„Opening“, jak zní dnes módně a „světově“, k 19. sezóně divadla pro tanec PONEC, proběhl ve středu 18. září. A poněvadž se odehrával na bývalé železniční trati, tak trochu i uctil Mezinárodní den železnice. Ten je právě v sobotu 21. září.
Problém se semafory
Nejen já pociťuji velký problém s příchodem do divadla PONEC. Je akutní ještě více tím, že zpravidla po bezprostředním zahájení představení zůstanou dveře z foyeru do hlediště trvale uzavřeny. A máte smůlu! Ale, jak se do divadla dostat včas a nedostat pokutu za porušení pravidel pěší dopravy? Anebo netrávit na cestě čas jako v době koňských tramvají?
Opravdu těžko. Pokud jdete směrem od metra Florenc, kolem Hudebního divadla v Karlíně anebo od autobusové zastávky na znamení Pernerova, tak máte opravdu smůlu. A to přímo obří! Musíte totiž přejít tři ulice v křižovatce!!! Přímý semafor k PONCI prostě neexistuje! Navíc, zbývající semafory křižovatky mají maratónské intervaly, takže tu strávíte skoro sedm minut! A představení může za tu dobu začít… Je sice možnost z toho směru jet autobusy linek 133, respektive 175. Do zastávky U památníku, nad PONEC. Ale tím riskujete, že onen autobus na inkriminované křižovatce chytne „dlouhou“ červenou a vy v něm budete bezmocně stát či sedět. A bezmocně sledovat hodinky a tak maximálně klít.
A právě tuto neblahou skutečnost pohotově reflektovala úvodní hravá etuda zahájení sezóny v PONCI. Respektive před PONCEM. A pak již jsme pokračovali za svítícíma nohama jednoho z protagonistů na schody, které tu zbyly po bývalém jednokolejném mostu. Na něm vedla bývalá trať z dnešního Hlavního nádraží na trať z nynějšího nádraží Praha – střed, pod kopec Vítkov.
Anglické nápisy (nejen) na střeše
Na náspu po zaniklé trati se odehrával téměř celý zahajovací program. Měl vtip, břit i ironii. Nejvíce mne zaujala satira na nadužívání angličtiny. Vynikla ještě více tím, že v obecenstvu bylo opravdu zanedbatelné minimum těch, kteří by vůbec kdy toužili po cizokrajné komunikaci!
Valná část programu se odehrávala na zmíněném pozůstatku trati. Zbytek vně a na pavlači bývalého drážního objektu. Kdysi se tam tiskly a dále upravovaly (pro ruční tiskárny na každém nádraží) legendární hnědé kartonové jízdenky. Nyní má tento objekt sloužit kultuře. Ale to bychom teď předbíhali…
Většina programu měla skutečně „tah na branku“. I americké titulky promítané na střechu té někdejší tiskárny. Evokovaly tak již kultovní film George Lucase „Americké nápisy na zdech“. Ale nebylo té angličtiny přespříliš? Myslím, že osvětlený Jan Žižka z Vítkova na to koukal tak trochu zarputile… Jsme ještě vůbec v Česku???
Nabitý program
Poslední číslo, parodie na travesti show, nás – zhruba po hodině – zavedlo konečně zpět, do útrob PONCE.
V samotném divadelním traktu pak následovala neformální tisková konference. Moderátorské role se vcelku úspěšně zhostila Daniela Voráčková. Mezi hosty zaujal někdejší starosta, mezitím majitel papírnictví a nynější „žižkovský“ místostarosta a radní pro kulturu Prahy 3, Tomáš Mikeska. To za jeho starostování vznikl PONEC! Zakladatelka a šéfka PONCE i TANCE PRAHA Yvona Kreuzmannová všechny uvítala a seznámila je s novou vizuální podobou grafické komunikace divadla. I textovou, jelikož je doplněna slogany. Inspirovanou 30. výročím od listopadové revoluce 1989. A pak už spíše detailně. Taneční protagonisté se svěřovali se svými zbrusu novými projekty. Většinou speciálně upravenými pro PONEC.
Dlouze se mluvilo o TANCI PRAHA a ČESKÉ TANEČNÍ PLATFORMĚ. Promluvil i zástupce společnosti SÚDOP, nynějšího majitele oné bývalé tiskárny jízdenek.
Tato budova se má stát novým kulturním stánkem. Po rekonstrukci bude obsahovat zkušebny, šatny i další zázemí pro tanečníky a herce či muzikanty.
PONEC se na začátek sezóny dobře rozjel. A ukázal, že „parní“ lokomotivy na bývalé trati jsou již jen vzpomínkou. Věřme, že pojede jako TGV. Ale české!
Foto: DIVADLO PONEC a archiv
Michal Stein
TANEČNÍ MAGAZÍN