Krajina těla

Čím je pro nás naše tělo? Vážíme si ho dostatečně?

10. listopadu uvedl soubor Laterny magiky na Nové scéně pražského Národního divadla premiéru inscenace pod názvem Krajina těla. Režisér, choreograf, mim a celosvětově uznávaný umělecký šéf souboru Radim Vizváry  byl také autorem námětu.

Radim Vizváry se snaží vnímat tělo coby umělecké dílo, zrovna takové, jako je sama příroda, vytvořené samotným Universem.  A tam, jak známo, není nic neměnné. Proměňuje se krajina, proměňuje se člověk. Stárne, odchází ze scény a přichází nová generace.

Z tohoto důvodu pracoval Radim Vizváry se třemi generacemi umělců,  těch nejmladších, dětsky roztomilých, kterým drobné chybky rádi odpustíme (i věčné hraní si s mobilem), přes dokonalá těla  akrobatů, hadí ženy, tanečníků breakdance, nad jejichž výkony oněměle žasneme, až po nejstarší generaci, která už ustupuje do pozadí, ale zkušenosti jsou hluboce vryty do jejich fyzických těl a gest, přesto jaksi více už vnímáme jejich duši.  Samotný Vizváry říká, že hledal umělce, jejichž těla jsou tvárná, téměř až na hranici lidských možností. Vrcholná ekvilibristika zaručuje, že je možné až zapomenout na lidské tvary a tím objevovat krajinné obrysy, dodává Vizváry. Pravdou je, že se mu toto povedlo předvést na jevišti, inscenace byla jakousi přehlídkou toho nejvyššího umění, jakého je člověk v současné době na této planetě schopen. Hluboká poklona, pane Vizváry!   

Divák měl možnost porovnat zdánlivě neslučitelné – balet, breakdance, vzdušnou i pozemní akrobacii, kontorsionistiku (cirkusovou disciplínu, jejíž představitelkou byla  hadí žena), ekvilibristiku   i pantomimu. A to vše v souladu a harmonii s přírodou.

Na samotné scéně mnoho kulis nebylo, ale na jedenácti LED obrazovkách běžely obrazy, které připomínaly podobnosti mezi lidským tělem a přírodou. Např. vlasy nám asociují  trávu nebo les,  kůže je stejně rýhovitá či zjizvená jako kůra stromů (také dobře ukazuje stáří),  oblé křivky našich těl připomínají horská úbočí a oční duhovka dokonce vulkán.

Bílé kostýmy a dlouhé bílé vlasy dodávaly dílu jakýsi duchovní rozměr.  Jakoby tančili spíše andělé.

Inscenace nutila diváky k zamyšlení, nejen nad lidskými možnostmi a všeho, co nám příroda a planeta nabízí, ale také nad lidským údělem a lidmi samotnými. Přemýšlela jsem například o tom, proč v minulosti bylo základní povinností svobodného řeckého občana starat se o své tělo, o fyzickou zdatnost i krásu. Proč v současné době, mnozí lidé nazývají  tuto snahu marnivostí, zbytečností, hloupostí, narcisismem…. vždyť přece člověk vlastně nic jiného než své tělo, úkryt své duše, ve své podstatě nemá. Stane-li se jakákoliv živelná pohroma, nemáme nic než naše tělo. A je otázka, v jak dobré bude fyzické kondici, aby znovu budovalo ztracený svět.  Vnímám fyzické cvičení také jako naši povinnost, právě tak, jako starat se o své zdraví.

Mladí lidé si velmi často neuvědomují, jak cenné jejich tělo je. Vnímají je jako samozřejmost, možná jako prostředek k práci. To vše se ale může rychle změnit, stane-li se  třeba vážný úraz a náhle tělo svou funkci už neplní. Takové podobné pocity přináší i stárnutí.

Když se na jevišti předváděli vzdušní akrobaté Martina Illichová a Lukáš Macháček, akrobat Jindřich Panský, akrobatka na vertikálním laně Alžběta Tichá,  breakdance  tanečník Kristián Mensa či hadí žena Anaëlle Molinario z Francie, tajil se mi dech a říkala jsem si, že dál už to jít nemůže a nic to nemůže překonat. Jenže omyl!

Při pohledu na procítěné vystoupení šedesátnice Zuzany Hrzalové (baletka)  a sedmdesátníka Josefa Kotěšovského (tanečník a mim), jsem si uvědomila, že z nich vůbec nemohu spustit zrak. Zkušenosti vryté v jejich tělech a  jakási tajemná moudrost a zkušenost tryskající  směrem k nám divákům, totiž samozřejmost a ohebnost mládí převýšila. Duše je nad tělem a nedá se to popřít.

Krajina těla je hlubokým zážitkem, vhodná pro citlivé povahy a milovníky opravdu špičkových výkonů. Ačkoliv nemá žádný konkrétní příběh, příběh koloběhu života je dost a dost a filozofovat můžete ještě hodně dlouho po odchodu z divadla.  Radimovi Vizvárymu se povedlo opravdu mimořádné dílo. Bravo!

 

Foto: Archiv Národního  divadla

 

Eva Smolíková

Taneční magazín

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..