Odjakživa řeším dilema. Co jsou berle a co naopak takzvané „švédské hole“? Již od dětství jsem za berli považoval hůl vyšší než člověk, nahoře zakroucenou do spirály, jako ji nosil svatý Mikuláš (i jiní církevní hodnostáři).
Patrně jsou – ze zdravotního pohledu – jako „klasické“ berle vnímány vyšší hole, které se používají zapřené pod rameny. Za „švédské hole“ jsou považovány zdravotní hole, o něž se opíráme pomocí předloktí a loktů. Z tohoto hlediska vystupovala Markéta Stránská se švédskými holemi.
Zcela upřímně řečeno, nevěděl jsem, co od vystoupení interpretky o jedné noze očekávat. Tak trochu jsem se obával laciné senzace. Něčeho „barnumského“ ve stylu dávných cirkusových liliputánů či sloních mužů.
Samotný výsledek však předčil ta má nejoptimističtější očekávání. Byl jsem svědkem výkonu, který by snesl ta nejpřísnější hodnotící kritéria. Ba, předváděné umění Markéty Stránské by sneslo i ta nejvyšší sportovní měřítka. Ať již z hlediska fyzické připravenosti, ale i choreografické kreativity. Občas jsem si v hledišti připadal jako na volných jízdách, respektive exhibicích krasobruslařek či uměleckých gymnastek.
One woman show byla opravdu nezapomenutelná. Šlo o nepřetržitý tok choreografických nápadů, trysk drobných gagů i smysluplného začlenění do prostoru. Markéta Stránská ukázala, že má srdce s velkým „S“. A na rozdíl od většiny obdobně postižených působila lidsky, nenuceně a nezakomplexovaně. Možná tím, že je i sama terapeutkou?
Markéta Stránská i na jedné noze s pomocí dvou švédských holí dokázala to, co valná část populace nedokáže ani klasicky s oporou obou nohou! Děkujeme jí.
LeŤ
Interpretace, choreografie: Markéta Stránská
Hudba: Jan Kratochvíl
Světelný design: Zuzana Režná
Kostýmy, scéna: Monika Urbášková
Poradci tvůrčího procesu: Lucia Kašiarová, Jean Gaudin, Karine Ponties
Produkce: Andrea Švandová
Poděkování: Lukáš Houdek, Sára Arnstein
Grafický design: Tomáš Bárta
Foto: studio ALTA
Michal Stein
TANEČNÍ MAGAZÍN