Druhé květnové pondělí přineslo ve Studiu Hrdinů, ve Veletržním paláci v Praze, dlouho očekávanou premiéru „Stiller“. Toto režijní dílo Ivana Buraje jaksi symbolicky probíhalo pod sídlem Národní galerie, na jejíž půdě začal v dubnu 2019 boj s ministerstvem kultury i ministrem samotným. V hledišti nás čekalo, na rozdíl od „Enoly“ Elišky Brtnické, i více židlí! Inscenace byla v mnohých směrech podnětná…

Podkladem této inscenace byl vynikající román Maxe Frische, jehož hrdina – neúspěšný švýcarský sochař – má pocit, že i přes snahu není schopný být šťastný a dosáhnout štěstí v aktuálním manželství. Nedospívá však k němu také ani s milenkou. Odejde do ciziny, aby začal jiný, druhý život. Jako úplně jiný člověk. Což samozřejmě nejde. I když se to může člověku zprvu zdát. A určitě si to namlouvá. Proto Stiller, zadržený po sedmí letech na hranicích, dlouho popírá, že je totožný s hledaným Stillerem. Ale přijatý rodinou, přáteli a bývalou manželkou a vyšetřovaný soudem, se musí vzdát. Vzdává se, ale však jaksi neúplně. Opět se snaží splnit sebou vymyšlené manželčiny sny; a to jen a pouze svým způsobem. Což tu nejen neuspokojuje, ale i ničí ji a celý vztah. Vše tak Stiller přivede k opět výchozímu bodu, jako před lety.

„Stiller“ je příběhem o vzájemném nepoznání se lidí (dokonce i v blízkém vztahu), o nemožnosti útěku od sebe samého. Rovněž tak o plýtvání časem, který je nám do života dán. Vede, anebo je částečně nasměrován, také k poznání a sblížení se s druhými lidmi. A navíc – skvěle popsané vztahy, které se ponejvíce uplatňují v bujném rozsahu až nyní, tedy zhruba padesát let po napsání knihy. Důležité se mi zde jeví, někdy vtipné a symbolické, historky o mužském přátelství (o Ripu van Vinkelovi a o objevování jeskyní) aneb také o neporozumění mezi mužem a ženou. Jako je tomu v povídce o manželce, která se pořad ptá na to, kde manžel byl.

Jak inscenovat natolik epicky barvitý proces, jakým je knižní „reprodukce“ deníků? Jak diváka vtáhnout za necelé dvě hodiny do barvitých životních peripetií Stillera?

Režisér Ivan Buraj ve spolupráci s dramatizátorem Janem Kačenou se toho úkolu zhostili statečně a odhodlaně. Buraj staví celé představení do rozličných sektorů. Ať již „jeskynního“, „tábornického“ s ohýnkem či „filmového“. Celé představení je postaveno na kontrastech. Statického, spíše verbálního, herectví proti akci. Tichého projevu v kontrastu s až překřičenými pasážemi. Filmu s ryzím divadelním herectvím. Za nepříliš šťastný považuji krok, že byl Jan Kačena „sám sobě“ dramaturgem. Tento by měl být oponentem a vést s režisérem i úpravcem textu plodný trialog. Myslím, že tento moment se na srozumitelnosti i výsledném tvaru „Stillera“ výrazně negativně podepsal.

Inscenace, těžící z kontrastu, má spád i švih. Druhou věcí je, zda divák neznalý románu úplně vše chápe ve správných souvislostech? A to je právě přímým výsledkem absence skutečného dramaturga…

Petr Reif byl typově vybrán pro titulní roli skvěle. Pouze je škoda, že kolikrát zapomněl svou televizní roli razantního policisty asi někde v divadelní šatně. Místy mu není (v komornějších pasážích) rozumět. Jinde zas šumluje. Jaký to kontrast oproti jemu sekundujícím herečkám Gabriele Míčové a Magdaleně Strakové. Na obhajobu Reifa musím dodat, že Studio Hrdinů je obtížněji zvučitelné. Rovněž razantně zvučené filmové pasáže tlumenému projevu (v jiných momentech představení) jednoznačně neprospívají.

Jak tedy premiéru „u Hrdinů“ hodnotit? Asi nikoli jednoznačně. Což bylo, podle mého dojmu, i režijní snahou? Zřejmě…

V úvodu nastíněná epičnost předlohy, či nutnost některých sdělení, důležitých pro pochopení věcí následujících, vedla místy režiséra k „černobílým“ interpretacím. Myslím, že by si divadlo mělo zachovávat více prostoru pro fantazii a obrazotvornost diváka. Byť i divadlo podle takové náročné a vícevrstevné předlohy.

Nikoli v poslední řadě musím ještě vyzdvihnout funkční a citlivou hudební složku Pavla Boiky.

Premiéra „Stillera podle Buraje“ některé nadchla, jiné plně neuspokojila, ale zároveň všem předkládala otázky. A tak by tomu mělo být. Divadlo současnosti nemusí (a nemělo by) pouze nastolovat jasné téze a přímá řešení.

Foto: Studio Hrdinů

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Max Frisch: »Stiller«

Překlad: Bohumil Černík

Dramatizace: Ivan Buraj a Jan Kačena

Režie: Ivan Buraj

Dramaturgie: Jan Kačena

Scéna: Antonín Šilar

Kostýmy: Zuzana Formánková

Asistenti režie: Jan Doležel a Marek Pechlát

Hrají: Gabriela Míčová, Magdalena Straková, Hynek Chmelař, Jan Lepšík, Marek Pospíchal, Petr Reif

Psáno z premiéry 13. května.

Foto: archiv STUDIA HRDINŮ

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN