědomě se naučit něco jiného.“
Takže nejvíce vychází toto všechno z rodiny, ze společnosti, zkrátka z prostředí, které nás utvářelo, je to tak?
„Hm. Mě tento fenomén vždy zajímal, proč se někdo nechá třeba roky mlátit, týrat. Studoval jsem toto téma, hovořil jsem s násilníky, byl jsem ve věznicích. Pachatelé mi např. řekli, že už to nemohli doma vydržet, pak někoho dotyčný zmlátil, zabil, pak mu to bylo líto… Nikdy jsem neviděl takovou míru oběti, jako u těchto pachatelů. Já tomu říkám taková „mentální akrobacie“, ti lidé se musí něčím ospravedlnit, proč to dělají. Za každým násilím je dobré chápat nějakou frustraci. Pokud dítě zažívá fyzické tresty, pak v něm narůstá pocit, že je normální někoho napadat. Nebo půjde úplně z druhé strany, nebude to dělat vůbec, což také není dobré. Všichni psychologové poukazují na to, že většinou u obětí či násilníků je to opravdu dané tím, co se jim dělo do 3 až 6-ti let, toto dále utváří ten vztah k násilníkům, vztah k sobě a potom se to všechno už dá jenom korigovat. Je důležité, zda se člověk cítí naplněný ve vztazích, má nějaké základní hodnoty jako sebeláska, sebeurčení, nebo jestli toto hledá od někoho zvenku, od partnera, kamarádů, učitele. Učitel pro někoho může být třeba modla. Pokud se člověk cítí naplněný, nemá potřebu být v nějakém „toxickém“ vztahu. Ale pokud je lačný, po nějakém potvrzení své hodnoty a hledá toto jinde, tak to je taková typická oběť, která je lehce manipulovatelná. Spolupracuji s Linkou bezpečí, pořádáme přednášky pro rodiče, protože tam je právě ten základ všeho.“
Když se vrátím ještě jednou k předsudku „Ona má krátkou sukni, vysoké podpatky, je namalovaná. Může si za to sama, že byla znásilněná….“ Platí to?
„Pachatel si vybírá tu nesnadnější oběť a tohle není o atraktivnosti nebo sexuální přitažlivosti. U většiny trestných činů, ať už je to na ulici, nebo vztah učitel-žák, nadřízený – podřízený, ten hlavní motiv není uspokojení sexuálních potřeb. To není motiv, ani hlavní pohnutka. Pro sexuchtivého člověka by bylo tisíckrát jednodušší zaplatit si někde prostitutku. Vždycky je v tom nějaká touha po dominanci. Pro dotyčné je to jako lov a oni si tím něco dokazují. Hledají si snadnou oběť. Může tam hrát roli i to, že třeba maminka byla blondýnka, tak si predátor vybírá takové typy. Ale pokud jde o napadení na ulici, vždycky je pro možnou oběť důležité dávat pozor. Důležité je sebevědomí, to, co ten člověk vyzařuje a vyjadřuje. Tady už se dostáváme k tomu, že roli hraje oční kontakt, chůze. Je to dovednost, vědomě s tímto zacházet. Řada lidí si vůbec neuvědomuje, jak působí na své okolí. Jako příklad je možné uvést třeba šikanované dítě. Rodiče ho přesunou do jiného kolektivu, ale ono je tam za chvíli šikanované znovu. Jde prakticky až o svalovou paměť, kdy člověk vyzařuje své zkušenosti.
Na našich kurzech řešíme třeba i to, jak si nastavovat své hranice. Ve většině případů ‚Me too‘, se ani nejednalo o nějaké fyzické násilí, byl to nátlak, manipulace, lidé se chtěli zavděčit kvůli práci atd. Nadřízený či učitel ty lidi většinou dostane nějakou manipulací do situace, kdy pro oběť je nemožné říct ne. Krůček po krůčku si oběť nechá líbit věci, které jsou ve výsledku neuvěřitelné. Tito predátoři neskočí na své svěřenkyně ve sprše a neznásilní, ale dělají postupně pomalu věci, o kterých ví, že si je mohou dovolit.“
Když hovoříme o násilí, co třeba závist. Někdo je bohatší, úspěšnější. Nenávist ve společnosti vůči těmto lidem je na denním pořádku. Dá se tady také nějak zapracovat sám na sobě?
„Určitě lidé zase jednají podle nějakých schémat. Lidský mozek není stavěný na přebytek, ale na nedostatek. Čím vyšší je blahobyt, tím nižší je míra vražd, protože lidé jsou spokojení. Ale to, co stoupat může, je míra sebevražd. Pokaždé tam vidíme nějakou frustraci. Co se týká života, nikdy nebyla tak bezpečná doba, jako je teď. Zdravotní péče, porodnost a úmrtnost, délka života, méně válek, méně usmrcených lidí. Co ale raketově stoupá, je počet sebevražd. Určité napětí v naší společnosti stoupá. Covid udělal své, válka na Ukrajině, najednou je tu mnoho Ukrajinců, válka v Izraeli, inflace, vzrostly náklady a ceny všeho, do toho se přidávají sociální sítě a média. Mozek je koncipovaný tak, že žil kdysi s nějakými 120-ti lidmi v tom svém kmeni, ale najednou vidí celý svět, všechny nepohody a pro mozek je to nesmírně stresující. Lidé neumí se stresem naložit. Když spolupracujeme s Linkou bezpečí, vidíme, že opravdu třetina dětí přemýšlí o sebevraždě. Vidím to, když jsem ve třídách. Třetina holek je pořezaná. Také sociální sítě hrají velkou roli. Zvláště dívky mají tendenci se srovnávat s nějakými vylepšenými, nereálnými fotkami, s umělou inteligencí atd. Na sociálních sítích jsou také inspirace pro pedofily, nebo jak unášet děti, jak se jich zbavit, jak zabít a vystřílet co nejvíce lidí, pro holky zase jak se řezat, aby to nebylo vidět, kde si mají schovávat žiletky…. Míra stresu je taková, že pokud se člověk začne utápět v alkoholu, drogách, nebo začne mlátit manželku, vezme si pušku a půjde střílet, páchat sebevraždu a pokusí se sebou vzít co nejvíce lidí, je to všechno věc napětí ve společnosti. Když je pohodička, tak nikdo nic neřeší, ale přijde-li krize, tak se lidé začnou hašteřit mezi sebou.“
Vidím, že Vaše zkušenosti jsou nekonečné, spolupracujete s různými organizacemi, vedete kurzy, pomáháte. Jak k tomu došlo u Vás, že jste se začal o téma násilí tak hluboce zajímat?
„Já sám jsem byl napadený na ulici, nechtěl jsem to zažít znovu. Chtěl jsem se naučit bránit. Zpětně vidím, že u mě nastala posttraumatická stresová porucha. Bylo mi tehdy asi 12 let, policie nezafungovala tak, jak měla, neměl jsem zázemí ani v rodině, musel jsem se naučit se postarat sám o sebe. Dnes jsou lidé vedení k tomu, pořád se něčeho dožadovat, vzdělání jim zajistí škola, zdraví lékaři, bezpečí policie, ale tohle nefunguje.“
Jak dlouho Vám trvalo, než jste se naučil bránit?
„Tak samo o sobě asi rychle, tenkrát mi ti lidé vyhrožovali, že mě zabijí, jako dítě jsem zbraň mít nemohl, ale koupil jsem si světlici, věděl jsem, že je zastraším. Ale horší bylo zpracovat posttraumatickou poruchu. V té době to neřešila ani policie, ani u mě doma, bylo těžké sehnat nějakou odbornou pomoc. Chvíli to opravdu zabralo.“
Můžeme to tedy vnímat tak, že bojové umění je spíše taková třešinka na dortu, ale podstata tkví někde úplně jinde…
„Je prokázáno, že člověk, který jedná pod obrovským stresem, se chová úplně jinak. Lidé nakonec bojové umění vůbec nepoužijí, potápěč si vytáhne ve stresu dýchací zařízení, parašutista neotevře záložní padák, řidič pustí volant… Mozek přepíná a člověk dělá něco úplně jiného.
Naučit někoho bránit se fyzicky, to jde třeba v řádu hodin, ale naučit někoho, jak změnit svůj život, zlepšit komunikační schopnosti, pracovat na své mentalitě, to je pro mě výzva. Snažím se naučit ostatní, co dělat, aby se člověk do té situace vůbec nedostal.“
Váš příběh mě velice zaujal a věřím, že naše čtenáře také. Ráda se k Vám někdy vypravím do kurzů.
Děkujeme za rozhovor
Eva Smolíková
Taneční magazín