Ve znamení dvou „A“
Ve středu 9. 11.navštívil Taneční magazín dvě kulturní události, které pomyslně spojoval název začínající velkým „A“. Tím prvním bylo obchodní centrum Arkády Pankrác v Praze 4 (kde jinde než na Pankráci :-), kde se probíhal slavnostní křest knížky známého tanečníka a také spisovatele Jana Ondera „Kdo zachrání Pižďucha“. Napsal ji se svou maminkou PaeDr. Zuzanou Onderovou. A vydal ji pan Vladimír Krígl ve své nakladatelské agentuře. Druhým „áčkem“ bylo artové kino Aero v Praze, kde probíhala předpremiéra filmu mladého módního herce a režiséra Xaviera Dolana „Je to konec světa?“, ověnčeného vavříny z letošního festivalu v Cannes.
Maminka slovutného tanečníka i moderátora PaeDr. Zuzana Onderová je (kromě pohádek) i autorkou ilustrací půvabné rodinné knížky.
O knížce populárního tanečníka nyní i spisovatele Jana Ondera (a jeho maminky) náš magazín již podrobně psal. Proto spíše ke křtu samotnému. Účastnili se jej herečka Dana Batulková se dcerou Marianou Prachařovou, bývalá reprezentační atletka – skokanka o tyči Kateřina Baďurová-Janků, jmenovec slavného fotbalového rozhodčího Dymo Piškuly (přezdívaného „Dynamo“) – herec Zdeněk Piškula, zpěvák Radek Banga, kuchařská hvězda Emanuele Ridi a v neposlední řadě i tanečnice Lucie Hunčárová.
Hvězdou křtu byla dcera nakladatele inženýra Vladimíra Krígla – Helena Kríglová. V akusticky velice složitém prostředí obchodní galerie se zaskvěla jako výborná zpěvačka. Celé pozdní odpoledne moderovali společně redaktor Českého rozhlasu v Plzni Petr Čimpera a odpovědný redaktor křtěné knížky Jiří Halbrštát.
Vánočně vyzdobené Arkády Pankrác díky knižnímu distributtorovi knihkupectví Dobrovský a Agentuře Krígl přilákaly stovky zájemců i náhodných kolemjdoucích na křest knížky Jana Ondera a jeho maminky Zuzany.
Nakladatelství „Agentura Krígl“ si zaslouží pochvalu za příjemný titul (nejen) pro děti, který jistě obohatí (nejen) vánoční trh. A jelikož vydavatelé bývají většinou skromně vzadu, rádi uveřejňujeme i fotografii vydavatele – pana inženýra Vladimíra Krígla.
Čtenáři většinou znají tváře herců, zpěváků, sportovců, spisovatelů, ale většinou vydavatelů nikoli. Proto Taneční magazín udělá výjimku a představuje inženýra Vladimíra Krígla, který má největší zásluhy na tom, že půvabná knížka spatřila světlo světa.
Večerní filmová předpremiéra snímku „Je to konec světa“, sebevědomého a ambiciózního režiséra Xaviera Dolana se v pražském kinu Aero nesla na vlně velkých očekávání. Jaký bude film oceněný velkou cenou poroty v Cannes? Žel, očekávání spíše nesplněných…
Pouze statisticky: film z roku 2016 „Je to jen konec světa“ přináší na česká a moravská filmová plátna společnost Aerofilms. Distribuční premiéra byla ve čtvrtek 10. 11. 2016. Konec monopolu pro Českou republiku nadejde 31. března 2026. Snímek byl natočen v koprodukci Francie a Kanady. Film má devadesát sedm minut. Autory scénáře jsou sám režisér Xavier Dolan a Jean-Luc Lagarce. Kameramanem byl André Turpin. Hudbu zkomponoval Gabriel Yared. Hrají: Gaspard Ulliel, Nathalie Baye, Marion Cotillard, Léa Seydoux, Vincent Cassel, Stephan Dubeau a další.
Premisa filmu o rodinných vztazích i téma smrti se zde jaksi vytrácejí do ztracena. Scénář – ačkoli inspirován divadelní hrou – nesahal ani po kotníky například divadelnímu scénáři Yasminy Rezy s obdobnou rodinnou tematikou „Bůh masakru“.
Mladý režisér zde spíše inscenuje neživotné (a velmi často plytké) dialogy klouzající spíše pouze po povrchu laciného efektu. Podle výsledku asi neumí (spolu)pracovat s herci. A je to škoda, jelikož ve filmu se objevuje skvělý Vincent Cassel (syn legendárního Jeana Pierre Cassela) či současná hvězda francouzského filmu Léa Seydoux. U představitele hlavní role Gaspara Ullilea tak místy dochází ke kouzlu (patrně) nechtěného, že jeho herecká bezradnost absolutně nerežírované role konvenuje s bezradností jeho hrané postavy.
Dolan, který se v médiích (podle potřeby) prezentuje jako kanadský (dle místa narození) anebo francouzský (dle rodiště matky) režisér, film samotný nezachránil ani krátkými vloženými sekvencemi spíše pop-artového ražení. A po shlédnutí tohoto snímku se divák může ptát, kde měl Dolan tu drzost prohlásit o Orsonu Wellesovi, že byl pomalý a líný?
Je zajímavé zamyslet se v tomto kontexu, kam spěje současný film? Když obdobné nedozrálé a nikterak neprovokující a téměř nic neevokující dílo získá cenu v Cannes… Nechci spekulovat, zda to není způsobeno tím, že Dolan byl v předešlém ročníku v Cannes sám v porotě? Kde jsou v oblasti psychologického filmu na obzoru nějací nástupci Ingmara Bergmana, polského mistra psychologické drobnokresby Kryzstofa Zanussiho anebo jeho kolegy, který často úspěšně natáčel ve Francii, Kryzstofa Kieślowského?
Film jistě vzbudí – díky kvalitnímu hereckému obsazení – divácký zájem i v Čechách a na Moravě. Pouze nevím, zda to budou miliónové návštěvy jako ve Francii?
