Filip Černý připravil pro Galerii NoD sérii obrazů s tématem přednášek, proslovů a případně diskuzí. Vychází v nich ze zamyšlení nad někdy přínosným, jindy zpochybnitelným smyslem proslovů a zajímá ho jejich vizuální stránka. Všímá si i prostředí, ve kterém probíhají, charakteru zvolených prostorů se všemi jejich charakteristickými znaky. Není pro něj vlastně ani tak důležité, kdo a o čem přednáší či diskutuje, ale poutá ho samotný fenomén hovorů, na které narážíme na každé televizní a rozhlasové stanici, na stránkách většiny novin a časopisů a samozřejmě i na internetu.
V sérii nazvané [Spíč] jde sice Filipovi Černému o vytvoření obrazů bez zvuku, ale přitom v nich zvuk v podtextu hraje hlavní úlohu. V každém z obrazů se téma poněkud proměňuje, protože vycházejí z různých inspiračních zdrojů, což také ovlivňuje jejich podobu. Z některých vyzařuje napětí či naopak harmonie, vycházející z charakteru a atmosféry proslovů. Malíř také naznačuje, že některé rozhovory mohou být zcela zbytečné či dokonce nesmyslné, protože reportér klade povrchní otázky a nemusí vlastně o zpovídaném vůbec nic předem vědět. Mnohé z proslovů, monologů i dialogů přinášených médii často skoro nevnímáme, tvoří jen kulisu v prostoru, ve kterém žijeme. Na obrazech se objevují základní atributy oficiálních veřejných proslovů, jako jsou řečnické pulty, mikrofony, obleky, kravaty, květiny na stolcích či sklenice vody, které samozřejmě prostředí výmluvně a působivě dokreslují.
V některých obrazech můžeme tušit určité společensky nebo politicky významné a známé osoby, ale zároveň jde Filipovi Černému o znejistění a tím i zobecnění svých představ a úvah. Chce, aby projev, zastavený v čase a transformovaný do malby jako znovu načtená a abstrahovaná realita, vzbudil v divákovi intuitivní čtení mezi řádky. Tím mimo jiné nastiňuje, jak může být slovní vyjádření nesrozumitelné a jak je vůbec obtížné dorozumění mezi lidmi. A to právě v době, kdy máme takřka neomezené technické možnosti předávání informací.
Protipól k řadě obrazů tvoří samostatná zvuková instalace, oddělená v temnotě. Na obrazech jsou tedy „spíkři“ bez hlasu, zatímco v instalaci naopak hlas bez obrazu. Prolínající se různé zvukové projevy působí nejednoznačně, zvuková instalace je převrácenou stranou vizuální části výstavy. Obrazy i interpetovaný zvuk vycházejí z konkrétních situací, ale dochází v nich k zobecnění. Umělcovo vyjádření je v zásadě intuitivní, má několik významových vrstev. Nenásilnou formou upozorňuje, co se kolem nás děje a zároveň nám dovoluje různé výklady podle vlastních zkušeností.