V díle Oliviera Duboi “Tragédie” vystupuje jeho 18 tanečníků zcela nahých.
Během první půl hodiny tito muži a ženy mají na sobě jen to nezbytné. Jejich obličeje nevyjadřují nic, údery nohou se podřizují diktátu bubnů. Choreografie zde vidíme minimálně.
Tanečníci spíše dělají dojem na diváka svou individualitou, nedostatkem strachu se odhalit, divák si prohlíží tvary a typy těl, mateřská znaménka, pigmentaci, ochlupení.
Problém hry je, že divákova výdrž vyprchá dávno před tím, než se tanečníci plně vloží do všech pohybů, svíjení, skoků, chvění, to vše za doprovodu elektronické hudby.
Pohyby tanečníků jsou bezchybné, ale je tak zajímavé je sledovat jako skupinu dosti kamenných teenagerů. Nejvíce provokativní moment je ten, kdy opona padá a tanečníci se opět objeví plně oblečeni.
Je tedy vždy výhra být nahý?
