2.června byla v Teatru NoD uvedená repríza inscenace Matěje Matějky a Martina Talagy BOI, pojednávající o problému dospívání mužů, toho, co od nich společnost očekává versus toho, co může každý člověk prožívat a chtít prožívat sám za sebe. Představení je výsledkem dlouhodobého úsilí na několika zahraničních rezidencích ve spolupráci s performerkami Cécile da Costa, Katarinou Kalivodovou a hudebnicí Kateřinou Evou Lanči.
Autoři se v celém představení vlastně ptají na podstatu a chování „pravého“ muže. Téma vykreslují pomocí vývoje, nejspíše úzce propojeného s osobní zkušeností protagonisty Talagy, od embryonálního stavu po dospělost. Procházíme fázemi od kojení po první masturbaci, pubertu, zamilovanost, svatbu a nakonec jakýsi vzdor a zmatenost, když by měla začít vlastně nejzodpovědnější fáze života související s plným zařazením do společnosti. A právě o vztahu nároků okolí, tradic vyobrazených folklórem, a naopak individuálního cítění, hledání, co vlastně chceme, a ne musíme, o tom představení pojednává nejvíce.
Formálně autoři vycházeli z principů fyzického divadla a tance, někdy moderního, někdy naopak folklórního, což doprovázela i hudba – slovenské písně, bubny a dudy. Je třeba ocenit výkon Martina Talagy, který šel ve více situacích až na fyzické dno a jeho prožitek životních situací mladého muže tak byl velmi intenzivní. Herecky a tanečně mu v tom nejvíce dopomáhala Cécile da Costa, za níž lze zařadit výkon Katariny Kalivodové, který už nebyl fyzicky tak perfektní, ta ale zas zdatně doprovázela pěveckou složku. Kateřina Eva Lanči se pohybových akcí přímo neúčastnila, ačkoli na boku jeviště doprovázela na bubny a znovu zpěvem. V této sestavě, ještě se supervize Matěje Matějky, měl soubor všechny předpoklady vytvořit na české fyzické scéně výjimečné dílo. Není ale jisté, jestli BOI takovým dílem je. Množství skvělých nápadů jakoby nebylo dovedeno do konce. Když si například chlapec oblékne boty, s nimiž předvede jakýsi rytmický čapaš, není tanec zpracován do dechberoucích detailů, ale spíš naznačen. Stejně tak posprejování zadní bílé plochy jeviště je spíš abstraktním náznakem revolty, než že by z toho ve výsledku vznikla úchvatná jevištní malba. Takových momentů se zde vyskytuje víc a je to spojené možná i s tím, že se představení zkoušelo celkem ve čtyřech zemích (kromě Česka ještě na rezidencích v Polsku, Maďarsku a na Slovensku), v nichž jsou diváci zvyklí na odlišnou poetiku. Mně osobně tak nepřišlo téma pro Česko natolik aktuální. Reflektovalo totiž více folklór a tradice, které v místních poměrech byly značně vykořeněny a diváka se tolik nedotýkají.
Rovina osobní výpovědi je ale v inscenaci určitě silná a zejména závěrečná scéna, kdy se protagonista zmítá pod tlakem reprodukovaného sdělení, jaký má pravý muž být, byla skvělá a aktuální. Představení tak rozhodně stojí za vidění a zejména milovníkům folklóru pak může poskytnout zcela nový náhled na věc.
