1. Které představení je vaše nejoblíbenější?
„Cikáni jdou do nebe“ a „Tančírna“ jsou mé dvě nejoblíbenější představení. Mám je stejně ráda, mezi nimi bych se jen těžko rozhodovala. Základ obou děl tvoří hluboká emoce a ta pro mě znamená nejvíc. A pak jsou ty ostatní představení, jsou na druhém místě.
Pro mě je nesmírně důležité, když je poselství divadla v představení zřetelné.
Žijeme v rychlé době, zaměřené na výkon, na konzum a materiální hodnoty. Proto je duchovno tak důležité. City v nás se vytrácí a my je potřebujeme dostat zpátky do života.
Tyto dvě představení člověka probouzí, lidé odchází konfrontováni sami se sebou, vždyť poklady srdce a citu mají v sobě, jenom prostě spí. A zase znovu vykvétají. To je právě ten nejdůležitější důvod, proč by člověk měl vyhledávat umění. „Cikáni jdou do nebe“ a „Tančírna“ toto poselství mají.
Mám ráda i komedie, i drama, i těžší žánry. Komedie je dobrá pro odreagování a vyčištění hlavy od všech starostí. To je také občas potřeba. Ale já spíše vyhledávám duchovní věci.
Představení si vybírám, nemám ráda vulgarity, sprostoty a vraždy. To se hodí do televize, pokud je divák vyznavač vražd a hrubosti, najde a vybere si vhodný pořad, je toho dost a dost.“
2. Co Vám jde myslí, když se řekne tanec na jevišti?
„Já jsem vystudovala syntetické divadlo. To znamená tanec, zpěv a muzikál. Tři složky, které se doplňují a jsou na stejné úrovni. Muzikál je nejtěžší z žánrů, pokud se má dělat dobře. Proto herci studují 6 let konzervatoř.
Upřednostňuji hudební projekty. Hudba je fenomén, ovládá naše emoce, to je velmi důležité. Tam, kde dojdou slova, začíná piseň.“
Ano, dítě už v těhotenství nejdříve vnímá hudbu….
„Jsem ráda, že jsem tohle nepodcenila a chodila jsem v těhotenství na koncerty. Moje dcera Laura má ráda umění, hudbu. Jsem přesvědčená, že každý člověk je citlivý a lepší, když vyhledává kulturu.“
3. Tanec, zpěv, herectví. Opravdu v tom neděláte rozdíl, všechno je stejně těžké?
„Ano, u mě je to všechno na stejné úrovni, před ničím nemám strach. Neobávám se ani jedné složky. Také mám všechno stejně ráda, proto tanec, zpěv a herectví ráda propojuji. Člověk tvoří s vitalitou a nadšením, když má vášeň pro danou věc. Potom je výsledek lepší. Navíc je v takovém případě vidět zpětná vazba, pokud jde o herce, je to ohlas od publika, takže potom se herec do své práce víc a víc zamiluje. Je to postup, který vždy přináší dobrý výsledek. Já dělám svou práci s láskou, divák to vidí a přijímá toto naplnění.“
4. Proč jsou na začátku muzikálu „Cikáni jdou do nebe“ moderní dívky? Možná tomu divák nerozumí….
„Možná máte pravdu. Jako vždy, problém byl v penězích. Pan režisér Jozef Bednárik má krásnou větu: „Cesta k premiére je dlážděná hrobčekmi našich najlepších nápadou…“
Protože divadla nemají peníze, nemůže se divadelní představení dovést k dokonalosti.
Začátek představení „Cikáni jdou do nebe“ je jakási čekárna pro všechny lidi světa na život.
Čekají na výzvu, na osud, na možnosti, na všechno. Je to takové letiště, nebo přístav. Odtud se člověk rozletí nebo rozjede nějakým směrem. Přijde žebrák, přijde gangster, prostě kdokoliv přijde na letiště života, nebo do čekárny života, vybere si směr a pak se jeho příběh může začít rozvíjet.
Do této čekárny přijde stará vědma, Izergil, která má úvodní slovo. Začíná svou řeč slovy:
„Jednou se narodíš jako bílý, jednou jako černý a jednou jako cikán.“ A tím obsáhne, co my na tom jevišti vlastně děláme, protože člověk je zmatený, bloudí. Na jevišti by třeba byla čára života každého z nás, ale protože na to nebyly peníze, není tam nic, jenom lidé.
Vědma pokračuje: „Všechno je to marnost. I život je směšný. Člověk oře a s každou kapkou potu mu jeho síly unikají do země. Nakonec si do té země lehne a shnije, nic po něm nezůstane. Ze svého malého políčka nikam nedohlédnul, umírá přesně takový, jaký se narodil. Hloupý.“
Příběh Rady je velmi silný.
„Celý příběh jsou jen emoce. Vlastně to žádný velký příběh není, žádné velké zauzlení, je to jen cesta srdce. Proto musí být výkon herců pravdivý a naplněný, aby divák z příběhu něco měl.
Život člověka má být naplněn pravdou a láskou. To je ta vyšší moc. Můžeme ji nazývat třeba Bůh nebo jakkoliv, ale tato síla je v nás, pravda a láska.“
Byl by tu ráj, kdyby toto pravidlo každý člověk ctil.
5. Je pro vás lepší spontánní tanec, plný emocí, nebo choreografie, kterou navíc vytváří někdo jiný?
„Dobrý choreograf vás vždycky odhadne. Proto je divadlo tak náročné. Režisér, choreograf, interpret. Musí být jednotní, aby dílo mělo continuitu. Režisér si nemůže vymyslet něco, co choreograf nebo interpret není schopen ztvárnit. A choreograf si zase nemůže představit sebe při tanci, když tvoří choreografie pro interpreta. Musí ji prostě „našít“ interpretovi na míru. Je nesmírně těžké, aby se všichni tito lidé propojili, aby se jejich tvorba zhmotnila do dokonalosti.
A největší dar, který může herec od režiséra nebo choreografa dostat, je svoboda pohybu. To je ideál.“
6. Máte ji?
„Mám ji. Tam, kde role závisí na mě, dávají mi režiséři volnost. Samozřejmě, pokud je role závislá na více lidech, tak musí být tanec trošku uhlazený, aby nedošlo k nějaké kolizi, abychom si neublížili vzájemně. Ale vždycky si do těch krůčků dám sama sebe.“
7. Takže si choreografie tvoříte sama?
„Ne, vytvoří je choreograf, ale my herci si je přetvoříme pro sebe. Choreograf nám dá kroky a my si je dotvoříme. Když má srdce na pravém místě a povolí určitou míru svobody a vlastního projevu, řekne nám: „Nemusíte opakovat kroky po mně, ztvárněte si je po svém, tančete to, co je Vám bližší.“
Někdy my herci přijdeme s něčím novým a choreograf prohlásí: „Je to lepší, Vám je to bližší“.
8. Radek Baláš je takový režisér, že?
„Radek Baláš je osobnost. Pracovala jsem s ním už na mnoha představeních, to je takový náš Jozef Bednárik. On opravdu umí dělat muzikál.“
9. Herci dopledne zkouší, odpoledne zkouší a večer představení. Je to tak? Jak to jde dohromady s rodinou?
„Ano, je to tak, je to trochu „peklo“. Do čtyřech hodin je dcera ve školce, já dělám dabing, rozhlas, televizi, do 6 hodin jsou kroužky, anebo jsem máma, pak prostě přijdou kamarádky, babičky, manžel, chůvy, do 10 hodin jsem na představení.
Divadelní děti, bohužel, mají takový osud, rodiče si moc neužijí. Herectví není klasické zaměstnání, kdy od čtyř hodin jste doma, jste matkou. Tady to tak není. Samozřejmě všechno jde spojit s citem. Já mám třeba 15 představení do měsíce, takže nejsem každý večer pryč. Mívala jsem i 30 představení, ale to jsem neměla dítě.
Snažím se být mámou, aby dítě nijak netrpělo, ale musím samozřejmě i vydělávat. V dnešní době si nemůžu dovolit být jen mámou a nic víc. Být do 7 let jen mámou, to je iluze. Prostě to nejde. Když mám v sobotu a v něděli od 15 hodin představení, tak beru dceru s sebou. Divadlo je krásné v tom, že v zákulisí najdete děti, psy, všechno. V divadle Bez zábradlí je i postýlka. Děti se prospí, pohrají si. Herci se snaží, když je to jen trošku možné, brát děti s sebou a být s rodinou.
Já jsem s rozumem šla zkoušet muzikál „Adéla ještě nevečeřela“. Byla jsem pryč 2 dny v týdnu, nabila jsem energii při představení a byla jsem zas o to lepší matkou. A dcera si zas v tu dobu užila své babičky. Dítě potřebuje silnou, láskyplnou matku.“
10. Ztvárňujete Radu už několik let. Máte nějaký vztah k romské kultuře?
„Pocházím ze Slovenska, z Prešova. Vyrůstala jsem do 13-ti let mezi smíšenou bílou i romskou komunitou. Jsou dobří i špatní lidé, mezi bílými i mezi cikány. V každé kultuře je to tak.
Moje nejlepší kamarádka byla Romka. Dnes je to vysokoškoly vzdělaná žena, se kterou udržuji kontakt. A díky bohu za poznání jiné kultury. Čím více poznáte, tím více dovedete. Život je poznání.“
11. Další velká romská osobnost Ida Kelarová je svérázná bytost, někdo ji přijímá negativně, někdo pozitivně. Ale Ida rozhodně nenechá lidi chladné. Vy jste nazpívala CD, spolupracovala jste s Idou. Jak ji hodnotíte?
„Bylo to moje nejtěžší zkoušení v životě. Já jsem 27 let u divadla, nezažila jsem tak těžké zkoušení. Ale díky bohu za to. Nejdříve to pro mě bylo peklo, pak se ukázalo, že požehnání. Ida má velký dar vydolovat z člověka to nejlepší, skrz slzy a pot, velkou bolest pravdy. Ale účel světí prostředky, jak je známo. Velmi si jí za to vážím a v dobrém vzpomínám. Málokdo mi dal do života tolik, jako ona.
Její metody jsou tvrdé, ale je třeba odhalit svou duši, i když to není příjemné, pravda bolí. Nezvládá to každý úplně perfektně. Já jsem byla zpočátku také vzdorovitá, nepřijímala jsem ji. V našem souboru byly i různé hádky. Ale ona opravdu pohne člověka dál, jsem vděčná, že jsem ji mohla poznat.
Když člověk není pravdivý, nemůže ani problémům čelit. To nás Ida naučila.“
12. Je těžší pro herce předvést nemotorné pohyby při tanci?
„Nevím, za 3 měsíce se natolik seznámíte se svou rolí, že všechno je vám už blízké, nic nemůže být složité. Divák to pozná.“
13. Jak vnímáte diváka?
„Diváka si velmi vážím, přijde do divadla, zaplatí, stráví tam tři hodiny, dá svůj čas, ale hlavně – dá emoci. Sdílí s námi čas. Když nepřijde, tím také něco říká. Divák je barometr našeho vývoje. Správnosti našeho konání.“
14. Dcera bude také herečkou? Přejete si to?
„Přeji si, aby šla jinou cestou. Aby šla cestou běžného povolání, protože vím, co herectví obnáší. Zkoušíme 3 měsíce zdarma, výsledek je nejistý – zvlášt v době krize. Nejsou prostě peníze, nebo je už léto a lidé jsou na zahrádkách a o divadlo už není zájem. Nevím, kdo jiný by chodil zadarmo do práce. Herectví je prostě řehole. Herectví může dělat jen člověk, který je miluje.
Ale jsem liberální, nechám bytí na člověku. Já budu štastná, když ona bude štašná. Když půjde do džungle, vezme si šamana a bude šťastná, tak proč ne. Každý člověk má dělat co, za čím mu prahne jeho srdce.“
15. Jaké by měly být nezbytné vlastnosti člověka, který se chce stát hrecem?
„Měl by mít talent, vášeň, prázdná slova nestačí. Také by měl být kritický sám vůči sobě, měl by mít empatii vůči člověku, musí citlivost umět používat. A také být poctivý a čestný v práci, kterou sděluje.
Byli i talentovaní lidé, kteří nechodili na zkoušky, byli laxní, odráželo se to v práci, vůči kolegům. Pokora jde ruku v ruce s poctivostí. Poctivý sám vůči sobě a lidem, kteří participují na daném díle, to by měly být vlastnosti dobrého herce.“
