1. Vy jste nedávno oslavil 80. narozeniny. Když se ohlédnete za svým životem, z čeho máte největší radost?
„Jsem šťastný, že dělám to, co jsem dělat chtěl. To je asi základní lidské štěstí (kromě zdraví, pochopitelně). A k tomu spokojený rodinný život, což se mi povedlo také. To jsou dvě věci, které mi pomáhají a jsou pro mě nejdůležitější.
Podle mého názoru by si měl každý vytyčit to, co chce v životě dělat. A jít za tím, čeho chce dosáhnout, jinak ten život nemá smysl. Z 90-ti procent to závisí na člověku, na jeho zaujetí, na jeho pevné vůli. Také tomu musí věnovat veškerou energii. Dnes mnozí mladí lidé chtějí něco dělat, ale často tomu nic nedávají.“
2. O vás se dá říci, že jste od malička hercem, to není lehká profese. Kde berete energii stále pracovat, tvořit?
„Ano, ochotnicky jsem hrál od dětství, jinak jsem hercem až od té doby, co jsem vystudoval. Už od studentských let jsem věděl, co chci dělat a intenzivně jsem se na to připravoval. Člověka nemusí vždycky potkat štěstí, ale je důležité být na ně připravený, když ho potká.
Být plný energie znamená mít maximální zájem o věc a „jet“ naplno!“
3. Co byste řekl o herectví? Je to perspektivní povolání v současné době?
„Herectví je řehole, obrovská řehole, která vám ovšem donese obrovské uspokojení.
Člověk musí pro svou práci dělat maximum, hodiny cvičit. Dnes je značná nadprodukce hereckých škol, které každý rok „chrlí“ své absolventy. Bohužel po nich není dostatečná poptávka. Uplatní se jen ti nejšikovnější, nejcílevědomější a ještě potřebují dávku štěstí.“
4. Jak vnímáte profesi tanečníka? Je perspektivnější?
„To je svým způsobem tragické zaměstnání. Velké, poctivé umění s jepičím životem. Je to smutné, vidět ty nešťastné osoby o berlích, které investovaly všechno a třeba ani nemohou chodit.“
5. Tito lidé mají zápal pro věc, obrovské zaujetí, lásku ke své profesi. A zaplatí za to. Je tedy dobré „dát do toho všechno“?
„Každé umění je velké sebeovládání a risk. Ale i tak často záleží opravdu jenom na štěstí.
Učil jsem na Brněnské státní konzervatoři. Většina absolventů uspěla, (Libuše Šafránková, Oldřich Kaiser a další). A někteří herci se „nechytili“. Člověk třeba zažije rok neúspěchu, ale nesmí ho to zlomit! I neúspěch Vám donese nezaplatitelnou zkušenost, kterou můžete zužitkovat později. Radovan Lukavský říká: „Moje chyby, to je moje perspektiva“.
Pokud jde o tanečníky, vidím chybu ve společnosti. Neumí se o jejich další perspektivu postarat. I sportovci dopadnou stejně. Zranění, nemoci. Musí odejít a nemohou svou profesi dál dělat. Ovšem mnozí sportovci jsou jinak honorovaní.
Kdybych já jako herec skončil v 60-ti letech jako řada mých kolegů, dnes bych neměl na nájem. Herecké platy jsou velmi nízké, oblastní herci živoří, nemůžou uživit rodinu, navíc si obvykle platí paní na hlídání dětí.“
6. Co byste si raději vybral, divadlo nebo film?
„Divadlo nic nenahradí. Je to umění, které živě dýchá současně s Vámi. Ten pocit je úžasný. Technika je jiná pro film, televizi, jeviště, rozhlas. To, co je na jevišti přirozené, je ve filmu přehnané a nelze to použít.“
7. Jak si udržujete kondičku?
„Být fit pro mě vždycky neznamená, že člověk musí být aktivní sportovec. Ve zdravém těle, zdravý duch, to platí. Zkoušky a hraní, to je také fyzický trénink. Já si navíc každé ráno půl hodinky zacvičím, chodím pěšky po Praze, žádné popojíždění autem.“
8. Dá se říci, že taneční role jsou také báječný trénink, nebo ne?
„Dělal jsem řadu let muzikály i operetky, byl jsem nucen tančit. Jednou jsem dostal úžasnou roli, ale podmínka byla, že se musím naučit stepovat. Ve 49-ti letech jsem se to musel naučit. A já jsem se to opravdu naučil!“
Šel jsem za Radkem Balašem (asistent stepu), on se podíval na mé svaly, zkusil, co vydržím a řekl: „To půjde.“
Chodil jsem k němu cvičit 3x týdně. Denně jsem na sobě „makal“ až do premiéry, to bylo dva a půl měsíce. Nešlo mi to a nešlo. Nohy se uvolnily až během „generálek“. Najednou mi to šlo samo. Člověk se může naučit všechno, ale chce to vzepětí v sobě. Když jsem se chtěl naučit stepovat, bral jsem si všude prkno. Např. na dovolenou, na mé cesty, prostě všude, kam jsem jel. Všude jsem trénoval, všude.
Herec často „oblafne“ diváka. Tedy mám-li být přesný, některý herec. Tanečník nikoho neošidí, klavírista také ne. Technika se musí cvičit, musí se naučit, musí se ovládat.“
9. Jak snášela Vaše partnerka herecký život?
„Na to se těžko odpovídá. Asi jsem měl štěstí, potkal jsem toho, koho jsem chtěl. Jsem 53 let ženatý. Já jsem nikdy nechtěl herečku. Herectví je sobecké zaměstnání. Když se sejdou dva sobci, to je zázrak, když jim to společně vyjde. To musí být obrovská míra tolerance. Má paní je inženýrka, má obrovský smysl pro umění, „fandí“ mu. Často se na ni spolehnu, poradí mi i v mé profesi.
Někdo se té rodině musí obětovat víc, když oba upřednostní svou profesi, je nepravděpodobné, že manželství vyjde. Má paní se obětovávala víc, já se snažím to nějakým způsobem vracet.“
10. Jak jde učení textů v 80-ti letech? Učí se člověku hůře?
„Naposledy jsem se učil narychlo 13 stránek textu. Je to trénink. I na dovolené trénuji svou pamětˇ. Neuběhnu 10 km, nemám to natrénované, ale ten, kdo trénuje, je uběhne.“
11. Vidíme, že vystoupení, kde převládá technika místo emocí v dnešním světě vítězí. Zvítězí?
„Ale kdepak. Citlivý divák si vybere. Skutečné umění jen technika nenahradí. Hra „Večery u pana Greena“ je toho dokladem. Vidím, co to s lidmi udělá. Cit, to je skutečný cíl umění, to je ten smysl. Já nechci nadržovat konvencím, ale nemám rád samoúčelnosti. Nikam to nevede.
Muži často na rozdíl od žen nechtějí chodit do divadla, pospávají tam. Ale pokud je ve hře obsažena silná emoce, najednou zpozorní a hra je „strhne.“
12. Co si myslíte o techno párty?
„Zvláštní únik do křiku. Nezazlívám to nikomu, ale je to náhražka skutečného citového života. Laciná prázdná vášeň.“
Právě zvoní telefon, pan Zindulka se jde připravit na další představení, ve kterém tento večer účinkuje, i když původně měl mít dnes volno.
Děkuji za rozhovor
Eva Smolíková