Malá scéna Švandova divadla v Praze uvádí několik netradičních představení studentů DAMU, sdružených ve skupině Spektákl pod vedením režiséra Jana Holce. Jejich zajímavým počinem je i inscenace Chaplinovy děti, reprízovaná 3. prosince. Proč si zvolili toto téma a jak vůbec převádět grotesku na jeviště?
Nápad vytvořit představení vznikl podle autorů při absolvování kurzu komedie dell’arte, což jen dosvědčuje, kolik toho má grotesknost renesanční komedie, němého filmu, ale i velké části pantomimy společného. Studenti činoherní katedry pak začali tyto žánry pro sebe objevovat a převádět na jeviště ve vzniklých Chaplinových dětech. Je třeba ocenit jejich zájem o dnes málo užívané žánry, ale zároveň upozornit, že jde o zajímavé srovnání například s inscenacemi vzniklými na Katedře pantomimy HAMU. V práci divadla Spektákl byl totiž vidět zájem o klasické groteskní podoby gagu a pantomimy, které byly až historizující a při velké míře stylizace tak rekons truovaly staré formy. Naproti tomu v inscenacích Katedry pantomimy je při větší tělesné školenosti v technikách tohoto umění vidět spíše odklon od jeho tradičních podob, studenti se naopak snaží žánr ať už jakýmkoli způsobem inovovat. Zmíněné neznamená, že by jeden nebo druhý způsob špatný, je však důležité si rozdíl uvědomit.
Co se týče dramaturgie, je uvedené představení sérií scének. Od návštěvy restaurace po spor o peníze, smíška, který si utahuje ze všech okolo, až na to sám doplatí, anebo krásné rendes-vouz. Promyšlené a pečlivě vystavěné pohybové struktury jsou někdy doplněné slovem, dodávajícím hře komiksové anebo filmově-groteskní komentáře typu „bang“ nebo „boom“, a příběhy jsou hrány za živého klavírního doprovodu, který typem hudby evokuje kino začátku 20. století. Výrazná stylizace už byla zmíněna, co je u ní ale v případě Spektáklu podstatné, je herecká autenticita. Bez ní by totiž vytahování starých stylů dnes sotva uspělo a aktéři tohoto představení ukázali, že i v exaltovaných postojích je možný herecky nepokroucený výraz, kterému jako diváci věříme, a až ten umožňuje prožití komiky a klaunství v jejich plné síle. Nejvíce to platilo u Terezy Terberové, jejíž číšník v první scénce, ač žensky a s výraznějším úsměvem, evokoval Chaplinova tuláka, a stejně tak i v poslední etudě, už jako slečna na rande měla krásnou jevištní přítomnost i ve ztřeštěných situacích a pozicích.
Chaplinovy děti se tak doopravdy vztahují ke svému „otci“ a určitě mu nedělají ostudu. Naopak, jde o milé odvedení diváka od závažných témat do hravého světa s černým a tragikomickým humorem, které je dnes třeba jako sůl.
