18. října slovenská divadelnice Sláva Daubnerová předvedla své dílo ‚Untitled‘, které bylo inspirováno životem a tvorbou fotografky Francescy Woodman. Mladá fotografka skončila svůj život sebevraždou, pravděpodobně z neštastné lásky. ‚Untitled‘ ale není přímo příběh této nešťastné ženy, ale spíše obrazy a útržky z jejího života a tvorby.
Sláva Daubnerová a autorské projekty, pohybové divadlo, operní režie i klasická činohra – to vše k jejímu jménu patří. Její cesta za úspěchem nebyla jednoduchá. Dílo ‚Untitled‘ získalo v roce 2013 ocenění Dosky za nejlepší inscenaci sezony.
„Untitled“
Ocitáme se v ateliéru, krátký záblesk na nahé tělo rozčísne přítmí. Žena splývající s obrazci na plátně, velice efektní moment. Poté umělkyně fotí několik dalších snímků, sebe sama, skládá si různé předměty a neúnavně pracuje. Pózuje, osahává se, rozčesává si vlasy, obléká se, vyzouvá, pózuje na zrcadle, točí se na židli a stylizuje sebe samu do svůdných poloh (Francesca Woodman nechtěla prý pracovat s modelkami, nejlépe sama věděla, jakou fotku chce vytvořit). Na plátně, které je doplňkem tohoto dílka beze slov, se objevuje nápis „Je čas na oběd.“ Žena tedy všeho nechá a odchází.
Poté, co se znovu objeví na scéně, pověsí šaty na rám, nasvítí si zátiší a vyfotí se ve všech možných pózách. Obléká se, svléká, převléká. Text doplňuje její pocity: „Přeji si, abych se mohla změnit já tak snadno jako mé šaty.“ Tentokrát scéna připomíná fotky Francescy Woodman, kde je zachycena s ptačími pery.
Při dalších snímcích umělkyně nekonečně dlouho obléká a svléká punčochy, snad je i pere v lavoru a nekonečně dlouho věší na šňůru. Štěstí, že jeviště má nějaký konec, možná bychom pozorovali, jak se věší punčochy, ještě další hodinu.
Póza, póza, vlasy vpravo, vlevo, záblesky fotoaparátu. Když umělkyně pózuje téměř nahá, na plátně se objeví slova „Zavolej, doufám a telef. číslo..“. Scéna končí slovy „Nebyla jsem unikátní, ale speciální.“
Zajímavá je fotografie s liškou. A na šňůře v tomto okamžiku místo punčoch visí kožešiny a lišky. Dále můžeme vidět fotky s maskou a černými provazy. V okamžiku, kdy se umělkyně doslova ztratí v plátně ( z plátna vykukují jen nohy a ta tolik diskutovaná přitažlivá část ženského těla), musíme konstatovat, že tento moment byl vysoce efektní.
Vzhledem k tomu, že Sláva Daubnerová se většinu představení převléká, svléká či věší punčochy, dá se bez nadsázky říci, že pánové si přijdou na své. Navíc zobrazené fotografie Francescy, vybrané podle knižní předlohy, patřily právě k jejím nejerotičtějším. Nicméně, berete-li na představení i ženskou část populace, která se zrovna nevyžívá v pohledu na nahé ženské tělo, pak bude asi lepší, zůstane-li Vaše polovička sedět v nějaké kavárně.
Pro diváka je dobré dopředu vědět, o které fotky se jedná a příběh Francescy Woodman znát. Můžete si tak vychutnat fotografie, které prostřednictvím Slávy Daubnerové doslova obživnou před očima. Mnohé obrazy jsou skutečné umělecké dílo, kterému se nedá nic vytknout. Ale neznalý člověk se opravdu jen velmi těžko v představení orientuje, protože spíše než příběh jsou tu jen obrazy k dívání, o kterých se můžete jen dohadovat, co znamenají. Např. ve scéně, kdy se žena svůdně plazí před objektivem v podvazcích a za ní se objeví nápis „zavolej, doufám a její telefonní číslo, inu, mnohý člověk si také představí erotický časopis a děvče na telefonu, nikoliv zoufalou fotografku čekající na svého milého a uvažující o ukončení svého života.
Celkově se dá představení hodnotit jako velmi erotický sled obrazů bez dějové linky. A právě zpracování životního příběhu Francescy by bylo jistě velmi zajímavé, ale o to je divák v díle „Untitled“ ochuzen.
