Letos, dne 15. června 2019 uspořádala Taneční škola Jany Tomanové slavnostní „Taneční gala“ k uctění památky svého kolegy, choreografa, tanečníka a v neposlední řadě také pedagoga Gustava Voborníka (* 23. 3. 1929 – † 24 11. 2011). Tato osobnost se výrazně podílela na profesionálním vývoji svých svěřenců právě v Taneční škole Jany Tomanové. A to od těch nejmenších až po adepty tanečních konzervatoří anebo katedry tance na pražské AMU.
Nelze opomenout Voborníkovo profesní působení v roli tanečníka a později choreografa. Roku 1948 se stal členem Souboru písní a tanců. Tam působil jako špičkový tanečník a již souběžně mu zde bylo dopřáno postupně rozvíjet i jeho výrazný choreografický talent. Soubor slavil úspěchy doma i v zahraničí.
V sezóně roku 1959 přechází Gustav Voborník do Národního divadla v Praze. Následuje jeho studium na pražské AMU. Posléze nastupuje na pozici šéfa baletu do divadla v Ústí nad Labem. Zde postupně uvádí na jeviště řadu titulů. Připomeňme namátkou: Podivuhodného mandarina, Viktorku, Petrušku, Popelku… Ale bylo jich mnohem více.
Další Voborníkovou „divadelní zastávkou“ se stalo plzeňské divadlo. Podle režiséra a kritika Mojmíra Weimanna prý tato éra byla „nejkrásnějším obdobím Voborníkova profesního života“. Svědčí o tom jeho zdejší inscenování velmi různorodých titulů tanečního repertoáru. Ať již klasického či charakterního. Ke všem Voborník vždy přistupoval velmi fundovaně. Z jeho tamějších premiérových novinek nemůžeme opomenout Slunečnici. Ale i další tituly – jako Louskáček, Giselle, Marná opatrnost, Popelka, Petruška, Gajané – dokazovaly Voborníkovo mistrovství.
Výrazná byla i Voborníkova práce na televizních tanečních programech. Za všechny si připomeňme, že za choreografii Dvořákových Slovanských tanců získal roku 1975 Cenu Intervize.
Gustav Voborník také externě spolupracoval s divadly v Brně, Teplicích, Ostravě i slovenském Prešově.
Již v polovině devadesátých let minulého století začal Gustav Voborník pedagogicky působit a choreograficky pracovat v Taneční škole Jany Tomanové. Zde předával své bohaté zkušenosti mladým, ale zároveň získával další impulsy do vlastní tvorby. Děti ho milovaly. Voborníkův podíl na úspěších této školy je nesmazatelný. Škola se – i díky jeho zásluze – stávala líhní talentů. Z absolventů se stávali a stávají tanečníci, taneční vědci anebo odborní žurnalisté. Z výrazných žáků jmenujme Jana Váňu, sólistu baletu v Kyjevě, Milana Bednáře a v neposlední řadě Patrika Holečka, sólistu baletu Národního divadla v Praze. Za taneční vědce Broniu Gordon Erikssonovou, Kateřinu V. Carbonnel Syslovou a Petru Dotlačilovou.
V Taneční škole Jany Tomanové uvedl Gustav Voborník variace z klasického repertoáru jako kupříkladu Giselle, Julie, Popelka a děvčátko či variaci víl ze Spící krasavice. Ale rovněž zde připravoval Lašské tance, Slovanské tance, Slepičku z Českých tanců, Čínský tanec, Svatební tanec a také Pletení koberců z baletu Gajané. To jsou jen Voborníkovy nejhlubší stopy v historii Taneční školy Jany Tomanové. Jeho choreografie zde bychom mohli vyjmenovávat ještě poměrně dlouho.
Závěrem musím prohlásit, že spolupráce s Gustavem Voborníkem byla – pro jeho citlivý a lidský přístup – nám všem pedagogům (a mohu-li mluvit i za početný zástup studentů) velkou radostí i štěstím.
Letos, u příležitosti jeho nedožitých devadesátých narozenin, vzdáváme čest jeho památce.
Foto: archiv plzeňského divadla
Jana Tomanová Eriksson
pro TANEČNÍ MAGAZÍN
Jeden komentář u “Stále nezapomínáme na GUSTAVA VOBORNÍKA”