Radek Balaš

 

Jak to všechno začalo? Vybral jste si step sám?

Nevybral jsem si step sám. Vlastně mi ho vybral tatínek, byl to pedagog
stepu, žák Franka Towena, tanečník v Brně. Když mi bylo 6 let,
maminka mě přihlásila na konkurz do Divadla na Provázku. A když
v divadle zjistili, že táta dělá do stepu, vedení divadla oslovilo
tatínka, aby v rámci desetiboje vyučoval tuto taneční techniku
v divadle.

Desetiboj?

To znamená, že každý herec měl umět deset různých disciplín,
mezi ně patřilo například žonglování, polykání ohně, vrhání
nožů, akrobacie a další neuvěřitelné věci. A jednou z těchto
disciplín byl step. Když se ve věku šesti let pohybujete v tomto
prostředí, tak si ten bláznivý divadelní svět musíte oblíbit.

Trénoval jste rád?

Miloval jsem tréninky. Svým způsobem jsem totiž samouk. Samozřejmě,
táta mě naučil základy techniky, to ano, a také jsem jednou týdně
dojížděl do studia Franka Towena. „Uzobnul“ jsem si od všeho něco
a vytvořil jsem si svůj vlastní styl. Poslouchal jsem nahrávky Freda
Astaira a od šesti do deseti let jsem se pokoušel jej napodobit. V
jedenácti letech jsem už zkoušel najít v tom nějaký systém. Vytvořit
si svůj styl a své choreografie. Ve velké oblibě jsem měl nahrávky
zejména ze třicátých a čtyřicátých let. George Gershwin, Irving
Berlin, Jerome Kern a další skladatelé.

Co úrazy? Musel jste někdy překonávat bolest?

Naštěstí jsem neměl nic zlomeného, ani prstíček jsem si nezlomil,
žádné vážnější úrazy, nikdy.To by Vám leckterý tanečník možná záviděl….

Ale za to jsem bojoval s těžkým nepřítelem – s rakovinou lymfatického
systému. Musel jsem podstoupit celé to martyrium, chemoterapie, ozařování
atd. Ležel jsem na onkologii v Brně na Žlutém kopci (tam se svého
času léčil také Jan Werich).

No tedy, to smekám.

Ale to nejhorší teprve přišlo. Lékaři řekli, že bych se měl
šetřit, že nemohu dělat tak fyzicky a psychicky náročnou práci
jako je divadlo a tanec. Nejlepší, že bude najít si nějaké místo
ve státní správě. Pak teprve nastal boj. S lékaři i rodiči. Pro
mě má a mělo smysl divadlo nebo nic. Z exponované pozice herce a
tanečníka odejít do státní správy, to jsem neuměl přijmout.

A Mistrem ČR ve stepu jste se stal před touto závažnou nemocí?

Ne, kdepak. To až potom. Bylo to v roce 1989, dobře si to pamatuji,
byl to revoluční rok.

Vy jste po všech těchto útrapách dokázal vybojovat titul Mistra
ČR v tanci? Je to vůbec možné? To jste udělal v roce 1989 revoluci
i sám v sobě! Zvítězil jste nad svým osudem . Jste příkladem,
jak překonat osud a zvítězit. A zase na plný plyn?

Ano, zase.

Kde Vás můžeme třeba vidět tančit?

Dnes už nikde. Ale několik stepařských čísel jsem měl v televizním
pořadu „Takový malý bar“ a také jedno stepařské číslo v
roce 1981 v muzikálu pro mladé „Mezi námi kluky“. V divadle jsem
se naposledy jako tanečník objevil v muzikálu Divotvorný hrnec
v Městském divadle v Brně v roce 1991. Vytvořil jsem k inscenaci
choreografii a sám jsem si střihnul číslo “Když se z chudáka stane
boháč”, kde jsem dělal tančícího žebráka, který náhle zbohatne
a pak stepuje na zlatých mincích. V divadle jsem od roku 1974 spolupracoval
s Bolkem Polívkou. Bolek mě pak pozval jako svého hosta do Manéže
č. 20. Tady jsem se naposledy objevil jako tanečník ve stepařském
čísle, kde mne doprovázela skvělá skupina bicích nástrojů DAMA
DAMA.

Naposledy? Už nechcete tančit?

V prosinci letošního roku mi bude 45 let, takže už tančit nemohu.
Musel bych denně trénovat nejméně čtyři hodiny, aby to k něčemu
bylo. A na to při mé profesi už nezbývá čas.
Jak dlouho jste musel trénovat v době přípravy na soutěž?

Tak 4 – 6 hodin denně.

Celý týden, bez přestávky?

Před mistrovstvím určitě. Ano, denně.

No, páni. Uf.

Ale byl jsem schopen dosáhnout tak rychlých úderů jako Fred Astaire
a on byl přece fenomén. Když mi bylo tak 18 let, pustil jsem si z
gramofonu hudbu ze starých filmů a rytmicky jsem imitoval celé pasáže
s Fredem. Stepoval jsem paralelně s ním, jeho rytmické figury, jeho
taneční fóry a nápady. Zdokonaloval jsem se tak v technice a současně
se učil choreografii.

A to jste dokázal 6 hodin tak intenzivně „dřít“?

No to samozřejmě ne. Šest hodin nemůžete tancovat pořád naplno.
Nějakou dobu tančíte rychle, ale pak zvolníte a propracováváte
jednotlivé části a detaily choreografie. V podstatě je to stejné,
jako když cvičí klavírista nebo houslista. Rozkládáte si jednotlivé
pasáže na prvky a ty se snažíte zdokonalovat. V jednom dokumentu
Hermes Pen, který s Fredem Astairem spolupracoval, připoměl, že
Fred chodil do divadla čtyři hodiny před vystoupením a každé číslo
si desetkrát zopakoval!

V GENIALITĚ JE BRUTÁLNÍ PRÁCE.

Chtěl jste tu „práci“ někdy vzdát?

Ne, nikdy. Byla to zábava. Adrenalin. Step je aktivní akupresura chodidel.
A působí blahodárně i na psychiku. Step je relax.

A nepláče ve Vás srdce tanečníka, když teď už netančíte?

Podívejte, když jsem to alespoň trošku uměl, nechci a nemohu z toho
slevit. Nepodával bych takové výkony bez tréninku. A ani mi to nedovoluje
současná práce.

A opravdu Vám to není líto?

Nejde to, i kdybych chtěl a hotovo. Ale jako divadelní režisér, specializující
se na hudební divadlo, si sám vytvářím choreografie do všech inscenací.
A to je taky dost tvrdá práce, protože si to musíte odtančit. Mám
na svém kontě něco přes osmdesát choreografií.

Kolik máte inscenací? Co nejnovějšího můžeme vidět?

V profesionálních divadlech (nepočítám amatérské začátky) jich
bylo uvedeno do této doby asi 85. V současné době se mi například
v Praze hrají inscenace v Divadle na Vinohradech (Donaha a Figarova
svatba), v Divadle Broadway (Adéla ještě nevečeřela), v Divadle
Bez zábradlí (Cikáni jdou do nebe a Maratón) a také ještě v Divadle
Semafor (Život je náhoda v obnošené vestě). Po celé republice
mi pak jdou další: v Plzni, Mostě, Ústí nad Labem, v Uherském
Hradišti i Českém Těšíně. Poslední inscenací je vlastní dramatizace
románu Dědeček automobil pro Mladou Boleslav s hudbou George Gershwina.
Takže vidíte, že se opravdu nenudím.

Rádi zavítáme na nějakou inscenaci. Děkuji za rozhovor.

Eva Smolíková