V rámci festivalu TANEC PRAHA diváci zhlédli představení „Dancing Grandmothers“ korejské choreografky Eun – Me Ahn. Podtitulek „Událost sezóny“ napovídal, že máme před sebou něco mimořádného a vskutku, bylo tomu tak.
„Dancing Grandmothers“ bylo nejen sondou do korejské kultury a národa, ale také vynikající zábavou pro diváky.
Zpočátku videoprojekce přináší obrazy korejské krajiny i měst a záblesky každodenního života Korejců. Do toho přichází tanečníci, kteří střídají všechny možné různobarevné kostýmy, sem tam zpestřené ponožkami, které jsou každá jiné barvy. Neustále se střídající tanečníci v kostýmech… Začínám být trošku skeptická. Ale stop – je tady videoprojekce s obrazy korejských žen, které tančí ve svém přirozeném prostředí svůj národní tanec. Tančí s radostí, zapomínají na všechny strasti života, bolavá záda se na chvilku narovnají a nemohoucí se na pár sekund pustí opěrného vozíku, tančí se v obchodě, na poli, na ulici. Dojemné, směšné, jak chcete. Ale díváme –li se pozorně, vidíme mnoho z korejského života, oblečení, prostředí, domovy, práci, životní styl. Postupně se plátno zaplní všemi možnými obrazy tančících babiček a divákům se vloudí úsměv na tvář, ať už chtějí nebo ne.
Opět přichází na scénu tanečníci a představení se stupňuje. Mladí muži tančí s babičkami (ať mladíci nebo babičky, všichni tančí se stejnou vervou a energií) a teprve teď přichází nálož neuvěřitelných nápadů. Tanec je doplněn videoprojekcí třeba tak, že v jednom rohu se náhle objeví hlava zvířete a hned zas v druhém, jakoby tanečníky zvíře špehovalo. Musíte se smát. Obraz i zvuk doplňují tanečníci neutuchající energií, tradiční korejská hudba střídá supermoderní. Pak zase tančí babička v náručí muže, pro kterého pláče…
Choreografce Eun – Me Ahn, která ve svém díle vyzvedla mladé muže, protože podle jejích vlastních slov právě oni představují budoucnost národa, se podařilo také současně ukázat krásnou myšlenku, totiž, že mladíci, (zejména v okamžiku, kdy berou starší ženy do náručí) si žen váží a respektují je. To podle slov autorky v Koreji není tak úplně pravda a žena je v podřízeném postavení.
Nelze opomenout moment, kdy mladí tanečníci předvádí svou taneční variaci se širokými kalhotami. Člověk žasne, kolik různých nápadů je možné vidět a jak se obyčejné kalhoty dají v tanci využít.
Korejský pohybový slovník a pověstná mrštnost tohoto národa se přece jen liší od českého tance, proto český divák se zájmem sleduje každý pohyb.
Mladé talenty vystřídají „babičky“. Musíte uznat, že starý člověk může být v tanci velice roztomilý, dávat energii a radost ostatním a nemusí být právě superhvězda, aby druhé těšilo se na něj dívat. Ostatně tyto usměvavé babičky jsou toho dokladem. Tanečník určitě nemusí nutně ukončit ve čtyřiceti letech kariéru, ale musí v sobě prostě mít „to něco“.
„Smích je požehnání“ hlásá slogan a korejští umělci si můžou strhat bránice, mladíci i babičky si v hlasitosti smíchu v ničem nezadají.
Ke konci představení je na dovršení vší pestrosti dokonce použit stroboskop.
„Dancing Grandmothers“ je jedinečné představení, divák má možnost nejen nahlédnout do korejské kultury, módy, ale také se smát, žasnout nad všemožnými choreografickými nápady a výrazovými prostředky, (Eun – Me Ahn si byla velmi blízká s Pinou Bausch, která ji od počátku milénia často zvala do Wuppertalu), ale i těšit se z vitality babiček a radosti se kterou tančí.
Musíme také obdivovat fyzickou kondici tancujících žen, které v podstatě devadesát minut tančí v dosti ostrém tempu. Bravo! A pak, že je tanec pouze uměním mládí! Tyto ženy dokazují pravý opak.
Na závěr jsou diváci vyzváni k tanci s korejským souborem, a tak, ačkoliv mě bolí páteř po těžkém úrazu, nechávám se inspirovat stařenkou, která se pustila opěrného vozíku, a tančím, co mi síly stačí.
„Dancing Grandmothers“ patří bezesporu k nejlepším představením, které jsem letos měla možnost zhlédnout, jak po stránce výrazových prostředků, tak i díky tomu, že vypovídá mnohé o nám vcelku málo známé Korejské zemi.
Foto: Vojtěch Brtnický a TANEC PRAHA
Eva Smolíková
TANEČNÍ MAGAZÍN