6.října se v pražském Teatru NoD uskutečnila premiéra inscenace Lessons of Touch souboru fyzického divadla Tantehorse. Jeho stálí členové Miřenka Čechová a Radim Vizváry k účasti přizvali choreografa Jiřího Bartovance a dále publicistku a režisérku Ninu Vangeli, která vystoupila jako interpretka, a tak ještě zvýšila očekávání, jaký bude výsledný tvar představení.
Hned na začátku vystoupila režisérka Miřenka Čechová s vysvětlením záměrů inscenace: řešení intimity dotyku, kam v ní jde zajít, zkoumání tělesnosti – jednotlivce, v páru i ve skupině. A ještě během jejího proslovu přinesl Radim Vizváry nádobu s ledem, do níž ponořil ruce a divák mohl pochopit, že představení už začalo a že se bude jednat o performanci.
Následující Vizváryho sólo ukázalo všemožné variace olizování svého těla nebo prostoru, okusování, fackování, vyluzování zvuků plácáním a mlácením se, polévání vodou z lavoru a košilovým sebemrskačstvím. Tuto gradující směs povrchového sebeobjevování narušila až Nina Vangeli, která při svém příchodu na Vizváryho vysypala kýbl ledu. Interpreti poté využili možnosti párové hry častými protipohyby, vzájemným zastavováním se či překonáváním svých těl při posunu do dalších akcí. Roli také sehrálo otevření prostoru do jeho zadního plánu, kde se objevila jakási „oáza“ klidu. Tam se, na rozdíl od animálního života v blízkosti diváků, performeři cítili evidentně dobře, až si místo začali závidět a začali se prát nejen o svá těla, ale i o tento „kousek nebe“.
Poslední část představení využila neherce, vybrané do projektu k dotvoření performačního záměru. Skrze mikroporty se devět lidí nechalo vést do různých pozic a úkonů, které pravděpodobně sami předem neznali. Zkoumání autenticity jejich jevištní přítomnosti je pro diváka zajímavý moment, který vygradoval do zpodobnění rituálu, kdy tygr (v podobě koberce na Vizváryho zádech) rozdrásal Ninu Vangeli (z břicha jí tekla červená) a Miřenka Čechová se vrátila na scénu, aby divákům dala deset vteřin fotit a sdílet podívanou na twitter, facebook a další zákoutí internetu.
Celková podoba performance se podle anotace autorů měla týkat intimity a otevírání se neznámému, překonávání strachu. Praxe však obsahovala spíše zaujetí animálností, kousavostí (doslovnou i přenesenou) a vzájemného využívání jednoho člověka druhým. Bylo zde spíše málo skutečné intimity, která by nebyla nějakým způsobem vynucená nebo ponižující, a pro diváka tak nebylo příliš možné se dění na scéně nebo ostatním divákům otevřít. Závěrečná scéna včetně následné výzvy k fotografování a natáčení by pak mohla být vnímána jako kritika p erformancí, při kterých se určité výjevy, které zde byly pouze zahrané, děly doopravdy (s výčtem takových událostí můžeme jít až do šedesátých let minulého století). Ať už jako kritika či jako skutečná snaha o senzaci však scéna bohužel nepřinesla nový přesah. Upozornění, že se lidé při performancích často bez většího významu sebepoškozují ani upozornění, že jako lidé zapomínáme na důležitost rituálu, zde nepřináší katarzi.
Oproti vyčteným koncepčním nedostatkům je nutné vyzdvihnout interpretační výkony performerů. Radim Vizváry šel v některých scénách opravdu do krajností a předvedl obdivuhodný fyzický výkon. Nina Vangeli pak měla od příchodu na jeviště až do konce představení sugestivní jevištní výraz. Ani jeden z protagonistů sice nerozehrál žádný herecký charakter, o to silněji však na diváky oba působili. Ve vzájemných interakcích na pomezí tance a fyzického herectví se nešetřili a bylo znát, že nejen Vizváry, ale ani Vangeli se nespokojila s ničím jiným než s plnohodnotným jevištním výkonem.
Oproti nim byli neherci na konci představení původci jiné energie. V jejich přítomnosti a výrazech po příchodu na scénu byla cítit snaha o klid, a do jisté míry se jim to dařilo, přesto byla ve vzduchu nervozita. Když se však všichni poprvé postavili do jakési nehybné sochy vzájemných pozic, dostali pokyn, aby se najednou všichni nadechli a vydechli. To vydechnutí bylo jedním z nejhezčích a nejvíce uvolňujících míst Lessons of Touch
